Martin Ryšavý

Martin Ryšavý

Prozaik, scénárista, režisér dokumentárních filmů. Držitel Ceny Josefa Škvoreckého (2011, v roce 2009 byl „jen“ nominovaný), dvakrát Magnesie Litery (2009 a 2011) a ocenění Bank Austria Literaris (2012). Jeho knihy vyšly i v němčině. Narodil se 5. 4. 1967 v Praze.


Název Nakladatelství Rok Vybrané vydané překlady Ocenění
Cesty na Sibiř Revolver revue 2011 ES  2009 Magnesia Litera – Próza
Lesní chodci Revolver Revue 2011
Čtyřsloupový ostrov Revolver Revue 2011
Vrač Revolver Revue 2010 BG | DE  2011 Magnesia Litera – Próza
 2011 Cena Josefa Škvoreckého
Cesty na Sibiř Revolver Revue 2008 ES
Cesty na Sibiř (2) Revolver Revue 2008  2009 Magnesia Litera – Próza
Lesní chodci. Kapesní sága Eva Babická 2001
Cesty na Sibiř
Cesty na Sibiř
Čtyřsloupový ostrov
Čtyřsloupový ostrov
Cesty na Sibiř (2)
Cesty na Sibiř (2)
Cena Rok Země
Magnesia Litera – Próza 2011 Česká republika
Cena Josefa Škvoreckého 2011 Tschechien
Magnesia Litera – Próza 2009 Česká republika
Z recenzí
Jedinečností Ryšavého textu, kde se stovky stran postřehů o sibiřské společnosti snoubí s osudy desítek postav, detailními popisy severské krajiny, příběhem hlavního hrdiny a jeho introspekcí, je jeho zmiňovaná “normálnost”. Podobně tradičně po stránce formy působí i Ryšavého filmy. Jenomže zatímco při jejich shlédnutí může diváka napadnout, zda to není nedostatkem autorovy kuráže, po přečtení knihy je jisté, že ji má Martin Ryšavý až dost.
—Petra Hůlová
Týden

Vystudoval biologii a scénáristiku. Začínal scénáři, nejprve pro svůj film Argiš (1995) o životě kočovného kmene na ledovém poloostrově Tajmyr na nejsevernějším výběžku Ruska. Napsal i scénář ke kapitole Cesta ve Vávrově povídkovém filmu Co chytneš v žitě (1998) a ke snímku Lesní chodci (Ivan Vojnár, 2003). Ten později přepracoval do knižní podoby, Lesní chodci s podtitulem Kapesní sága (Eva Babická, 2001). Následovala série dokumentárních filmů většinou z Ruska a jeho sibiřské části: Sibiř, duše v muzeu (2001), Afoňka už nechce pást soby (2004) a Malupien, olšový spas (2008). Svoje zkušenosti i lásku k drsné zemi pak Ryšavý zúročil ve dvoudílném románu Cesty na Sibiř (Revolver revue, 2008, 2011). Za něj získal Magnesii Literu za nejlepší prózu a nominaci na Cenu Josefa Škvoreckého. „Cesty na Sibiř jsou přes rozsáhlé pasáže popisující místní prostředí především autoterapií. Úvahy na témata etnografická, sociologická a historická, rámuje osud hlavního hrdiny vypravěče, muže, který hledá sám sebe,“ píše o knize spisovatelka Petra Hůlová na iLiteratuře.cz.

Román o absurditě současného Ruska nazvaný Vrač (Revolver revue, 2010) získal Magnesii Literu za prózu a Cenu Josefa Škvoreckého. Hlavní hrdina je nejprve režisérem, poté metařem a nakonec dispečerem moskevských komunálních služeb. Svým vrstveným monologem popisující jak nynější Moskvu, tak dřívější Sovětský svaz obsahuje „vyšší“ svět umění (jakožto bývalý režisér) i „nižší“ svět uklízečů chodníků. Hlavní hrdina může být stejně tak dokumentaristou, jako lhářem; a slovo vrač může znamenat stejně tak lékaře, jako lháře. „Metař Gučev, náš vrač, který ztratil vše kromě schopnosti řeči a prudkého intelektu, ví i to, že odskok do nehybnosti mlčení se de facto rovná smrti. Zvlášť v realitě putinovského Ruska, zamořeného feudalismem s prvky věčného komunismu a té nejhorší odnože tvrdého kapitalismu,“ píše o knize Dora Kaprálová v MF Dnes. Vrač tedy vypráví, stále, s mnoha odbočkami, přesto poutavě. Posledním textem Martina Ryšavého je Stanice Čtyřsloupový ostrov (Revolver revue, 2011), v níž popisuje námět svého předchozího dokumentu Medvědí ostrov (2010) o životě na ruské polární stanici. Je to Rusko jak si ho představujeme; všichni pijí, proto nic nefunguje, nic nefunguje, proto všichni raději pijí.

