Svatava Antošová

Svatava Antošová

Básnířka, prozaička a novinářka dvojí revolty. Za totality přispěvatelka samizdatového časopisu Vokno a členka Patafyzického kolegia Teplice, které rozprášila Státní bezpečnost, souběžně otevřeně lesbická autorka. Narodila se 3. června 1957 v Teplicích.


Název Nakladatelství Rok Vybrané vydané překlady Ocenění
Dvojakost Nakl. Milan Hodek 2014
Skoby/Punkt Memory Milan Hodek 2012
Neříkej to mámě Větrné mlýny 2011
Soví let Protis 2009
Vlčí slina Protis 2008
Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala Concordia 2005
Ještě mě nezabíjej! Protis 2005
Dáma a švihadlo Votobia 2004
Kalendář šestého smyslu Clinamen 1996
... aniž ťala hlavou Krásné nakladatelství 1994
Tórana Mladá fronta 1994
Ta ženská musí být opilá Československý spisovatel 1990
Říkají mi poezie Mladá fronta 1987
Dáma a švihadlo
Dáma a švihadlo
Kalendář šestého smyslu
Kalendář šestého smyslu
... aniž ťala hlavou
Svatava Antošová
... aniž ťala hlavou
Tórana
Tórana
Ta ženská musí být opilá
Ta ženská musí být opilá
Říkají mi poezie
Svatava Antošová
Říkají mi poezie
Z recenzí
Skoby / Punkt Memory. Vyprávění v rytmu rapu – novela Svatavy Antošové připomíná trochu skandované básnění k zničení politických odpůrců, jak jej provozovali už od starověku jízliví poetové na městských agorách bělostně mramorových polis.
—Vít Kremlička
Tvar, 21/2012

Vystudovala střední knihovnickou školu, pracovala ve smaltovně nádobí i jako redaktorka časopisu Cosmopolitan, od roku 2008 redaktorka časopisu Tvar. První básnické pokusy zahájila koncem sedmdesátých let, během osmdesátých let byla velmi aktivní v literární Skupině XXVI, účastnila se jejích básnických srazů i Máchovských putování po českých hradech. V duchu beatnické poezie recitovala v doprovodu hudební skupiny Mimo zákon, vystupovala s hudebnicí Karolinou Steinhauserovou (dnes Kamberskou) z dua Sestry Steinovy, z jejích básní vzniklo začátkem devadesátých let divadelní představení Noční přesčas v režii Davida Czesaného. Její tvorba je zastoupená v desítkách básnických sborníků a antologií. Knižně debutovala v roce 1987 v Mladé frontě sbírkou Říkají mi poezie, v roce 1990 v Československém spisovateli soubor Ta ženská musí být opilá! Zprvu vychází z rockové a beatnické poezie a z patafyziky, která považuje svět za sled absurdních dějů. Často popisuje explicitní, tělesné a až halucinační obrazy (Žádala sis něhu a krutost orlích drápů / žádala sis kouzlo a morbidnost vztyčeného majáku / na své bezcílné plavbě / žádala sis muže a tak jsi ve zhasnutém pokoji / ještě zhasínala oči a spokojovala se se mnou / se mnou v níž rostla touha dát ti pocítit pravé utrpení). Následovaly sbírky Tórana (1994) a …aniž ťala hlavou (1994). Inspirovaná Alfrédem Jarrym napsala už v osmdesátých letech Kalendář šestého smyslu, který vyšel až v roce 1996.

V roce 2004 se Antošová představila i jako prozaička románem Dáma a švihadlo s podtitulem Lesbicko-killerská parodie s autobiografickými prvky, který vyšel ve Votobii. Jde v něm skutečně o vraždu, vypravěčka líčí, jak došlo k tomu, že zavraždila svoji partnerku. Otevřenost, s níž autorka líčí sexuální scény, se podobá vzdorovitému coming-outu, nenávist heterosexuálů je odrazem, s nímž většinová společnost vnímá homosexuály.

O rok později vyšla Antošové další obžaloba homofobní společnosti nazvaná Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala. Pornografická groteska opět pracuje s motivem vyvražďování, každá z heterosexuálních postav zde má nějakou úchylku, v důsledku mnohem nepřijatelnější, než je homosexualita. V témže roce se autorka vrátila k poezii sbírkou Ještě mě nezabíjej!, která je jak morbidní, tak tělesná a živočišná. V roce 2008 jí vyšla Vlčí slina, básnická skladba z let 1996 – 2006. Freestylovým jazykem psaná punkt memory Skoby vyšla v roce 2012. „Dívka Dolfi je modelový typ intelektuálně skvěle vybavené  beziluzívní vnímatelky světa se všemi jeho tendencemi k vlastnímu sebezničení,“ napsal o knize Mirek Kovářík.

Ukázka

Hej, blogeři, ptáte se, vod kdy jako muj plyšák zase čučí & kde vzal ty kobrowý voči? Se dowíte, až příde čas, teď sjedem jinej saport, bude to přímej přenos v 3D kwalitě vo sláwě & mocy & taky vo tom, jak k nim přijít, dyž máte ten spráwně recyklowatelnej xicht & na špinawymu dworku se oháníte čistotou swejch úmyslů & prawostí identit, je to k newíře, že chcete svou víru utužit, i dyž každýmu tu dochází, že newěříte v nic, sou na to programy & makaj na nich celý týmy, zadej svý data, kámo & vypliwnou tě jako odborníka na mejnstrýmy, ale abych se vrátila k tomu saportu, než začnem, něco si ujasníme: předně – nepude tu vo propagacy názorů hanobících národ, rasu & přeswědčení vůbec žádný nikdy jakože je Vaternazi nade mnou & kolem samý cigny, dál: víme, kde bydlíme, ale ze sekuritních důwodů to nebudem řikat, Hulibrkowo postačí & s lidma ze sousedního Zmrdákowa si můžem zase tykat, čimž řewnivost mezi oběma městy dost umenšíme, no a vposled: celej ten příběh bude autobiografickej, ale my ho nazwem fikcí, capišto prego? Jo, a eště poznámka pod čarou: recyklace je něco jako reinkarnace, jenom se to vo ní newí…

—Skoby (nakl. Milan Hodek, 2012)
Kontakty
E: svatava2002@yahoo.com