Ajvaz vystudoval češtinu a estetiku na Filosofické fakultě Karlovy univerzity, pracoval v pomocných dělnických profesích a jako noční hlídač. Debutoval v roce 1989 básnickou sbírkou Vražda v hotelu Intercontinental. O dva roky později mu vyšly povídky v souboru Návrat starého varana. Román Druhé město rozpoutal debatu o místě a smyslu magického realismu v české literatuře; protože Ajvazovy příběhy jsou plné krajin za zrcadlem, hříček, paralelních světů a průniků do nich. Ajvaz místy připomíná Borgese, místy Neila Gaimana. Do fantaskních říší se u něj přitom často vstupuje skrze text, knihu či knihovnu. V roce 1997 vyšel Ajvazovi Tyrkysový orel, koncept dvou novel Bílí mravenci a Zenónovy paradoxy, obě laděné jako (letní a zimní) kouzelné příběhy v příbězích. V roce 2001 napsal Ajvaz třísetstránkový román Zlatý věk, příběh novodobého Gullivera. Napůl detektivní, ale stále stejně fantaskní, je i román Prázdné ulice, který vyšel Ajvazovi v roce 2004, o rok později za něj získal Cenu Jaroslava Seiferta.

Do roku 2008 čekali čtenáři na omamný román Cesta na jih, který kritika srovnávala s texty Umberta Eca či se stavbou Mitchellova Atlasu mraků. Kompozice románu stojí na dvou příbězích, které si vyprávějí v krétské hospodě dva muži, jak je u Ajvaze zvykem, jde opět o vyprávění ve vyprávění a o postupné prolínání fikčních světů, o jazyce, písmu. Přestože působí jako výsledek nahodilé hry, autor je promyšleně buduje: „Žádné prosté významy v literatuře nejsou. Zpráva, kterou kniha nese, je i ve stylu, v rytmu jazyka, ten ukazuje síly, jež vytváří svět, který chce autor vytvořit nebo který prostřednictvím autora promlouvá. Ten svět může být ryze imaginární, ale zároveň je vždy nějakou metaforou našeho světa, ukazuje nějaký jeho rys. Jazyk může vyjadřovat skutečnost, protože není jen bledým odleskem skutečnosti, je sám skutečností, je dějem, dechem a výdechem, přílivem a odlivem sil,“ vysvětluje.

V roce 2011 vyšla Ajvazovi Lucemburská zahrada, za kterou získal o rok později Magnesii Literu za nejlepší knihu roku. Její součástí je i nově vytvořený jazyk a klíč k němu, jde o příběh učitele Paula, který do internetového vyhledávače omylem zadá jiné slovo, které se stane bránou k neznámému světu. Lucemburská zahrada je jednak holdem pokleslým žánrům, které má autor rád (v rovině milostné zápletky postavené na románku učitele se studentkou), jednak filosoficky propracovaným dílem fascinovaným městským prostorem, což je Ajvazovo věčné téma. Román, jak autor tvrdí, se zrodil z procházek po levém břehu Seiny. Děj knihy se ovšem odehrává nejenom v Paříži, ale i v Nice, v Nantes, ve státě New York, v Moskvě, na karibském ostrově Saint Lucia, v sicilské Taormině a ve vybájeném městě Lara. A Ajvazovo věčné téma do třetice, lingvistická záliba se zde stává spíš posedlostí: „V Lucemburské zahradě jsem vymyslel neznámý jazyk, protože jsem chtěl napsat text, v němž by význam promluv byl určený pouze hrou mezi fonetickou a rytmickou stránkou jazyka na jedné straně a kontextem na straně druhé, kontextem, který je v případě tohoto oddílu Lucemburské zahrady docela dramatický (rozmluvy se zjevně týkají situace, kdy se schyluje k válce mezi dvěma říšemi). Váhal jsem, jestli mám dát do knihy klíč k tomuto jazyku, nebo ne, uvažoval jsem také o tom, že bych takové vysvětlení mohl vložit do nějaké budoucí knihy, která vyjde třeba za deset let… Nakonec jsem vložil klíč do dodatku, jako jakýsi bonus pro ty, které baví luštění rébusů – ten bonus spočívá v tom, že si mohou utvořit ještě jinou verzi knihy, ostatní si toho dodatku nemusí všímat,“ vysvětluje autor. Ajvaz je také esejistou, v roce 2011 vydal v nakladatelství Druhé město eseje nazvané Příběh znaků a prázdna, o dva roky později ve Filosofii vhled do Husserlovy fenomenologie Cesta k pramenům smyslu.

Ukázka

—Lucemburská zahrada (Druhé město, 2012 )