Martin Vopěnka

Martin Vopěnka

Spisovatel, nakladatel, publicista, cestovatel. Šéf Svazu českých knihkupců a nakladatelů, majitel nakladatelství Práh. Za knihu Nová planeta v roce 2016 vyhrál Zlatou stuhu (beletrie pro mládež). Na tutéž cenu byl v roce 2014 nominovaný za poslední díl trilogie pro dospívající Spící tajemství. Jeho knihy vycházejí v angličtině, rumunštině, ruštině i arabštině. Martin Vopěnka se narodil 8. září 1963.

Z recenzí
‚Pátý rozměr‘ je myšlenkově hluboké a občas náročné čtení o tématech, jimiž není nic menšího než život, smrt, vesmír či láska. Vopěnkův text vás pohltí; je po celý čas intelektuálně podnětný, no a na konci na vás čeká rozuzlení, které vás dostane do kolen.
—James Lovegrove
The Financial Times

Vystudoval jadernou fyziku, od 90 let se ale živí jako nakladatel a spisovatel. Debutoval v roce 1989 cestovatelským deníkem nazvaným Kameny z hor (Mladá fronta, 1989), v němž zaznamenal vzpomínkové i emoční pochody, které dalo v jeho nitru do pohybu putování po rumunských Karpatech.  Následovala námětově podobná Balada o sestupu (Rozmluvy, 1992), v ní už se však psychologický námět pojí i s úvahami o stavu světa, a Hotel uprostřed života (NLN, 1999). V roce 2001 napsal Vopěnka jako jeden z prvních autorů na světě i román inspirovaný rychlým vývojem v elektronické komunikaci Laska po sms (Práh, 1999), který je kompletně sestavený z textových zpráv.

K cestovatelskému tématu se vrátil v knize Antarktida na prahu konce (Práh, 2000), v níž popisuje své působení na stanici Econelson v Antarktidě. „A nikdy nezapomeň, že největším nepřítelem na cestě životem můžeš být ty sám – jestliže totiž nerozpoznáš, kdo opravdu jsi a pro co jsi přišel na tento svět. Narodil ses, můj milý, pozdě – ještě později než já – na sklonku věků – na prahu posledního tisíciletí, neboť vše nasvědčuje tomu, že pokud lidstvo přetrvá, bude to za cenu uvěznění v technice, již jsme stvořili, v níž však duše není,“ stojí v knize.

Cestopisná (jak ve smyslu vnějšího cestopisu po cestách necestách, tak ve smyslu putování po vnitřních krajinách) je i Moje cesta do ztracena (Mladá fronta, 2005), v níž se „kerouackovsky“ do světa vydává otec se synem.

V baladické novele Moře smutku za tvým psem (Prostor, 2002) nahlíží na lidské slabosti, staré jizvy v duši a na to, zda a jak lze nalézt sílu se s nimi vyrovnat.

O rok později vyšel román o zlu Konec zákona (Práh, 2003), o němž autor říká: „Zlo je třeba zobrazit tak, aby z něj člověku (čtenáři) bylo nanic. Estetizované zlo je návodné. Ano, tohle je román o zlu – o špatnosti, která dřímá v leckom z nás a za vhodných vnějších (nebo individuálních) podmínek se ujme vlády. Lidské dějiny jsou dostatečným svědectvím, že tomu tak opravdu je. A ani dnes se před tímto dřímajícím zlem, před démony v nás, nemůžeme cítit bezpeční.“

Další román Pátý rozměr (Kniha Zlín, 2009) vychází z jednoduché zápletky: uznávaný astrofyzik a neúspěšný podnikatel v jedné osobě byl vybrán, aby v rámci vědeckého experimentu strávil rok v osamění v horách, s sebou si smí vzít jedinou knihu. Zvolí pojednání Černé díry a zborcený čas a skrze její četbu se od vědy dostává k víře a zažívá jakési mytické vytržení, objevení pátého rozměru. Zároveň je však nucený porušit pravidla experimentu.

