Michal Ajvaz

Michal Ajvaz

Michal Ajvaz (1949) vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, od roku 1974 postupně pracoval jako sálový dělník, hlídač, domovník a čerpač, v letech 1996–1999 jako redaktor Literárních novin, od roku 2003 je zaměstnán jako výzkumný pracovník v oboru filosofie v Centru pro teoretická studia, společném pracovišti Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky. Píše básně, povídky, novely, romány, eseje a filosofické studie. Z němčiny přeložil knihu Ernsta Jüngera Na mramorových útesech (1995). Jeho knihy byly přeloženy do 24 jazyků.


Název Nakladatelství Rok Vybrané vydané překlady Ocenění
Města Druhé město 2019
Kosmos jako sebeutváření Pavel Mervart 2017
Vražda starého varana Druhé město 2012
Lucemburská zahrada Druhé město 2011 RU  2012 Magnesia Litera – Kniha roku
Zlatý věk Druhé město 2011 TR | EN | FR
Sindibádův dům Pavel Mervart 2010
Snování Pavel Mervart 2008
Cesta na jih Druhé město 2008 PL
Znak, sebevědomí a čas Filosofia 2007
Příběh znaků a prázdna Druhé město 2006
Druhé město Petrov 2005 LT | IT | FR | NO | SV | EN | PL | RU
Prázdné ulice Petrov 2004 EN  2005 Cena Jaroslava Seiferta
Sny gramatik, záře písmen Hynek 2003
Světelný prales OIKOYMENH 2003
Zlatý věk Hynek 2000 TR | EN | FR
Tajemství knihy Petrov 1997
Tyrkysový orel Hynek 1997
Tiché labyrinty Argestea 1996
Znak a bytí. Úvahy ned Derridovou gramatologií Filosofia 1994
Druhé město Mladá fronta 1993 NL | LT | IT | FR | NO | SV | EN | PL | RU
Návrat starého varana Mladá fronta 1991 DE | NL | PL
Vražda v hotelu Intercontinental Mladá fronta 1989 PL
Cena Rok Země
Cena Utopiales Européen 2015 France
Magnesia Litera – Kniha roku 2012 Česká republika
Cena Jaroslava Seiferta 2005 Česká republika
Z recenzí
A ačkoliv je Cesta na jih mnohovrstevnatým příběhem patřícím k těm, které lze jen těžko převyprávět, udržuje si své napětí i přes množství popisných pasáží a filozofických exkurzů. Znepokojující a snové obrazy, Ajvazovým dílům bezesporu vlastní, vyvolávají otázku, zda brát Cestu na jih jako dílo výjimečné imaginace, při jehož čtení před námi bují opojná scenérie nebo pod touto fantaskní vizí pátrat po hlubším poselství.
—Erika Zlamalova
www.literarni.cz

Ajvaz vystudoval češtinu a estetiku na Filosofické fakultě Karlovy univerzity, pracoval v pomocných dělnických profesích a jako noční hlídač. Debutoval v roce 1989 básnickou sbírkou Vražda v hotelu Intercontinental. O dva roky později mu vyšly povídky v souboru Návrat starého varana. Román Druhé město rozpoutal debatu o místě a smyslu magického realismu v české literatuře; protože Ajvazovy příběhy jsou plné krajin za zrcadlem, hříček, paralelních světů a průniků do nich. Ajvaz místy připomíná Borgese, místy Neila Gaimana. Do fantaskních říší se u něj přitom často vstupuje skrze text, knihu či knihovnu. V roce 1997 vyšel Ajvazovi Tyrkysový orel, koncept dvou novel Bílí mravenci a Zenónovy paradoxy, obě laděné jako (letní a zimní) kouzelné příběhy v příbězích. V roce 2001 napsal Ajvaz třísetstránkový román Zlatý věk, příběh novodobého Gullivera. Napůl detektivní, ale stále stejně fantaskní, je i román Prázdné ulice, který vyšel Ajvazovi v roce 2004, o rok později za něj získal Cenu Jaroslava Seiferta.

