Roman Ráž

Roman Ráž

Prozaik, rozhlasový, televizní a filmový scénárista. Jeho knihy vyšly v polštině, němčině či rumunštině. Narodil se 28. 5. 1935 v Praze.


Název Nakladatelství Rok Vybrané vydané překlady Ocenění
Lázeňské naděje Akropolis 2015
Lázeňské dobrodružství Akropolis 2014
V jídelně se nevraždí Akropolis 2011
Nevěř mi ani slovo Praha: Akropolis 2009
Kámen v okně Akropolis, Praha 2007
Bonviván Academia 2004
Faust umírá dvakrát Akropolis 2003
Zachránci samoty Academia 1999
Cesta po kolenou Favia International 1993
Pokušení na konci léta Práce 1989
In flagranti Melantrich 1989
Narcisový dům Československý spisovatel 1988
Šokmistr Československý spisovatel 1985
Vrabčí hnízdo Československý spisovatel 1983
Bludné kameny Československý spisovatel 1981
Smrt v kaštanovém domě Blok 1976
Poznávací znamení Blok 1974
Kdo umlčel Matyáše Blok 1968
Jednou se ohlédneš Blok 1968
Učitel ptačího zpěvu Blok 1966
Jediná noc Krajské nakladatelství 1962
Bonviván
Bonviván
Faust umírá dvakrát
Faust umírá dvakrát
Zachránci samoty
Zachránci samoty
Cesta po kolenou
Roman Ráž
Cesta po kolenou
Pokušení na konci léta
Pokušení na konci léta
In flagranti
In flagranti
Narcisový dům
Narcisový dům
Šokmistr
Šokmistr
Vrabčí hnízdo
Vrabčí hnízdo
Bludné kameny
Bludné kameny
Smrt v kaštanovém domě
Smrt v kaštanovém domě
Poznávací znamení
Poznávací znamení
Kdo umlčel Matyáše
Kdo umlčel Matyáše
Jednou se ohlédneš
Roman Ráž
Jednou se ohlédneš
Učitel ptačího zpěvu
Roman Ráž
Učitel ptačího zpěvu
Jediná noc
Roman Ráž
Jediná noc
Z recenzí
Roman Ráž do tohoto románu vložil patrně to nejlepší, čemu se naučil jako prozatér a dramatik. Ač je to dílo posláním i laděním nadmíru vážné, nechybí v něm zkušenost Ráže prodavače humoru a sarkasmu.
—Milan Blahynka
Obrys-Kmen

Vystudoval estetiku a filmovou vědu, pracoval jako dramaturg a autor pro Československou televizi i rozhlas. Podepsal 2000 slov, výzvu k reformě komunistické strany z roku 1968, načež byl propuštěn a stal se autorem na volné noze. Od šedesátých let píše  novely, povídky, básně a fejetony. Debutoval povídkami Jediná noc (Krajské nakladatelství Brno, 1962), následoval Učitel ptačího zpěvu (KNB, 1965), Jednou se ohlédneš (KNB, 1968) a Kdo umlčel Matyáše (KNB, 1968), všechno psychologicky laděné příběhy o lidech, kteří zvažují míru kompromisu v různých mezních životních situacích. Smrt v kaštanovém domě (Blok, 1976) líčí zbabělost a malost několika maloměšťáků, kteří dohnali člověka k vraždě a neumí za to převzít zodpovědnost. Román Prodavač humoru (Československý spisovatel, 1979) inspiroval režiséra Jiřího Krejčíka k natočení filmu o strastech estrádního náboráře Jožina Petránka. Román Bludné kameny (Čs. spisovatel, 1981) líčí osudy tří bratrů z chalupy na Českomoravské vrchovině, název románu pochází z motivu knihy – setkání při odstřelu bludných kamenů na pozemcích, které dřív chalupníkům patřily. Kniha Vrabčí hnízdo (Čs. spisovatel, 1983) vychází z prostředí filmových a televizních studií, které Ráž důvěrně zná, sem zasadil příběh nemilosrdného kariéristy. Příběh hrdiny z knihy Šokmistr (Čs. spisovatel, 1985) se zase točí kolem lenocha v letech, který využívá jméno svého slavného otce. Narcisový dům (Čs. spisovatel, 1988) posloužil opět jako předloha televiznímu zpracování, vypráví psychologicky vypjatý příběh o životě dvou generací v domě, který je na první pohled lákavě zalitý sluncem a obrostlý žlutými narcisy. Následoval tragikomický román o nevěře Flagranti (Čs. spisovatel, 1989) zfilmovaný v roce 1993, příběh bývalé operetní zpěvačky Pokušení na konci léta (Práce, 1989) a román z lesní samoty a z ordinace venkovského lékaře Zachránci samoty (Academia, 1999). Bonviván (Academia, 2004) popisuje život stárnoucího herce a tanečníka. Následovala přelidněná groteska o lidském pinožení Nevěř mi ani slovo (Akropolis, 2009) a groteska na vražedné téma V jídelně se nevraždí (Akropolis, 2001). Zatím posledním rozsáhlým literárním projektem Romana Ráže je historická freska Lázeňské dobrodružství a Lázeňské naděje (Akropolis, 2014 a 2015), na pozadí dramat jedné rodiny líčí první a následně i druhou světovou válku a život v Československu do pro komunisty vítězných voleb v roce 1946. Ráž je i autorem rozhlasových her Smyčka, Ruce nad vodou, Faust umírá dvakrát (souborně Dillia, 1968).