Vopěnka napsal i vzpomínkovou knihu na své dětství a dospívání za totality nazvanou Nebarevné vzpomínky (Práh, 2013).

Zatím posledním Vopěnkovým románem pro dospělé je Nová planeta (Mladá fronta, 2015) vystavěný na dystopických základech: archetypální příběh lásky a zrady s biblickým podtextem se odehrává v daleké budoucnosti. „Románů o zpustošené Zemi najdeme ve světové sci-fi spoustu. Ten Vopěnkův je cenný především tím, že nutí k otázkám. Nakolik má privilegovaná skupina lidí právo vytvořit pro sebe nový svět za cenu života miliard lidí toho starého? A nakolik a kdy se ten nový svět začne ve jménu zachování postupně měnit v tyranii? Nakolik a za jakou cenu jsme schopni podlehnout pohodlí na úkor těch druhých? Odpovědi mohou být dost nepříjemné,“ napsala Alena Slezáková v recenzi na iDnes.cz.

Martin Vopěnka je také autorem knih pro děti a dospívající. Začal Pohádkami z Větrných hor (Knižní klub, 1998), vyšla mu encyklopedie Poznávám život a svět (Práh, 2011), zcela zásadní pro jeho tvorbu je ale trilogie Spící město (Fragment, 2011), Spící spravedlnost (Fragment, 2012) a Spící tajemství (Fragment, 2013). Jde v ní o osudy čtyř dětí (ale i mnoha dalších dětí, jejich rodičů, potažmo celého města a přeneseně i o osud planety), kteří se jednoho dne vzbudí a zjistí, že jejich svět postihla zvláštní choroba, všichni, kteří jsou rodiči, usnuli a nelze je probudit. „Dějová složka je tvořena jednotlivými fragmenty dětských setkání se zlem v jeho nejrůznějších podobách (rabování, vandalismus, útoky pouličních gangů) a vrcholí únosem malého Samuela překupníky dětí. Pátrání starších sourozenců po nejmladším bráškovi otevírá řadu závažných témat (problematika sexuálního obtěžování, všudypřítomnost smrti, alkoholismus, týrání dětí, život za zdmi církevního společenství) a nelehkých rozhodnutí, jež narušují až doposud idylický čas dětství,“ píše o knize Hana Lavičková na iLiteratuře.cz. A dodává: „Martin Vopěnka adresoval dospívajícím čtenářům toužícím po dobrodružství romány prostoupené zajímavou zápletkou, etickými kódy i filozofickým poselstvím.“

Ukázka

Jízda se zpomalila, už se jenom sunul po jakési šikmé ploše, ale to sunutí nebralo konce. Až se přece jen zastavil jemným nárazem o cosi měkkého. Takže to dopadlo dobře? Nic se mu nestalo? Žije? Konečně se odvážil oči pootevřít. Avšak to, co uviděl, ho jen utvrdilo ve zlé předtuše, již přečetl v Rubenových očích. Zmocnila se ho panika a úzkost. Kolem něj byl nedozírný, dosud nepoznaný a přece povědomý svět.

Uvězněný ve skluzném pytli, který ho měl chránit před zničujícím třením, se teď skoro nemohl hnout. Chvíli se snažil vsugerovat si, že jen vylétl nad planetární střechu a všechno je tedy tak, jak má být. Dvacet vteřin však dávno uplynulo. Vší silou svíral oční víčka, avšak i přes ně pronikalo do jeho očí příliš mnoho světla. Byl jím oslněný.

Vjemů, které útočily na jeho smysly, uvyklé virtuálnímu světu tam uvnitř, bylo příliš. Mozek je ani všechny nedokázal pobrat. Tak třeba zápach: šílený, pronikavý, hustý, až dosud pro Dana naprosto nepředstavitelný.

