Z recenzí
Četba Houštiny je tudíž fantastickým zážitkem. V situaci naší současné „mladé“ prózy možná ojedinělým. Také proto, že kniha přímo žádá, aby pod dojmem vyústění byla čtena stále znovu, už z kteréhokoli místa. Naštěstí se navíc její kvality zdaleka nevyčerpávají pouhým intelektuálním půdorysem, který je spolu s formou jeho zachycení jedním z mála pojmově uchopitelných rozměrů literárního díla.
—Ondřej Cakl
Aluze
Debutoval novelou – podobenstvím Příběh o baziliškovi (Artforum, 1992), v němž se vyhranil jako syrový vypravěč typu Bohumila Hrabala. Následovala novela Veselá bída (Petrov, 1997). „Kahuda sestavil anatomický atlas odvrácené strany Prahy, mapu organismu sice hnisajícího, mokvajícího, ale pro něho životodárnějšího a zdravějšího než napulírovaná, producírující se a lacino prodejná tvář města. S nápřahy zběsilého topiče naházel Kahuda do své prózy marnotratné výčty úletů a obludností,“ napsal o knize ve své recenzi Josef Chuchma. Následovala stylově podobná Exhumace (Petrov, 1998) a první velký z části autobiografický román Houština (Petrov, 1999). „Jeho próza je opravdová houština slov fascinujících magickou konkrétností, hýřících bohatstvím obraznosti i nemilosrdně přesně viděnými útržky života,“ tvrdil o něm Aleš Haman v Lidových novinách. Houština opět připomíná Hrabala, je však otevřenější sexuálním líčením od nejrannějšího dospívání i útržkovitější ve svědectví rozpadu osobnosti vypravěče, Kahudova alter ega. O rok později vydává Kahuda knihu dvou novel: první Příběh o baziliškovi, který byl krátce po svém vydání zcela rozebraný (ze stejného důvodu musel nakladatel jen necelé dva roky po vydání znovu tisknout Houštinu), doplnil novou Technologií dubnového večera (Petrov, 2000). Jde o dialog dvou hospodských literátů, plebejský a lidově zvrhlý. Román Proudy (Petrov, 2001) navázal na předchozí dílo. Autorova sexuální otevřenost není samoúčelná, navazuje na český underground, vyrůstá z bezbřehé imaginace a používá tak originální a košatý jazyk, že je i přes banální téma náročnou literaturou.
Třináct let čekali čtenáři na Kahudovu zatím poslední knihu nazvanou Vítr, tma a přítomnost (Druhé město, 2014). Čítá přes 700 stran a je sledem epizodních příhod rámovaných téměř detektivním pátráním po smrti vypravěčova dědečka, který zmizel za druhé světové války. Nechybí hra se žánry, diagnóza polistopadové československé společnosti i Kahudova všudypřítomná erotika: „Jedna dlouhá erotická scéna je možná tou vůbec nejlepší, jaká byla v české literatuře napsána: provokuje a je plná vulgarit, ale zároveň má i výsostnou křehkost, je v ní prvek lásky i rujného chtíče, vše okořeněno lehkou perverzí,“ napsal o knize Pavel Mandys pro Hospodářské noviny. Na jednu stranu je Kahudův poslední román hodnocení jako brilantní „černé světlo“ vylité na náš svět, na druhou stranu je však zpochybňovaná čtenářova možnost knihu vůbec pochopit.
Ukázka
Tato teta na Santošce má ruce zkřivené revmatismem. Těmito zkroucenými pařátky nám nalévá čaj. Je tichá a hodná. Pořád se zde říká: „…Tomáš je šikovný, spravil televizi…Tomáš…Tomáš…“ Během let, ač jsem ho nikdy dříve neviděl, byl tento Tomáš v kruhu tet slaven velmi mohutně. Když letmo jsem ho potkal na jakési pohřební kondolenci, uviděl jsem jakéhosi dospělého mladíka v drobném těle desetiletého chlapce. Měl jsem dojatou úzkost z toho poznamenaného hocha. Byl to předčasně zestárlý elektrotechnik, nebo nikdy nezestárnuvší mechanik. Jako by pořád stavěl stavebnici Merkura. Tak nějak pořád montoval budík. Jaksi vždy jste ho přistihli, jak se hrabe v zaprášených střevech staré televize. Slyšel jsem vždy o něm v nějakých souvislostech, jako že něco opravil, že opět oživil zaplivaný staropanenský telefon. Myslím, že svou kariéru završil jako opravář v metru. Za nocí, když nejezdí vlaky, prochází pod městem a spojuje jiskřící dráty v mokrých krápnících prosakující kanalizace. Byl to takový černovlasý šikula a tak nějak jsem ho měl pořád na talíři. Na tetině talíři, pravda. Spolu se sněhovými pusinkami, k nimž na Vánoce přibyly zázvorky a milosti.
—Houština (Petrov, 1999)
