Miloš Urban

Miloš Urban

Prozaik, překladatel, nakladatelský redaktor, autor divadelní hry. Držitel Magnesie Litery (2002) a Ceny Mladé fronty (1996) za překlad Barnesova románu Flaubertův papoušek. Jeho knihy vyšly v desítce jazyků včetně angličtiny, němčiny, ukrajinštiny, maďarštiny či polštiny a italštiny. Narodil se 4. 10. 1967 v Sokolově.


Název Nakladatelství Rok Vybrané vydané překlady Ocenění
Závěrka: aneb ztížená možnost happy-endu Argo 2017
Urbo Kune Argo 2015
Poslední tečka za Rukopisy Argo 2014
Hastrman Argo 2014 ES  2002 Magnesia Litera – Próza
Sedmikostelí Argo 2014 FR | EN | IT | PL | ES | RU | DE
Přišla z moře Argo 2013 ES
Praga piccola Tympanum 2013
Praga piccola Argo 2012
Boletus arcanus Argo 2011
Michaela Argo 2008
Lord Mord Argo 2008 PL | EN | DE | ES  2008 Nejkrásnější česká kniha – Krásná literatura: 3. místo
Mrtvý holky Argo 2007 NL
Pole a palisáda Argo 2006
Nože a růže aneb Topless party Větrné mlýny 2005
Santiniho jazyk Argo 2005 ES
Michaela Argo 2004
Trochu lásky Větrné mlýny 2003
Stín katedrály Argo 2003 NL | DE | PL | ES
Paměti poslance parlamentu Argo 2002
Sedmikostelí: Gotický román z Prahy Argo 2001 FR | EN | IT | PL | ES | RU | DE
Hastrman Argo 2001 ES  2002 Magnesia Litera – Próza
Sedmikostelí: Gotický román z Prahy Argo 1999 FR | EN | IT | PL | ES | RU | DE
Poslední tečka za Rukopisy Argo 1998
Poslední tečka za Rukopisy
Poslední tečka za Rukopisy
Sedmikostelí
Sedmikostelí
Michaela
Michaela
Nože a růže aneb Topless party
Nože a růže aneb Topless party
Michaela
Michaela
Trochu lásky
Miloš Urban
Trochu lásky
Stín katedrály
Stín katedrály
Paměti poslance parlamentu
Paměti poslance parlamentu
Sedmikostelí: Gotický román z Prahy
Sedmikostelí: Gotický román z Prahy
Poslední tečka za Rukopisy
Miloš Urban
Poslední tečka za Rukopisy
Cena Rok Země
Nejkrásnější česká kniha – Krásná literatura: 3. místo 2008 Česká republika
Magnesia Litera – Próza 2002 Česká republika
Z recenzí
Díky módě skandinávských románů detektivní žánr ožil i v českém provedení a po mnoha hubených letech se začínají objevovat autoři, kteří se vyrovnají přinejmenším světovému průměru. Totéž lze říci i o Urbanově příspěvku: Přišla z moře je román psaný docela jistou rukou, dostatečně chytlavý a zároveň věrohodný, jakkoliv ona jediná vražda, k níž v knize dojde, je naplánována neuvěřitelně složitě.
—Pavel Mandys
Hospodářské noviny

