Debutoval časopisecky v roce 1990 esejí Smrt živá, knižně prózou Obojí pramen (NPDP, 1993). Následoval Admirál čaje (Český spisovatel, 1996), o němž Jiří Suchý prohlásil, že její autor má tu nejzávratnější fantazii, se kterou se kdy setkal, Zlomená nadkova (Petrov, 1997) a První kost božího těla (Petrov, 1998). Z básní Zpěv motýlů (Petrov, 1999) vybírá Jiří Staněk ve Tvaru takto: „V zcela nejkratší básni Pohled do zrcadla postačují dva verše o počtu šesti slov (oči pohled zrcadlo / oči odraz zrcadlo), ale spočítáno neopakovaně, nezrcadleně a nezdvojeně, jsou to vlastně jenom slova čtyři: oči, pohled zrcadlo a odraz. Oči opakují oči, zrcadlo opakuje zrcadlo, počátek rovná se konci, jenom střed je naplněn skutečným zvratem. Rafinované, ne hříčkovité, ale naplněné čímsi fyzikálně pravdivým a podstatným, hodným u v ě ř e n í.“

Následoval soubor alegorických a fantaskních próz Fosfen (Petrov, 2001) a sbírka Černý revolver týdne (Petrov, 2004). V roce 2010 pak už jako Petr Stančík uspořádal vlastní poezii a souborně ji vydal pod názvem Virgonaut (Druhé město, 2010). Dochází tak ke komické situaci, vlastně příznačné pro Stančíkovu bujnou fantazii – po smrti sebe sama sám sobě k vydání připravil knihu. Stančík pro Petrov vybral a připravil antologii české poezie 20. století nazvanou Ryby katedrál (Petrov, 2002). Už jako Petr Stančík se pustil do psaní knih pro děti, nejprve v jazykově i nápaditostí vyšperkovaném příběhu Mrkev ho vcucla pod zem (Meander, 2013), v němž třeba i zelenina umí chodit, posléze ve dvou dílech Jezevce Chrujdy – Jezevec Chrujda točí film (Meander, 2014) a Jezevec Chrujda staví nejdřív urychlovač a pak zase pomalič (Meander, 2015). Ve Stančíkově próza pro dospělé dominuje Pérák (Druhé město, 2008). Pérák je legendární fiktivní hrdina, který byl oporou českého odboje za nacistické okupace. Stal se námětem mnoha žánrů a děl, Stančík se ho ujal se svojí charakteristickou fantazií, přestože historické reálie zachovává velmi věrně. „Postava Péráka, ač ve folkloru velmi variabilní, je zde symbolem hrdinství na pozadí českého neválčení, ba kolaborantství. Autor, v akčních scénách řekněme cudně morbidní, si ostré rýpance do bolavých míst tuzemské historie nenechává ujít, přestože tak činí jaksi mimoděk na okraji stránek mezi vysvětlivkami dobových reálií,“ píše o knize Jan Nejedlý v Literárních novinách.

Podobně historicky laděný, trefný a současně potřeštěný je i oceněný román Mlýn na mumie (Druhé město, 2014). Hrdinou je tu Stančíkovi komisař Durman, něco mezi Nickem Carterem z filmu Adéla ještě nevečeřela a Casanovou, který vyšetřuje řádění prvního sériového vraha v dějinách zemí Koruny české. Děje se tak v roce, kdy se roztiká opravený staroměstský orloj, Smetana uvádí Branibory v Čechách, Tyrš vychvaluje prostná. „Už ve své próze Pérák o superhrdinovi vzdorujícím nacistům podal Petr Stančík vřelé vyznání dvěma velkým láskám, a to Praze a nadsázce. Přestože se jeho nejnovější kniha, nazvaná Mlýn na mumie, vrací až do roku 1866, je podobně barvitým mixem historických postav, událostí, metafor a odkazů. (…) Kdo je vrah, není až tak podstatné. Stančík napsal famózní román. Jeho fantazie se přitom drží encyklopedických znalostí historie. Kniha má tak dvojí potenciál. Dostat se mezi díla nominovaná na literární ceny, i stát se bestsellerem,“ píše v recenzi v MFDnes Klára Kubíčková.

Ukázka

—Mlýn na mumie (Druhé město, 2014)