Ukázka

Celý další týden propršelo a všichni jsme se tou dobou nudili. Kdo zrovna neměl venku nic na práci, dřepěl doma a utloukal čas četbou časopisů. V jednom jsem našel článek o tom, že skupina tuvinských šamanů chystá na pozvání svých zahraničních kolegů turné po USA, Francii a Švýcarsku, v rámci kterého proběhne kamlání proti válce v Iráku. Vedoucí šamanské organizace prohlásil, že svého času podobná akce pomohla zastavit válku v Jugoslávii. Šamani tehdy kamlali na úpatí hory Mont Blanc a válka v tu ránu skončila. Nasťa zatím četla brožované detektivky ze série Nymfomanka. Jejími hrdiny je manželský pár, oba bývalí zločinci, kteří se už polepšili a snaží se žít slušně, jenže mají drobný problém, spočívající v tom, že žena potřebuje provozovat sex v nebezpečných situacích. Má to dokonce od doktora potvrzené, je v tom zkrátka nevinně. Spolu se svým milým nakonec všechny potíže, které z toho plynou, překoná, užije si a ještě přitom prospěje věci zákona.
Když tahle hrdinka Nasťu omrzela, bavila se tím, že šila Irjusje na panenku.
Jednou si mi při té hře stěžovala, že jí tu chybí chlap a život jí připadá stereotypní. Nejen tady v horách, ale i ve vsi, nudí se tady i tam. Říkala, že by chtěla ještě jedno dítě, a vyprávěla, že napoprvé nemohla dlouho otěhotnět. Pomohla jí až nějaká senzibilka. Mluvili jsme pak ještě chvíli o důvěryhodnosti senzibilů, dokud naši rozmluvu nepřerušil Kosťa, který přišel s tím, že potřebuje obvázat ruku. Při vyřezávání ornamentu do hole pro pohánění sobů si ji probodl skrz naskrz.
Měl při vší své smůle štěstí, že na druhý den projížděli kolem na koních lidé směřující do vsi. Vzali Kosťu s sebou. Když odjížděl, sliboval, že až se mu ruka zahojí, vezme svého koně a přijede za námi. Z nebe na něj chlístala studená voda a on nám na rozloučenou vesele mával probodnutou rukou jako vítěz v rytířském turnaji.
„Myslíš, že opravdu přijede?“ zeptal jsem se Nasti.
„Leda na koloběžce,“ smála se. „Vždyť žádného koně nemá.“
„Tak proč to říká?“
„Asi chce vypadat zajímavě před holkama.“
„Copak holky nevědí, že nemá koně?“
„Vědí.“
„A vrátí se tedy vůbec?“
„To víš, že nevrátí.“
Někteří lidé jsou jak naprogramovaní. Je jim úplně jedno, co o nich kdo ví nebo neví, jak se jednou rozhodli pro nějakou roli, budou ji hrát bez ohledu na to, že ani nemají pořádnou masku. Hlavně když ve vlastních očích neztrácí prestiž. Můžou tak vesele procházet životem jako slepí šašci, od jednoho domnělého vítězství ke druhému. Don Quijote to aspoň dělal pro vysoký ideál, ale Kosťovi stačil pocit, že je za vesnického frajera.
A lilo a lilo, až do půlky června. Pak začalo pro změnu sněžit. Modřínové jehličí namrzlo a zežloutlo.

—Cesty na Sibiř (Revolver revue, 2008)
Z ocenění
 2011 Magnesia Litera – Próza
 2011 Cena Josefa Škvoreckého
 2009 Magnesia Litera – Próza