Václav Jamek

Václav Jamek

Básník, prozaik, esejista, bývalý diplomat a překladatel z francouzštiny. Píše česky i francouzsky. Za svou beletristickou tvorbu získal v Čechách i ve Francii řadu ocenění, v roce 1999 byl jmenován Důstojníkem Řádu umění a humanitních věd (Officier des Arts et des Lettres). Má Cenu Toma Stopparda (2004) či překladatelskou Cenu Josefa Jungmanna (2001). Narodil se 27. listopadu 1949 v Kladně.


Název Nakladatelství Rok Vybrané vydané překlady Ocenění
Duch v plné práci Torst 2003  2004 Cena Toma Stopparda
O prašivém houfci Torst 2001
Kniha básňů převeršovaná Český spisovatel 1995
Surový stav Český spisovatel 1995
Nedokončený kalendář na tento rok a všechny roky příští Torst 1994
Krkavčí múza Odeon 1992
Hlavo žvejkavá Dilia 1990
Duch v plné práci
Duch v plné práci
O prašivém houfci
O prašivém houfci
Kniha básňů převeršovaná
Václav Jamek
Kniha básňů převeršovaná
Surový stav
Surový stav
Nedokončený kalendář na tento rok a všechny roky příští
Nedokončený kalendář na tento rok a všechny roky příští
Krkavčí múza
Krkavčí múza
Hlavo žvejkavá
Václav Jamek
Hlavo žvejkavá
Cena Rok Země
Cena Toma Stopparda 2004 Česká republika
Z recenzí
Jamek prokazuje nepředstíraný vztah k češtině. Všichni, kdož sdílejí názor, že stojí za to o jazyce hlouběji uvažovat, nechť sáhnou po jeho knížce.
—Jana Svobodová
Aluze.cz

V letech 1966–1969 studoval na Carnotově lyceu ve francouzském Dijonu, poté na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze obor francouzština a literární komparatistika u profesora Václava Černého. Knižně debutoval ve Francii francouzsky psanou prózou Traité des courtes merveilles (Traktát o chatrných divech). Text na pomezí eseje a beletrie analyzuje konvenčních tabu v umění, v politice či v sexualitě. Jamek sám se otevřeně hlásí k homosexuální orientaci. Za knihu získal prestižní Prix Médicis essai (1990). U nás debutoval v samizdatu sbírkou Kniha básňů převeršovná, již vlastnodušně protrpěl a v řeč svázal Eberhardt Hauptbahnhof, básník český (Edice Petlice, 1988) – pseudonym Eberhardt Hauptbahnhof běžně užíval i později. O rok později mu vyšel Surový stav (1989, oficiálně Československý spisovatel 1995).

Jamek je především postmoderním prozaikem, který ve svém díle kloubí parodii, satiru, hyperbolu a parafrázi.
V dramatu Hlavo žvejkavá (samizdat, 1990) rozvíjí „zejména možnosti stylistických a jazykových experimentů v dramatickém tvaru“, ve fragmentárním Nedokončeném kalendáři na tento rok a všechny roky příští (Torst, 1994), napsaném převážně v 80. letech, „vytvořil travestii tradičních církevních a lidových kalendářů, připojil k nim podobizny smyšlených světců, a to vše proložil parodiemi na reklamu,“ píše o něm Kateřina Bláhová.

Podstatná je jeho práce esejistická: Krkavčí múza (Odeon, 1992) napsaná už v sedmdesátých letech vysvětlovala odpovědnost člověka vůči literatuře a estetice, knižní esej O prašivém houfci; Literatura, homosexualita, AIDS (Torst, 2001) nahlíží homosexualitu z literárního a historického úhlu a je stěžejním dílem svého druhu. Téměř tisícistránkový soubor Duch v plné práci (Torst, 2003) pak shrnuje Jamkovy předchozí práce a nabízí to nejlepší z nich. Václav Jamek zanechává v literatuře výraznou stopu i jako překladatel; přeložil nobelistu Patricka Mondiana, Georgese Perece či Henriho Michauxe – právě za překlad jeho antologie získal v roce 2001 Cenu Josefa Jungmanna.

Ukázka

Velikost 20. století, pokud o ní lze vůbec uvažovat, tkví především v obrovské tvořivé síle, využité v dobrém i zlém. Je zvláštní, jak se teorie umění prolnula s uměním samým, takže si je odvykla nahlížet jako problém; a že to problém je. Vždycky se pochopitelně ozve, málem už samočinně: Co ještě s uměním po Osvětimi? Ale mně ta otázka, až příliš zevšednělá, už nějakou dobu zní jako alibi a nestoudná opovážlivost – od nás, kteří jsme v Osvětimi nezahynuli: jakým právem – byť i kvůli utrpení tak nezměrnému – brát do zástavy veškerý příští život, jak by byl dopředu vyčerpán, jako by už neměl mít svou vlastní látku, podstatu ani hodnotu a nezasloužil svědectví, účasti ani opory? Nepřitěžuje to ještě těm hrůzám minulým? Naší starostí by se měla znovu stát „cesta všelikého člověka“, obecně upotřebitelné poznání.

—Ostružiny a potměchuť aneb O duši jednovaječných dvojčat (Listy, 2005)
Z ocenění
 2004 Cena Toma Stopparda