Petra Hůlová

Petra Hůlová

Prozaička, držitelka několika literárních ocenění včetně Magnesie Litery, Ceny Josefa Škvoreckého nebo Ceny Jiřího Ortena. Autorka, jejíž knihy vyšly v angličtině, němčině, maďarštině, polštině či italštině. Narodila se 12. července 1979 v Praze.


Název Nakladatelství Rok Vybrané vydané překlady Ocenění
Zlodějka mýho táty Torst 2019
Macocha Torst 2014 PL
Čechy, země zaslíbená Torst 2012
Kde nejste doma. Příběhy z cest Větrné mlýny 2012
Strážci občanského dobra Torst 2010 SV
Paměť mojí babičce Torst 2009 IT | SV | EN | PL | DE | FR  2003 Magnesia Litera – Objev roku
 2002 Kniha roku Lidových novin
Stanice Tajga Torst 2008 PL | DE  2008 Cena Josefa Škvoreckého
Umělohmotný třípokoj Torst 2006 EN | BG | SV | PL | IT | DE  2007 Cena Jiřího Ortena
Cirkus Les Mémoires Torst 2005 DE
Přes matný sklo Torst 2004 IT
Paměť mojí babičce Torst 2002 IT | SV | EN | PL | DE | FR  2003 Magnesia Litera – Objev roku
 2002 Kniha roku Lidových novin
Cena Rok Země
Cena Josefa Škvoreckého 2008 Česká republika
Cena Jiřího Ortena 2007 Česká republika
Magnesia Litera – Objev roku 2003 Czech Republic
Kniha roku Lidových novin 2002 Česká republika
Z recenzí
Macocha přitahuje gejzírem slov, do nichž vypravěčka halí svůj život. Tato slova však nevedou do nitra postavy, ale naopak maskují a tlumí jakékoli rozumění. Jsou žvanivá a manipulativní. Slovní eskamotérství je okázalým žonglováním prezentujícím stokrát obehraná čísla. Petra Hůlová napsala jakousi parodii na Poštu pro tebe a podobné dryáčnické pořady, v nichž se obnažené city dovolávají soucitu a pochopení.
—Petr A. Bílek
Respekt

Abslovovala kulturologii a mongolistiku na Filosofické fakultě Karlovy univerzity. Debutovala právě knihou spojenou s Mongolskem nazvanou Paměť mojí babičce (Torst, 2002), za niž získala v kategorii Objev roku Magnesii Literu. „Jaké kouzlo způsobilo, že se její kniha čte lehce, přirozeně a jakoby jedním dechem? Hlavním důvodem je především odvěká lidská touha po příběhu, po pevné opoře o tradici, o kontinuitu lidského rodu. Touha po jungovském kolektivním vědomí, které se z uspěchaného života západní civilizace ztrácí ve stínech zapovězené minulosti,“ píše o knize Bára Gregorová na serveru iLiteratura.cz. Hůlová vypráví příběh několika mongolských dívek a žen různých generací, čímž skládá obraz tradiční společnosti s jejími výhodami i pastmi. Následovaly tři knihy v rychlém sledu: novela Přes matný sklo (Torst, 2004), i tady jde o vícehlas, jeho zdrojem je stárnoucí matka a její rozvádějící se syn. Novela Cirkus les Mémoires (Torst, 2005) vypráví o setkání české fotografky a emigranta z Asie, kteří se setkají v New Yorku na lavičce a zamilují se do sebe. A próza Umělohmotný třípokoj (Torst, 2006), která je vlastně monologem třicetileté prostitutky. Za ni získala Hůlová Cenu Jiřího Ortena. „Suverénně podané vyprávění ze všeho nejvíc připomíná rozprávky staré dámy, kterým by s trochou nadsázky mohlo naslouchat vnouče před spaním. V její mluvě totiž figuruje mnoho zdrobnělin a svérázných vyjádření, personifikovány jsou tu mužské a ženské pohlavní orgány – rašple a zandavák, přičemž jejich rodová podstata, gramatická a přirozená, se kříží,“ napsal o knize Petr Vaněk.

