Vystudovala střední knihovnickou školu, pracovala ve smaltovně nádobí i jako redaktorka časopisu Cosmopolitan, od roku 2008 redaktorka časopisu Tvar. První básnické pokusy zahájila koncem sedmdesátých let, během osmdesátých let byla velmi aktivní v literární Skupině XXVI, účastnila se jejích básnických srazů i Máchovských putování po českých hradech. V duchu beatnické poezie recitovala v doprovodu hudební skupiny Mimo zákon, vystupovala s hudebnicí Karolinou Steinhauserovou (dnes Kamberskou) z dua Sestry Steinovy, z jejích básní vzniklo začátkem devadesátých let divadelní představení Noční přesčas v režii Davida Czesaného. Její tvorba je zastoupená v desítkách básnických sborníků a antologií. Knižně debutovala v roce 1987 v Mladé frontě sbírkou Říkají mi poezie, v roce 1990 v Československém spisovateli soubor Ta ženská musí být opilá! Zprvu vychází z rockové a beatnické poezie a z patafyziky, která považuje svět za sled absurdních dějů. Často popisuje explicitní, tělesné a až halucinační obrazy (Žádala sis něhu a krutost orlích drápů / žádala sis kouzlo a morbidnost vztyčeného majáku / na své bezcílné plavbě / žádala sis muže a tak jsi ve zhasnutém pokoji / ještě zhasínala oči a spokojovala se se mnou / se mnou v níž rostla touha dát ti pocítit pravé utrpení). Následovaly sbírky Tórana (1994) a …aniž ťala hlavou (1994). Inspirovaná Alfrédem Jarrym napsala už v osmdesátých letech Kalendář šestého smyslu, který vyšel až v roce 1996.

V roce 2004 se Antošová představila i jako prozaička románem Dáma a švihadlo s podtitulem Lesbicko-killerská parodie s autobiografickými prvky, který vyšel ve Votobii. Jde v něm skutečně o vraždu, vypravěčka líčí, jak došlo k tomu, že zavraždila svoji partnerku. Otevřenost, s níž autorka líčí sexuální scény, se podobá vzdorovitému coming-outu, nenávist heterosexuálů je odrazem, s nímž většinová společnost vnímá homosexuály.

O rok později vyšla Antošové další obžaloba homofobní společnosti nazvaná Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala. Pornografická groteska opět pracuje s motivem vyvražďování, každá z heterosexuálních postav zde má nějakou úchylku, v důsledku mnohem nepřijatelnější, než je homosexualita. V témže roce se autorka vrátila k poezii sbírkou Ještě mě nezabíjej!, která je jak morbidní, tak tělesná a živočišná. V roce 2008 jí vyšla Vlčí slina, básnická skladba z let 1996 – 2006. Freestylovým jazykem psaná punkt memory Skoby vyšla v roce 2012. „Dívka Dolfi je modelový typ intelektuálně skvěle vybavené  beziluzívní vnímatelky světa se všemi jeho tendencemi k vlastnímu sebezničení,“ napsal o knize Mirek Kovářík.

Ukázka

—Skoby (nakl. Milan Hodek, 2012)