Ukázka

Ve Starém Brodku jsme museli vystoupit z rychlíku. Vlak odejel a my jsme zůstali na štěrkovaném nástupišti mezi dvěma kolejemi sami. Hlídala jsem kopu našich zavazadel, zatímco on se vydal před nádraží. Našel bryčku se zapřaženým vychrtlým koněm a tlustým kočím na kozlíku. Jak řekl, kůň i muž, se mu zdáli prastaří. Oba spali. Zatahal muže za rukáv. Děda zahekal, potřásl hlavou a nechápavě se k němu sklonil.

„Vy jste pan Marušák z lázní?“ zeptal se ho už lehce popuzen.

Muž na kozlíku prý přikývl a zívl. Odhalil několik vykotlaných zubů a mezi nimi i pár nepěkných mezer. Pak se začal pomalu protahovat. Později se Rudolf Marii přiznal, že kdyby nebyl kočí tak starý, dávno by mu energicky pomohl seskočit. V tu chvíli měl chuť vrátit se na nástupiště, naložit zavazadla do prvního vlaku jakýmkoliv směrem, a odjet.

Děda Marušák, tak mu totiž, jak se ukázalo později, v lázních všichni říkali, nakonec kupodivu docela svižně seskočil na zem, v úsměvu předvedl Rudolfovi ještě jednou svůj prořídlý chrup, a vykročil k nádraží. Rudolf šel za ním, viděl jeho hrubé pytlové kalhoty plandající kolem zprohýbaných šněrovacích bot, plátěný kabátek s propálenou kapsou a černý beztvarý klobouk, který, jak řekl, nedali by u nich doma ani strašákovi na pole, protože ptáci by okamžitě poznali, že takovou hučku by si na sebe žádný člověk nevzal.

Marušák došel klátivým krokem na nástupiště, rozhlédl se a s přehledem zamířil k hromadě zavazadel mezi dvěma kolejemi. Marii zacláněla babka v široké sukni a tmavém šátku. Právě vytahovala z kbelíku velkou kvašenou okurku. Než ji vyměnila s Marií za drobnou minci, pocákala proutěný koš lákem. Je mlsná, napadlo Rudolfa, když viděl, jak Marie otevřela lačně a doširoka ústa, jak dychtivě se zakousla do silné okurky, až z ní vystříkla šťáva rovnou na jeho tašku.

Rychle se ji pokusila utřít, ale tím jen skvrnu na kůži zvětšila. Zlobil se na ni nejen kvůli té skvrně na svém drahém zavazadle ze Ženevy, ale i za obnos, který Marie za ten kyselý nesmysl vydala, za tu cenu mohla koupit okurek deset.

Marušák počkal, až spokojená žena s kbelíkem okurek odejde, pak smekl před Marií klobouk a zašklebil se na ni v širokém úsměvu.

„Dobrý den,“ odpověděla mu s plnými ústy, po bradě jí právě stékala šťáva, zmateně hledala kapesník, zkrátka měla plné ruce práce, aby se s tím draze zakoupeným potěšením nějak vypořádala.

„To jen pan Marušák z lázní,“ řekl Rudolf zachmuřeně, rychle se sklonil, uchopil svou pocákanou koženou tašku a utíral ji nervózně kapesníkem. „Pomůže nám se zavazadly a odveze nás.“

Marušák přikývl a k Mariinu zděšení si rázně odepjal opasek. Kalhoty mu v pase poskočily a začaly povážlivě klesat. Děda vystrčil břicho, kalhoty se zastavily, Marie si oddechla. Marušák na ni spiklenecky mrkl. Potom protáhl řemen držadly dvou kufrů, přehodil si je přes rameno, do levé ruky vzal krabici a objemnou tašku, do druhé proutěný kufr, pod paži ještě vak a další tašku, a takto obtížen kolébavě vykročil k východu z nádraží. Jeho kalhoty se daly také do pohybu. Sesouvaly se níž a níž.

Byla jsem přesvědčena, že bude každým krokem bez nich, vzala jsem si svou kabelku a košíček s tříbarevným koťátkem, které mi dal Janeček pro štěstí, šla jsem za ním a v duchu se ptala, co udělá, až se kalhoty sesmeknou úplně, až mu na zemi zabrání v další chůzi. A co udělám já, až vyprsknu smíchem?! Už teď se mi dral na rty. Zasmát jsem se ovšem nemohla, viděla jsem, že Rudolf je nepříjemně vážný, jemu dědovo počínání nepřipadlo pranic komické, osud jeho kalhot mu byl dokonale lhostejný, stále se díval na tu potřísněnou tašku, zřejmě uvažoval, jak skvrny vyčistit, i já jsem na to myslela, ale když jsem to později zkusila, zničila jsem to elegantní zavazadlo ještě víc, skvrny se zvětšily, a byly ohyzdnější než předtím.

—Lázeňské dobrodružství (Akropolis, 2014)
Autorská práva v zahraničí
Pražská Literární Agentura
W: http://www.praglit.de/
E: maria@sileny.de