Do roku 2008 čekali čtenáři na omamný román Cesta na jih, který kritika srovnávala s texty Umberta Eca či se stavbou Mitchellova Atlasu mraků. Kompozice románu stojí na dvou příbězích, které si vyprávějí v krétské hospodě dva muži, jak je u Ajvaze zvykem, jde opět o vyprávění ve vyprávění a o postupné prolínání fikčních světů, o jazyce, písmu. Přestože působí jako výsledek nahodilé hry, autor je promyšleně buduje: „Žádné prosté významy v literatuře nejsou. Zpráva, kterou kniha nese, je i ve stylu, v rytmu jazyka, ten ukazuje síly, jež vytváří svět, který chce autor vytvořit nebo který prostřednictvím autora promlouvá. Ten svět může být ryze imaginární, ale zároveň je vždy nějakou metaforou našeho světa, ukazuje nějaký jeho rys. Jazyk může vyjadřovat skutečnost, protože není jen bledým odleskem skutečnosti, je sám skutečností, je dějem, dechem a výdechem, přílivem a odlivem sil,“ vysvětluje.

V roce 2011 vyšla Ajvazovi Lucemburská zahrada, za kterou získal o rok později Magnesii Literu za nejlepší knihu roku. Její součástí je i nově vytvořený jazyk a klíč k němu, jde o příběh učitele Paula, který do internetového vyhledávače omylem zadá jiné slovo, které se stane bránou k neznámému světu. Lucemburská zahrada je jednak holdem pokleslým žánrům, které má autor rád (v rovině milostné zápletky postavené na románku učitele se studentkou), jednak filosoficky propracovaným dílem fascinovaným městským prostorem, což je Ajvazovo věčné téma. Román, jak autor tvrdí, se zrodil z procházek po levém břehu Seiny. Děj knihy se ovšem odehrává nejenom v Paříži, ale i v Nice, v Nantes, ve státě New York, v Moskvě, na karibském ostrově Saint Lucia, v sicilské Taormině a ve vybájeném městě Lara. A Ajvazovo věčné téma do třetice, lingvistická záliba se zde stává spíš posedlostí: „V Lucemburské zahradě jsem vymyslel neznámý jazyk, protože jsem chtěl napsat text, v němž by význam promluv byl určený pouze hrou mezi fonetickou a rytmickou stránkou jazyka na jedné straně a kontextem na straně druhé, kontextem, který je v případě tohoto oddílu Lucemburské zahrady docela dramatický (rozmluvy se zjevně týkají situace, kdy se schyluje k válce mezi dvěma říšemi). Váhal jsem, jestli mám dát do knihy klíč k tomuto jazyku, nebo ne, uvažoval jsem také o tom, že bych takové vysvětlení mohl vložit do nějaké budoucí knihy, která vyjde třeba za deset let… Nakonec jsem vložil klíč do dodatku, jako jakýsi bonus pro ty, které baví luštění rébusů – ten bonus spočívá v tom, že si mohou utvořit ještě jinou verzi knihy, ostatní si toho dodatku nemusí všímat,“ vysvětluje autor. Ajvaz je také esejistou, v roce 2011 vydal v nakladatelství Druhé město eseje nazvané Příběh znaků a prázdna, o dva roky později ve Filosofii vhled do Husserlovy fenomenologie Cesta k pramenům smyslu.

Ukázka

Hledal v přítmí její ústa, jako v houštině večerní zahrady se jeho ruce dotýkaly vlasů, kůže a záhybů látky. Zvláštní bylo, že přítomnost těla-plamene mu nedávala zapomenout na okolní prostor, zdálo se mu, že v dívčiných pohybech se zrcadlí a vyslovuje nejen její minulost, ale také zjevný i tajný život města, jímž Claiřino tělo prosáklo při každodenních cestách dolů k řece a nahoru k Pantheonu; uzrál tu v slast, kterou vydechovalo každé místo její kůže. A obraz plamene a zahrady se teď ještě proměnil v obraz fontány, Paulovi připadalo, jako by mízy města vzlínaly všemi uličkami mezi Seinou a Pantheonem vzhůru na náměstí Estrapade a vytryskly jako sladký med v dívčině těle, v dotyku jejích rukou.

—Lucemburská zahrada (Druhé město, 2012 )
Z ocenění
 2015 Cena Utopiales Européen
 2012 Magnesia Litera – Kniha roku
 2005 Cena Jaroslava Seiferta
Autorská práva v zahraničí
Dana Blatná Literární agentura
W: http://www.dbagency.cz
E: blatna@dbagency.cz
Kontakty
E: michalajvaz@seznam.cz