Anebo bzukot: všudypřítomný, připomínající školní výlet do lesa Staré planety. Cosi malého usedalo na jeho tvář. A nemohl se po tom ohnat. Ruce měl v pytli pevně sevřené.

Napadlo ho, že měl být už dávno zpátky u bratrů a že jsou určitě z toho, že u nich ještě není, zoufalí. Byl to však pouhý záblesk myšlenky, na jejíž místo se tlačily vjemy: nepříjemné vjemy zápachu, světla, bzukotu a protivných doteků. Také obraz, který zahlédl jen krátce, než musel oči přimhouřit, a který přetrvával v jeho hlavě jako ne zcela jistá a ne zcela přesná vzpomínka: žádný strop, žádná střecha, žádný tubus výtahu, žádná hranice. Jedinou hranicí se zdála být šikmá plocha, na níž ležel a po které doklouzal dolů. A také tlak čehosi měkkého, o co se nohama zarazil. Sebral odvahu, přimhouřil víčka a otevřel oči do úzké štěrbinky. Jeho pohled tentokrát nezachytil nedozírnost prostoru, která ho vyděsila předtím, ale ulpěl na nejbližších předmětech – na těch, o které se opíral a kterými byly… ležící postavy v bílých pytlích: celá hromada postav dole pod ním. Zahlédl vlasy, jež se chvěly ve větru – i Dan pocítil ve tváři tento dosud neznámý vjem – vánek – úplně jiný; mnohem jemnější a proměnlivější než proud vzduchu, jakým se mohl nechat ovívat například v pohybárně. A potom uviděl i obličej postavy o kus níž. Jenomže to obličej nebyl, jen otevřené čelisti plné zubů a prázdné důlky místo očí. Mouchy létaly všude kolem a chvílemi tvořily hustý mrak, který zastínil dokonce i zdroj onoho pronikavého světla, jež Danovy jinak bránilo dívat se víc.

Dosud ležel na zádech a z téhle polohy neviděl mnoho a navíc mu na obličej sedaly mouchy – lezly do nosu, do očí a snažily se dostat dokonce do úst. Vší silou se vzepřel a snažil se uvolnit si ruce. Trochu hýbat jimi mohl, ale ne dost. Po několika marných vysilujících pokusech to musel vzdát. Podařilo se mu však překulit se na bok a zavrtět hlavou, takže mouchy alespoň na chvíli odlétly pryč.

Dan ještě nikdy neviděl mrtvého. Ale z výukových programů věděl mnoho o anatomii člověka. To, co viděl, když se překulil na bok, byl šikmý hladký svah táhnoucí se do dálky. A pod ním hromady – hromady různě zetlených mrtvých těl v různě potrhaných bílých pytlích. Nově viděl také spoustu černých ptáků a uvědomil si, že vlastně už před chvílí zaslechl jejich krákání.

Napadlo ho, že systém vesmírných pohřbů má tedy nějakou vážnou poruchu. Poruchu, kvůli níž těla zemřelých, namísto aby směřovala do vesmírného prostoru a splynula s ním, končí tady. Poruchu, kvůli níž tu skončil i on. Ale jak je možné, že nahoře o té poruše nevědí?

Napadlo ho také, že teď tu poruchu alespoň odhalí – právě teď ji museli odhalit jeho bratři, když se k nim nevrátil. Za chvíli ji nahlásí a jeho zachrání.

Jenomže Rubenovy oči… Ne, nechtěl na to myslet. Místo myšlenky, které se bránil, jím zacloumal vztek. Tak kdy už se bude moct ohnat po mouchách? Normálně se hýbat. Vstát a jít?

—Nová planeta (Mladá fronta, 2015)
Z ocenění
 2016 Zlatá stuha – Literární část: Beletrie pro mládež
Autorská práva v zahraničí
Pražská Literární Agentura
W: http://www.praglit.de/
E: maria@sileny.de