Začínal v časopisech Spirála, Okruh a Weles, jeho básně jsou obsažené v almanachu Pant 1990 – 1995, byl členem skupiny Demi – Monde. Organizoval spolu s Tomášem Řezníčkem básnická setkání ve Žlebech u Děčína, později děčínský Zarafest. Přednáší českou a světovou literaturu na Pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Knižně debutoval společně s Tomášem Řezníčkem sbírkou Druhá strana (TGIF, 1996). Samostatně pak knihou Pra (Protis, 1998). Třetí sbírka V zahradě Bredovských (Host, 1999) pak vzbudila velký ohlas. „Kromě vertikálního napětí mezi nebem a zemí a z toho plynoucího pocitu vyděděnosti, se zde setkáváme i s napětím horizontálním, které konkrétně kotví v krajině Sudet. Právě domov, krajina Děčínska, se v jeho poezii stává místem stále znova a znova hledaným. Básník jako by se rozpomínal na sudetské Němce, kteří zde žili, snaží se hledat jejich stopy a budovat svou osobní historii,“ shrnuje nakladatel na záložce. O tři roky později mu vyšel Erzherz (Votobia, 2002), i v něm vzdává hold Děčínsku, kde má kořeny. O dva roky později se Fridrich vrátil do Hostu sbírkou Molchloch (2006). „Vedle semknutých, fyzických až naturalistických expresivních textů v knize najdeme deníkové záznamy a zápisy snů, variace na texty-zaříkávání Vaska Popy; do jiných básní se promítají rytmus a zpěvnost lidových písní, další mají charakter vteřinových pověstí, ještě do jiných se zas vlévá přízračná atmosféra konkrétních severočeských měst,“ napsal v recenzi na knihu Radim Kopáč. Už tady bylo jasné, že Fridrich je silným a svrchovaným básnickým hlasem. O dva roky později napsal Žibřid (Host, 2006). Zatímco německé kompozitum Molchloch znamená mločí díru, jak bývá označovaná jedna děčínská čtvrť, Žibřid je pak jménem hlavního hrdiny, jakýmsi „slovanským zaklínadlem. Nebo to jen vzdálený hlas vyslovil německé jméno Siegfried?“, jak poznamenal Jiří Koten. Žibřid se původní Fridrichově tendenci nicméně vymyká: „Mě vždycky zajímal minimální příběh, minimální dějová kostra. Ale to, že jsem v poslední sbírce Žibřid zkoušel různé žánry a polohy, bylo dané i tím, že jsem si potřeboval odpočinout od tématu Sudet a smrti. Poté, co mi umřela babička a máma, už jsem prostě na ty hroby nemohl jezdit a chtěl jsem, aby knížka byla hravější a veselejší,“ vysvětluje autor.

Až o pět let později vydal Fridrich svoji sedmou magickou sbírku Krooa krooa (Host, 2011), za niž následující rok obdržel Magnesii Literu za poezii. Název je opět hádankou: jde o zvuk, který vydává krkavec nad pískovcovými skalami v severních Čechách, tak to alespoň podle autora stojí na jedné tamní pamětní desce. „Podle mě je to možná trošku ironický výkřik… Sám jsem se chtěl jako trošku ošklivej pták vznášet nad krajinou severních Čech a sdělit příběhy, které jsem ve skalách našel nebo i vytvářel,“ řekl v rozhovoru pro Deník. Opět tu pojí krajinu, Sudety a mýty, opět sbírku člení intermezzem, tentokrát o smírčích křížích. „Noc jak funebrácký vůz / supí po cestě. Dlaněmi rozhrnuje tmu / v hrůze ovčího snění. Kohout z hřadu slétává / hlásí kuropění.“ Radek Fridrich je i autorem dvou dvojjazyčných sbírek Řeč mrtvejch / Die Totenrede (2001) a Nebožky/Selige (Perplex, 2011), v nichž se inspiruje pověstmi Děčínska – ty sepsal do souboru Modrodret (Polart, 2008).

Ukázka

—Krooa Krooa (Host, 2011)