Historik, publicista, textař, básník a prozaik. Držitel Ceny Jiřího Ortena (1989) a Magnesie Litery z prózu (2008). Jeho knihy vyšly v holandštině či slovinštině. Narodil se 8. 1. 1964.
Petr Placák
| Název | Nakladatelství | Rok | Vybrané vydané překlady | Ocenění |
|---|---|---|---|---|
| Humoresky | Revolver Revue | 2015 | ||
| Přece tady nebudeme sedět na sucho | Paseka | 2014 | ||
| Medorek | Plus | 2010 |
1989 Cena Jiřího Ortena |
|
| Fízl | Torst | 2007 |
2008 Magnesia Litera – Publicistika |
|
| Svatováclavské milénium | Babylon | 2002 | ||
| Cestou za dobrodružstvím | Babylon | 2001 | NL | |
| Kádrový dotazník | Babylon | 2001 | ||
| Medorek | Hynek | 1997 | ||
| Obrovský zasněžený hřbitov | Torst | 1995 | ||
| Medorek | Nakladatelství Lidové noviny | 1990 |
Svatováclavské milénium
Cestou za dobrodružstvím
Kádrový dotazník
Obrovský zasněžený hřbitov
| Cena | Rok | Země |
|---|---|---|
| Magnesia Litera – Publicistika | 2008 | Česká republika |
| Cena Jiřího Ortena | 1989 | Česká republika |
Z recenzí
Fízl je především symbol kreténismu, který vypučel zlým květem ve vrcholné éře normalizace, ale je jaksi přítomen v lidské společnosti pořád. Fízl je metafora samotného člověka, který ztratil sám sebe, svou sebeúctu, jenž se stal nástrojem v mechanismu znevolňování a útlaku. (...)Proto má jeho "esej", jak knihu nazývá, smysl nejen jako připomínka doby, která je naštěstí pryč, ale též jako meditace nad tím jak zůstat sám sebou v jakékoli době.
—Jiří Peňás
Týden
Placák je klíčovou postavou československého undergroundu, organizoval protikomunistické demonstrace, hrál s kapelou The Plastic People of the Universe. Byl redaktorem a šéfredaktorem několika tiskovin, vedl studentské noviny Babylon. Jeho dílo vycházelo v samizdatu. V jedenadvaceti letech debutoval prózou Medorek (samizdatem 1985, knižně Lidové noviny, 1990), která si rychle získala přídomek zběsilý román. Punkový text o nekonformním hlavním hrdinovi Karlovi Medorovi je dodnes působivou výpovědí o profízlovaných letech československé normalizace. V samizdatu a pod pseudonymem Placákovi vyšly i básně Obrovský zasněžený hřbitov (knižně Torst, 1995). Kniha povídek Cestou za dobrodružstvím (Babylon, 2001) posílá hrdiny na namáhavou pouť, aby našli svoji vnitřní pravdu: „Čteme-li ty povídky pozorně, nemůžeme přehlédnout, oč mu ve skutečnosti jde: nalézt a vrátit lidem, jevům i věcem jejich pravou, původní hodnotu, hrubým smirkem z nich nemilosrdně sedřít nános povrchnosti a lacinosti, obnovit jejich někdejší zářnou krásu,“ píše o knize Petruška Šustrová. Placák vydal i sbírku rozhovorů s přáteli z undergroundu Kádrový dotazník (Babylon, 2001), v němž mluvil mimo jiné s Vratislavem Brabencem, Jáchymem Topolem, Vlastimilem Třešňákem či Ivanem Martinem Jirousem. Za román Fízl (Torst, 2007) získal Magnesii Literu. Jde o jeho nejrozsáhlejší dílo na pomezí žánrů, částečně esej, koláž, bildungsroman. Nechybí akce skupiny České děti, které Placák založil a které, na rozdíl od řady jiných undergroundových aktivit tehdejších odpůrců režimu, byly akčnější a bojovnější. Básně Petra Placáka vyšly souborně jako Humoresky (Revolver revue, 2015).
Autor se věnuje i esejistické tvorbě, napsal pojednání Svatováclavské milenium: Češi, Němci a Slováci v roce 1929 (Babylon, 2002), ceněný historický esej Gottwaldovo Československo jako fašistický stát (Paseka, 2015) a také knižní rozhovor s nakladatelem a osvíceným „dělníkem knihy“ Ladislav Horáčkem Přece tady nebudeme sedět nasucho (Paseka, 2014).
Ukázka
Za nedlouho na to dostala máma předvolání do Bartolomějské. Bylo jasné, o co jde, a tak jsem jí i tátovi dal číst texty, které mně zbyly v kopii, včetně onoho výše zmíněného. Otec si je přečet, zbrunátněl a předal je mámě s poznámkou, že to je teda pěkný — ať se podívá, co zplodil její syn. Máma si to přečetla bez komentáře.
Když jí to pak estebáci s vítězoslávou a zadostiučiněním dali v Bartolomějské číst se zdůrazněním, co to vychovala za syna, máma zavrtěla hlavou a řekla, že ne, že to odmítá — Petr je slušný chlapec a basta. Bylo to poněkud iracionální, ale dokonalé — ať by se stalo cokoli, nikdy by nepřijala estebáckou versi. Máma byla vždy s vnitrákama a jejich kejklema rychle hotová. Vedla si svou a mohli by ji rozřezat třeba i na kousky. V tom byla máma — když se to ovšem netýkalo zrovna vás osobně — skvělá. StB se snažila rodinu rozeštvat, ale — i přes některá nedorozumění — byl výsledek vždy opačný: podobné akce naopak rodinu stmelovaly. Nakonec jsme z toho měli všichni srandu.
Po našich následovala předvolání k povinnému čtení do Bartolomějské rodičů mých kamarádů, na prvním místě pana Reisenauera, za což se dodnes omlouvám — a že si, estebáci, pana inženýra vychutnali. Aby celou věc zdramatizovali, neposlali mu předvolání, ale kvůli té neodkladné státně bezpečnostní záležitosti, tj. aby mu dali přečíst básně kamaráda jeho syna, přijeli si pro něj rovnou do práce. Na Barťáku mu pak četli o masturbaci kolchoznic, ukazovali mu fotografie nějakých nahatých lidí, na kterých nebylo možno rozeznat, o koho jde, a tvrdili mu, že to jsme my s kamarády v lomu na Americe, kde jsme slavili Hitlerovy narozeniny, načež konsternovanému panu Reisenauerovi oznámili, že jsme homosexuálové a že můj otec, když to zjistil, že se chtěl kvůli tomu oběsit — naznačili mu fízlové způsob, jak by se měl s celou věcí vyrovnat.