Z recenzí
V Příspěvku k dějinám radosti se mísí fakta a fikce: román je maskován jako příběh záhadného zločinu v Praze, jde však o vášnivou obžalobu všech možných podob násilí vůči ženám, zahrnující uplynulých 70 let.
—The Guardian
Vystudovala germanistiku a bohemistiku na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze. Pracovala na katedře německého jazyka Fakulty mezinárodních vztahů VŠE, na katedře českého jazyka FF UK, v Akademii věd ČR, vyučovala tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Ještě jako dramaturgyně Divadla na Zábradlí debutovala už v roce 1998 publicistickou knihou Evald Schorm – Sám sobě nepřítelem, od roku 2004 je na volné noze, o rok později vydala i prvotinu, novelu A já pořád kdo to tluče. Ústřední dvojici tvoří režisér Petr Buch a spisovatelka Birgit Stadtherrová, oba dva se vyrovnávají s vlečkou minulosti. Osudová věta Co dělal tvůj otec za války pátrá ve svědomí jen přeneseně, každý z vedlejších i hlavních postav příběhu má své temné stránky. Už tady Denemarková rozehrává osudová témata i pokřivené vztahy, hlavně ty mezi matkou a jejími dětmi. Hned rok po prvotině vyšel úspěšný a oceňovaný román Peníze od Hitlera s podtitulem Letní mozaika, v roce 2007 za něj Denemarková získala Magnesii Literu v kategorii próza. Vychází z dramatického paradoxu, který je dodnes aktuální: Židovka Gita Lauschmannová se coby šestnáctiletá vrací z koncentračního tábora do rodné vsi, celá její rodina zahynula. Jenomže před válkou byli bohatí statkáři a mluvili německy, takže je v rodných Puklicích považovali za Němce, takže Gita nemá podle místních nárok ani na majetek, ani na život. Drastická, expresivní a až neuroticky vedená obžaloba lidské podlosti. Peníze od Hitlera byly přeložené do 17 jazyků včetně angličtiny, němčiny nebo italštiny.
V roce 2011 vyšel dvojromán Kobold s podtitulem Přebytky něhy, opět drásavý rozbor nemocných vztahů na pozadí dějinných událostí – zatímco rodina vypravěčky Judity je odrazem nevlídné historie dvacátého století, příběh Justýny z druhé části se odehrává v současnosti, svojí tragičností si však s příkořími války i komunistické totality nijak nezadá. A opět se tu vrací motiv vztahu matek dětí, syrová až schematická tělesnost a bolest, která je u autorčiných postav osudovou nutností. O tři roky později napsala Denemarková román Příspěvek k dějinám radosti, v němž splétá pozoruhodný příběh tří žen. Opět se tu objevuje Birgit Stadtherrová, jde svým způsobem o detektivní pátrání i esej a výsměšně groteskní obžaloba (zejména) mužské posedlosti ženským tělem. Tak jako se znásilnění dřív v autorčiných knihách objevovalo jako jeden z vedlejších tragických momentů, je v tomhle případě v samotném středu knihy. Kromě prózy je Denemarková stejně významnou autorkou na poli publicistickém, největší pozornost získala její kniha o životě a smrti Petra Lébla, významného českého divadelního režiséra, s nímž spolupracovala v Divadle Na Zábradlí a který v roce 1999 spáchal sebevraždu. Kniha získala ve své kategorii Magnesii Literu a byla nominovaná na Cenu Josefa Škvoreckého. Denemarková publikuje i články v českých či německých médiích, za všechny jmenujme Souvislosti, Tvar, Českou literaturu, Respekt nebo Die Welt.
Ukázka
V kůlně není žárovka, muž rožne oko baterky. Hromadí se tu harampádí. Staré věci, které by se jednou mohly hodit; většinou si už na ně nikdo nikdy nevzpomene. Polámané hrábě a staré vidle na snopy. Šrotovník na obilí. Rozdvojené rýče. Lis na slámu a ruční pohrabovačky. Nízký regál s vylámanými policemi. Vysoká dětská malovaná židlička. Němé, vykuchané, rozložité rádio. Fukar, rozbitý mlýnek na čištění obilí. Otlučená malovaná almara, které se nedovírají přední dveře; pravá polovina se zplihle uvolnila a klekla k zemi.
Světle zelená kredenc s posuvnými, skleněnými dvířky a vylámanými šuplíky bez držadel.
Na kredenci trůní tmavohnědá papírová krabice s nápisem Elektrolux, zatížená starou knihou v kožených deskách. Žena vytrhne muži z ruky baterku. Je natolik fascinovaná papírovou hnědí, duchem nepřítomná, že muž svůj odpor spolkne. Blíží se ke krabici. Muž škobrtne o převrženou židli s protrženým, proplétaným sedátkem.
„Zatracená práce, jestli se tu motáme zbytečně a kvůlivá nějaký blbině!?“
Žena se mlčky zastaví před krabicí. Mlčky podá muži baterku, mlčky zdvihne knihu vázanou v kůži a pohodí ji na zem. Muž si posvítí na nesrozumitelný nápis vrytý švabachem do kožené vazby. Žena obřadně odklopí křídla krabicového krytu a ustoupí. Mlčky naznačí, ať se muž podívá sám. Čeká.
„No tak, jen se podivej!“
Muž si odplivne.
„Jak ten idiot tu čučím.“
Hrábne do krabice, vyloví tvrdý bílý předmět. Svítí na sešívanou, nesouměrnou kouli. Otočí ji a ztuhne, baterka zostří kontury zpevněných míst, srůsty švů a upozorní na temné prohlubně prázdna. Očnice. Obličejový skelet. Muž lebku prudce odhodí zpátky.
„A do prdele! Do prdele, do prdele! – Kde to sebral?“
„Řiká, že to vykopal na zahradě.“ „Na kerý zahradě?“
„Na kerý asi, na naší! Co začíná jabloňovej sad. Renety a ty holovouský malináče.“ Muž si hrčivě odkašle a odplivne.
„A to našel… to si hrál… to vyčenichal jenom todle?“
„Jenom tohle.“
„No, co na mě tak vejráš, co na mě tak čumíš, třeba, třeba to je takovej ten, ten neandrtálec, co je dneska vyhrabávaj a píšou vo tom v novinách, dyť to vůbec nemusí bejt…“
„Co budeme dělat?“
Muž pochopí. Není ta správná chvíle na fantazírování. Oni dva si lhát nemusí. Zena to dává najevo svým pevným postojem, ale i roztřeseným hlasem. Zvlhlýma očima. Muž konstruktivně zvěční.
„Najdem zbytek. Musí nám říct, kde to našel. A ty si pro něj připravíš nějakou pohádku.“
—Peníze od Hitlera (Host, 2009)