Vystudoval nordistiku a anglistiku, působil jako nakladatelský redaktor v Mladé frontě a následně jako šéfredaktor nakladatelství Argo, které také vydalo je knihy. Debutoval mystifikačním románem Poslední tečka za rukopisy (Argo, 1998), který vydal pod pseudonymem Josef Urban. Stejně se jmenuje i vypravěč románu, historik, který konečně odhaluje pravdu o Rukopise Královédvorském a Zelenohorském a také tajemství jejich plagiátorů. Kniha vzbudila nebývalý ohlas, Argo ji vydalo znovu v roce 2005 tentokrát už po skutečným jménem autora. Následoval román Sedmikostelí (Argo, 1998) napsaný v duchu gotických románů a morytátů, plný melancholie a mordů uprostřed staré Prahy. A Hastrman (Argo, 2001), za kterého dostal Urban Magnesii Literu za nejlepší prózu. Hrdinou je skutečný Vodník, stvoření, kterého Urban sleduje po dvě století, aby skrze něj popsal ekologickou hrozbu i lidskou rozpínavost. „Dva poslední romány ukazují Urbana jako básníka a zároveň archiváře ztracené krajiny, ať už městské či přírodní. Chrámy obětované postupu urbanizace, vesnice pohřbené pod přehradou, vytěžená hora, to jsou roviny krajiny zmizelé pod nánosem času, ovšem uchované v paměti, které se zrcadlí v pluralitě časových i významových vrstev textu,“ píše o knize Ladislav Nagy na iLiteratuře.cz.

Sexyromán Paměti poslance parlamentu (Argo, 2002) jako „nejsžíravější, nejbizarnější a nejanarchističtější odsudek demokratické totality“ překvapil čtenáře i recenzenty svojí odlišností od dosavadní Urbanovy tvorby. V románu Stín katedrály (Argo, 2003) už je to zase starý známý gotický Urban. Podobně jako Viktor Hugo, je i Urban natolik fascinovaný stavbou katedrály, že z ní činí hlavní hrdinku svého kriminálně historického románu. Viditelně navazuje na Sedmikostelí, pomyslnou trilogii pak uzavírá Santiniho jazyk (Argo, 2005). Za ten by se nemusel stydět ani Dan Brown. Hlavní hrdina Martin Urann (přičemž písmeno bé z autorova příjmení je na klávesnici hned vedla písmene en z příjmení hlavního hrdiny) selhává jako reklamní textař. Za úkol má vymyslet univerzální slogan použitelný pro cokoli. Díky dívce, kterou náhodně potká v metru, se noří do historie, ke kostelům, tajemstvím a světcům, aby zjistil, že celé lidstvo ve své historii stejně jako on pátrá po jedné univerzální větě. Pole a palisáda (Argo, 2007) s podtitulem Mýtus o kněžně a sedlákovi je variací na pověst o kněžně Libuši a Přemyslu Oráčovi. Kniha je součástí mezinárodního projektu Mýty iniciovaného britským nakladatelstvím Canongate, do kterého se již zapojilo 35 zemí a v němž vycházejí moderně převypravované mýty od autorů z celého světa. Soubor Mrtvý holky (Argo, 2008) předkládá „deset divných povídek“ z let 2002 až 2006. „Urban píše skvělá romaneta a tenhle dekameron by mu Jakub Arbes snad i zazáviděl. Anton Pavlovič Čechov řekl, že stručnost je sestrou talentu. Takhle vypadá naplnění,“ stojí v recenzi v Právu. Lord Mord (Argo, 2008) se vrací k příběhu ze staré Prahy a její asanace nařízená na konci 19. století její radnicí. Vraždění prostitutek jako jedna linie románu je jen odezvou té druhé, kterou je vraždění samotného města.

Román Boletus arcanus (Argo, 2011) využívá rafinovaně české houbařské vášně. V lesích této knihy totiž roste hřib, který po konzumaci splní člověku jakékoli přání. Že jde o závislost víc než drogovou, může potvrdit nejenom hlavní hrdina Gregor Marty. Román Praga piccola (Argo, 2012) je pro Urbana trochu netypicky klasickým historickým vyprávěním o prvorepublikových radostech i strastech, které přišly s krizí nebo vlastně možná už dávno před ní; záleží na tom, zda byl člověk synem majitele továrny na výrobu automobilů, nebo služkou či děvečkou. Následoval román Přišla z moře (Argo, 2014), pojatý víceméně jako detektivní pátrání po totožnosti dívky, která jednoho rána vystoupila z moře u britských břehů. A nejenom po ní, to, co se zprvu její jen jako rozptýlení redaktorů místních novin přeroste v thriller nečekaných rozměrů. Zatím poslední kniha Miloše Urbana se jmenuje Urbo Kune (Argo, 2015). Vídeňský architekt Jan Tabor vyzval evropské umělce a autory, aby se zapojili do projektu o sjednocené Evropě. Urban tímto do výzvy přispívá svým svébytným způsobem. Román je označovaný za sci-fi, to je však jen jedna strana mince. Tou druhou je podtitul Paralelní román, který vystihuje ulice města Urbo Kune z názvu (z esperanta); ty jsou rovnoběžné a nemohou se tedy nikdy protnout. Nebo ano?

