Prozaik, publicista, nakladatelský redaktor, autor scénářů, románů a detektivek, také jedné divadelní hry a operního libreta. Jeho knihy vyšly v maďarských, chorvatských či slovinských překladech. Je držitelem Ceny dětské poroty na Festivalu Oty Hofmana v Ostrově nad Ohří. Narodil se 10. července 1966 v Ústí nad Orlicí.
| Název | Nakladatelství | Rok | Vybrané vydané překlady | Ocenění |
|---|---|---|---|---|
| Falzum | Host | 2012 | ||
| Szív-fal | Kalligram | 2008 | ||
| Poslední ohňostroj | Host | 2004 | ||
| Stěna srdce | Host | 2001 | ||
| Jezdci pod slunečníkem | Host | 1999 | ||
| Žena sedmi klíčů | Petrov | 1997 | ||
| Smrt a křeslo | Votobia | 1996 |
Klíčovým stavebním principem Ludvových románů je důmyslná – a celkem neskrývaná – hra vypravěče s tajemstvím, s vytrvalým oslabováním napětí, které jeho přítomnost vzbuzuje, hra s čtenářským očekáváním a jemnými nuancemi frustrací, jež Ludvův přístup nutně vyvolává. (...) Posledním románem nabídl Ludva svým čtenářům i vykladačům klíč ke své poetice, svou rafinovanou hru s kompozicí dotáhl v Jezdcích pod slunečníkem ve své tvorbě dosud nejdále a skloubil ji v obdivuhodnou jednotu s obsahem.
Debutoval postmoderním románem Smrt a křeslo (Votobia, 1996), v němž odkazuje na spisovatele Jana Čepa, zároveň vychází z klasických intelektuálně-detektivních schémat (záhada v knihovně vedoucí k dávné vraždě). Následovala kniha pojatá jako hold Alfrédu Hitchcockovi Žena sedmi klíčů (Petrov, 2007). „Jestliže v Ludvově debutu byly symbolizační prvky ještě poměrně identifikovatelné, zde jako by spisovatel propadl představě o pansymbolice světa a života. Po dočtení románu se ovšem může vynořit otázka, není-li celá próza pouze produktem autorovy hry, jejímž cílem bylo nalíčit past na čtenáře. Past, do níž se lapí každý, kdo by v ní chtěl hledat celkový smysl,“ píše o knize Aleš Haman. Autor v ní podal poměrně komplikovaný obraz mezilidských vztahů na pozadí dalšího fascinujícího tajemství; hlavní hrdina sbírá repliky liturgických předmětů ze sedmi barokních chrámů na světě, které jsou vyrobené z bambusu, jenž všude na zeměkouli kvete a uvadá ve stejný čas. Následoval románový thriller Jezdci pod slunečníkem (Host, 1999). Zde tvoří tajemství skládanka puzzle, která spojuje manželku vyšetřovatele vraždy s pachatelem. Román Stěna srdce (Host, 2001) pátrá po starém obraze, který vznikl neviditelným inkoustem ve 13. století. Poslední ohňostroj (Host, 2004) je jakousi bilancí života čtyř čtyřicátníků i kaskádou milostných vztahů, motiv tajemství u Ludvy tak oblíbený tu tvoří sbírka hollywoodských scénářů.
Ludva vyniká i jako autor povídek, po jednotlivých kusech uveřejněných ve sbornících či antologiích mu vyšel soubor Falzum (Host, 2012). Pět detektivních povídek spojují hlavní postavy a jejich záliby: intelektuál z kavárny má rád umění, venkovan z hor vlaky. Pokaždé vyšetřují krádež uměleckých děl či vraždu s nimi spojenou. „Ti, kteří se o obchod s uměním alespoň trochu zajímají, si obecně počtou více než milovníci detektivek,“ konstatoval Pavel Mandys ve své recenzi na knihu na serveru iLiteratura.cz.
Vrata kostela byla zamknutá. Když vešli dovnitř, asi za sebou zamkli. Děsivá opatrnost. Už skoro zasouval velký klíč do mohutného kovaného zámku, když mu to došlo. Opatrnost. Přijeli z druhé strany a z kopce od Jeseninky vypnuli motor. Tak mohli pohodlně dojet až ke kostelu a hlavně k jeho boční kapli svatého Jana Nepomuckého. Tiše. Stiskl klíče pevně v dlani a zamířil ke kapli. Ve spěchu přejížděl očima po autech zaparkovaných v ulici. Ta dodávka, tmavá dodávka, asi černá nebo tmavěmodrá. Nebývá tu. Stála pod stromem na druhé straně silnice, takže nemohl přečíst poznávací značku. Nikdo v ní není. Všichni jsou uvnitř v kostele. Ano, všichni byli uvnitř v kostele, a jeden byl uvnitř v dodávce. Seděl vzadu a přes tmavé sklo sledoval celé prostranství před vchodem do kaple, odtud ho měl i díky uliční lampě za kostelem jako na dlani.
„Farář jde ke dveřím do kaple,“ říkal právě klidným hlasem do mikroportu, který mu trčel před ústy jako hádě.
„Co tady do prdele teď chce?“ zněla odpověď. Ten, co seděl v autě, na to neřekl nic, mlčky kněze sledoval pohledem stejně klidným, jako byl hlas, kterým prve promluvil.
„Už je přede dveřma. Kouká na ně. Ne, kouká do oken kaple… Jde pryč.“
„Kam?“
„Zpátky… Směrem k faře, jak přišel. Teď zahnul za roh kostela. Už ho nevidím.“
Kněz se vrátil k hlavnímu vchodu do kostela z jediného důvodu: Jestli jsou v kapli — udělá líp, když půjde tudy. Bude mít kolem sebe víc prostoru, než kdyby vešel rovnou do kaple. Těsno. Ještě můžu tu policii zavolat. Ne, za žádnou cenu ne! Dvojí tuhé cvaknutí jeho posledního zámku v životě a těžké vrznutí. Několik vteřin neviděl nic. Teprve po chvíli začaly ze tmy vystupovat šiky kostelních lavic, bílé žebroví mělké klenby, socha Panny Marie na oltáři, jež tak snadno drtí nohou hada. Jako přízraky. Z Matky Boží viděl jen světlý stín. Hada s rozeklaným jazykem nevidí vůbec.