V roce 2008 získala Hůlová Cenu Josefa Škvoreckého za román Stanice Tajga (Torst, 2008), vrací se v něm zpět do mongolské stepi, tentokrát z ruské strany hranice. „Příběhy a osudy jednotlivých postav se proplétají nejen samy do sebe, ale i do několika časových rovin. V konfrontaci zde proti sobě stojí dvě přelomová období v sovětsko-ruské historii 20. století: poválečné období plné nadějí, všudypřítomné sovětizace, kolektivizace, kolchoznictví a zestátňování, a devadesátá léta zdánlivého vystřízlivění z pádu sovětské velmoci. Obě jsou však neustále pročpěna mnohostoletým carským duchem a několika desítkami let bolševismu či tyranství,“ píše o knize Bára Gregorová. Porota Škvoreckého ceny okomentovala její udělení následovně: „Stanice Tajga je druhou velkou prózou Petry Hůlové. První byla Paměť mojí babičce, nečekaný a velký objev. V následujících textech jako by spisovatelka hledala své téma. Ve Stanici Tajga se jí podařilo je najít a také velmi dobře zpracovat. Kniha má znovu nevšední látku, atmosféru a navíc i tajemství.“ Strážci občanského dobra (Torst, 2010) vyšly jako příloha časopisu Revolver Revue, jsou společensko-kritickou satirou o české současnosti, podobně jako o dva roky později Čechy, země zaslíbená (Torst, 2012). Oba názvy jsou lehce ironické. V tom prvním jsou strážci věčně nespokojení šediví udržovatelé statu quo, ilustrativní případy přelomu komunistické a posametové totality ve střední Evropě. V tom druhé jde o zemi zaslíbenou pro ukrajinskou uklízečku, která se umí spokojit s málem. Zatímco první novela líčila Krakov pohledem „obyčejné“ rodiny, druhá dokumentuje současné Česko očima ukrajinské imigrantky.

Zatím poslední novela Petry Hůlové Macocha (Torst, 2014) je krutou zpovědí matky, která v sobě nenašla mateřský cit. Něco mezi plamennou obhajobou vlastního práva na zpackaný život a ukřivděnou obžalobou okolí se tříští: „Odpudivost vypravěčky a rozvrácenost jejího vyprávění dosahují takové míry, že text se místy vzpírá čtení. Najednou si nejsme jistí, nakolik je to celé autorský záměr a zda takto vystavěná vypravěčka nestrhává s sebou do propasti i toho, kdo ji stvořil,“ vystihuje v recenzi knihu Markéta Kittlová na iLiteratuře.cz.

Ukázka

I když se může zdát, že jen tak drmolím. Ne život, ten neučitel a němec, ale já sama si byla lektorkou. Vybrala jsem si po lavicích své vlastní sešity s úlohami a červenou propiskou označila chyby. Příště byly úplně stejné, věřte mi, a takhle po celý ten život, který ovšem zdaleka není u konce a jeho velké věci mě teprve čekají. Ty, co se, jak se říká, schovávají na důchod. Nikam dál už se schovat nemohou, tak snad budou tam.
A snad toho bude víc než jen mléčná karamela zastrčená za štosem pytlíkových polévek. Pokud to nemá být smutné a říkat se o tom, že to snad ani celé nestálo za to. Takhle se mluví. Že věci něco stojí a za něco stojí něco a něco jiného už nikoli. Štěstí za trochu utrpení, ale za moc už ne. Láska za oběti, malé, pravda, za nepohodlí, malé. Za velké zlé věci nestojí nic. Ani mně ne. A přestože mohu dělat dojem mlýnku na maso nebo šrotovačky otrub, jsem celá utopená v okvětních plátcích a rozevírám se za ranní rosy jako na jemný poklep chytrý telefon.
„Tady jsem,“ volám z balkonu, „haló.“ Ale zezdola nikdo nereaguje. Lidé mašírují po svých denních povinnostech jako děti povinné školní docházkou, přestože snili o tom, že až skončí, budou konečně svoji. Svoji s tou copatou z přední lavice, co si namýšlela zlobidlo z řady u okna, a na třídním srazu se nemohou poznat. Svoji se svým vlastním plánem o životě, který zahrnuje pobyt na polární stanici později alternovaný bruselskou stáží a nakonec dvěma dětmi, co se udály jako malý zázrak, přestože to byl tak trochu omyl, ale tamten nemohl a ta první stará láska už měla vlastní.
K mému oknu nevzhlédnou, jako by nikdy nepřestali věřit, že tu věc, kterou hledají, najdou jen tak ve vyschlé louži na chodníku cestou do práce. Když vydrží ještě týden, ještě rok, ještě jeden další celý život. Nekňourám si, jen konstatuji fakta.

—Macocha (Torst, 2014)
Z ocenění
 2008 Cena Josefa Škvoreckého
 2007 Cena Jiřího Ortena
 2003 Magnesia Litera – Objev roku
 2002 Kniha roku Lidových novin