Ukázka

Vyšel jsem od Friedmanna do vlhkého večera. Mezi lesknoucími se domy bobtnala mlha. Kousek za brankou slabě svítila pouliční lucerna a právě k ní jsem se liduprázdnou uličkou vydal. Šlo se mi dobře, u lampy jsem se zastavil a uviděl druhé světlo. Tady začínala zbořeniště. Šel jsem dál. Bylo to tady cítit čerstvou porážkou, mlha byla žlutavá až oranžová: pára, kouř a cihelný prach. Jámy a hluboké příkopy čekaly na vyzdění stokových tunelů a chodeb, teprve poté bude možné hroby zaházet. Pražské Židovské Město se má poprvé ve své historii otevřít modernosti, tedy hygieně a pohodlnému způsobu života. Zatím to vypadá, jako by se tu přes den odehrávala zničující dělostřelecká bitva. V noci vojsko spí.
Vsadil jsem se sám se sebou, že až k oné druhé lucerně nezakašlu. Se slzícíma očima a plícemi na prasknutí jsem prohrál. Opřel jsem se o lampu a kašlal dlouho a hlučně, bylo to něco mezi dávením a řvaním. Pokud by tudy šel policajt, uviděl by opilce. Potom jsem v kalném světle úzkostlivě prohlížel kapesník. Někomu tohle počínání připadalo směšné; zřetelně jsem zaslechl zlomyslný chechot. Ihned ustal. Snad to byla jen ozvěna mého kašle. Zapátral jsem v oknech a veřejích okolních domů, mezi hromadami hlíny, pyramidami sudů, prázdnými kurníky a odstavenými dvoukoláky. Podél zdí byla tma jako na vesnici. Začichal jsem v těžkém vzduchu, páchl po spáleném uhlí, rybině, koňském hnoji a něčem, co nejvíc ze všeho připomínalo kvasnice. V nízkém širokém průjezdu pod přiboudlým pivovarem, pod poskakující řadou klenutých okýnek byl natažen bílý provázek, varování, že v černotě za ním je čerstvá jáma – i s kořeny tu vyrvali ze země prastarý dům. Za provázkem, patrně na samém okraji výkopu, stál muž v klobouku. Pod krempou nebylo vidět do tváře, ale byl jsem si jist, že mě pozoruje. Nebylo vidět ani ruce, plášť splýval až na zem, postava budila dojem korpulence.
Dívali jsme se jeden na druhého, já ve svitu lucerny, on ve stínu, kde se nedala rozeznat žádná podrobnost. Když už se zdálo, že se chlap pohnul, že vylézá z úkrytu tmy a jde se představit a vysvětlit nebo snad omluvit svůj smích – anebo s pohrůžkou žádat mou peněženku –, stáhl se zpátky a zmizel v průjezdu. V té poslední chviličce, v jediném zákmitu světla, který mu zasáhl hlavu s kloboukem, jsem si povšiml jeho nestvůrného obličeje. Kde měl tvář, tam jsem zahlédl hnědorudý, zhrublý a jakoby mokrý povrch, jedno velké mateřské znamení, jemuž se říká „oheň“ a které vypadá jako hovězí roštěná.

—Lord Mord (Argo, 2008)
Z ocenění
 2002 Magnesia Litera – Próza