Vystudoval pedagogickou fakultu, krátce učil, pak pracoval jako redaktor v nakladatelství, od roku 1995 se živí jako spisovatel. Debutoval knihou Názory na vraždu (Československý spisovatel, 1990), prorazil následným autobiografickým románem Báječná léta pod psa (1992) o normalizaci v tehdejším Československu. Ústřední hrdina, autorovo alter ego jménem Kvido, vypráví o svém narození v divadle, o dětství, lásce i přesunu rodiny z Prahy do Sázavy, kde sice čekají klid od politických tahanic, nakonec se ale ani tam nevyhnou kádrování. „Rozmarnost báječné grotesky však stále kazí příběh Kvidova otce, který se narodil s vysokou inteligencí do nízkých poměrů a ani psychicky, ani lidsky neunesl řetězec pokoření, jenž následoval po jeho prvním, rodinnými okolnostmi vynuceném politickém kompromisu,“ charakterizuje tragičtější rovinu románu Martin Pilař ve Slovníku české prózy. Báječná léta pod psa se dočkala nejenom nadšeného přijetí a několika dalších vydání, ale i filmového zpracování Petrem Nikolajevem (1997). Následovaly Nápady laskavého čtenáře (Petrov, 1993) založené na vtipné nápodobě českých i světových autorů, podobně laděné jsou později i navazující Nové nápady laskavého čtenáře (Petrov, 2000). Román Výchova dívek v Čechách (Československý spisovatel, 1994) vypráví o vztahu učitele tvůrčího psaní a jeho žačky z bohaté rodiny. Kniha byla zfilmovaná krátce po vydání Petrem Kolihou. Následoval román – situační komedie Účastníci zájezdu (Petrov, 1996) o náhodné skupině dovolenkářů, kterou pojí sdílení jednoho autokaru a následně i hotelu na Jadranu. Zfilmováno Jiřím Vejdělkem v roce 2006.

Zapisovatelé otcovský lásky (Petrov, 1998) líčí vztahy v rodině lampasáka, Román pro ženy (Petrov, 2001) pak opět s groteskním nadhledem popisuje milostný život hrdinky Laury, redaktorky časopisu Vyrovnaná žena, a vůbec svět její a jejích kamarádek. Knihu zfilmoval Filip Renč v roce 2004. Případ nevěrné Kláry (Petrov, 2003) popisuje situace, které nastanou poté, co si úspěšný spisovatel najme soukromého detektiva ke sledování své nevěrné manželky. Knihu zfilmoval Roberto Faenza v roce 2009. Melancholicky laděná groteska Vybíjená (Petrov, 2004) popisuje osudy čtyř spolužáků z gymnázia až na práh čtyřicítky, zfilmováno Petrem Nikolajevem v roce 2014. Andělé všedního dne (Petrov, 2007) napsané po smrti autorova otce tvoří pomyslný mezník ve Vieweghově tvorbě, jeho nadhled a humor temní, podobá se spíš povzdechu, byť stále čtivému. Jde o příběh andělů a lidí, který se protne v jediném dni, jenž tvoří rámec vyprávění. „Je to smutná, dokonce nejsmutnější z Vieweghových knih,“ charakterizoval ji Jan Kábrt v MFDnes. Následoval Román pro muže (Druhé město, 2008), i mezi kritiky, kteří obvykle vyčítají Vieweghovi přílišnou přístupnost čtenářským masám, ceněná kniha, úročí téma z Vybíjené. „Vieweghovi je třeba přiznat nejen velký literární talent, ale taky jistou uvážlivost. Ví, kde jsou jeho silné a slabé stránky. Ty silné, vtip, jemný cit pro každodenní mluvu, schopnost zachytit atmosféru ve společnosti, dokonale využívá, těm slabším, složité zápletky, hluboká psychologie postav atd., se obvykle snaží vyhýbat. Román pro muže je výborně poskládaná kompozice, již Viewegh rozehrává na půdorysu poměrně prostého příběhu,“ píše o knize Ladislav Nagy v Týdnu. Biomanželka (Druhé město, 2010) popisuje soužití s ženou zdravého životního stylu, opět formou groteskních situací, vypravěčkou je dula, sama nespokojená, ovšem schopná báječně glosovat život v rodině Mojmíra a Hedviky. Román Mafie v Praze (Petrov, 2011) je literárním thrillerem, který Viewegh napsal spolu s investigativním novinářem Jaroslavem Kmentou. „Podle mého názoru je to jedna z jeho nejlepších knih. Autor při jejím psaní myslel hlavně na ty z nás, kteří hltají Dana Browna a jsou schopni malinko slevit ze standardů zavedených autory drsné školy, pak na ty, jež zajímá zákulisí české politicko-mafiánské scény, a samozřejmě také na ty, kdo jsou stejně jako spisovatel sám dlouhodobě bez sebe vzteky z nehezkých praktik pánů nahoře, z práce policie a mocenských propletenců katapultujících Českou republiku daleko za Ural,“ napsala v recenzi v Reflexu Kateřina Kadlecová. Pokračování Mráz přichází z Hradu (Druhé město, 2012) už se takové pochvaly nedostalo.

Na konci roku 2012 praskla spisovateli aorta, setkání se smrtí popisuje v deníkové novele Můj život po životě (Druhé město, 2013). Zpátky do hry ho vrací román Biomanžel (Druhé město, 2015), hra s původní Biomanželkou, v němž se opět ke slovu dostává břitký jazyk. Mojmír sdílí se svým autorem zkušenost s klinickou smrtí. „Biomanžel přirozeně navazuje tam, kde Viewegh skončil ve svých nejlepších kusech, jako je Vybíjená (2004) nebo Andělé všedního dne (2007). Tedy v těch položkách své bohaté bibliografie, kde řešil zatím nejzávažnější věci, krizi středního věku a umírání otce,“ píše o knize Radim Kopáč v MFDnes. Viewegh je mimo jiné autorem i fejetonových knih Švédské stoly (Petrov, 2000) a Na dvou židlích (Petrov, 2003), deníků Báječný rok (Petrov, 2005) a Další báječný rok (Druhé město, 2011), napsal také Krátké pohádky pro unavené rodiče (Druhé město, 2007) a drama Růže pro Markétu (Větrné mlýny, 2004). Vyšlo mu několik souborů povídek. Řada jeho knih byla zfilmovaná, často se podílel na scénářích.

Ukázka

—Andělé všedního dne (Petrov, 2007)