Vladimír Körner

Vladimír Körner

Prozaik, dramaturg, scénárista, jeden z nejvýznamnějších filmových tvůrců druhé poloviny 20. století. V roce 1994 obdržel cenu Prix Europa Berlín, za scénář k filmu Zánik samoty Berhof dostal Velkou zvláštní cenu na filmovém festivalu v Karlových Varech, má několik mezinárodních ocenění, mimo jiné i z Cannes, Monte Carla či Sappora. V roce 2004 byl vyznamenán cenou Vladislava Vančury. Je držitelem Státní ceny za literaturu (2006) a Výroční ceny Nadace Českého literárního fondu za prózu (1995). Narodil se 12. října v Prostějově.


Název Nakladatelství Rok Vybrané vydané překlady Ocenění
Rozhovory 1964–2009 Dauphin 2013
Rozhovory 1964–2009 Dauphin 2010
Smrt svatého Vojtěcha Dauphin 2009
Život za podpis. Anděl milosrdenství Dauphin 2008
Písečná kosa Dauphin 2007
Lékař umírajícího času Dauphin 2007
Spisy II, VI (Adelheid, Zánik samoty Berhof, Zrození horského pramene; Post bellum 1866, Oklamaný – Der Betrogene) Dauphin 2007
Slepé rameno. Střepiny v trávě. Krev zmizelého Dauphin 2006
Zánik samoty Berhof Veduta 2005
Krev zmizelého Dauphin 2005
Psí kůže (Huncleder). Kámen nářku Periplum/Dauphin 2002
Údolí včel Dauphin 1997
Post Bellum 1866 Votobia 1997
Písečná kosa Ivo Železný 1995
Odváté novely Melantrich 1995
Oklamaný – Der Betrogene Akropolis 1994
Smrt svatého Vojtěcha Akropolis 1993
Psí kůže. Huncleder Favia Internatonal 1991
Adelheid. Údolí včel. Anděl milosrdenství Československý spisovatel 1989
Život za podpis Československý spisovatel 1989
Anděl milosrdenství Československý spisovatel 1988
Lékař umírajícího času Československý spisovatel 1987
Post bellum 1866 Československý spisovatel 1986
Lékař umírajícího času Československý spisovatel 1984
Podzimní novely Československý spisovatel 1983
Zrození horského pramene Československý spisovatel 1979
Údolí včel Melantrich 1978
Zánik samoty Berhof Československý spisovatel 1973
Střepiny v trávě Československý spisovatel 1971
Písečná kosa Československý spisovatel 1970
Adelheid Československý spisovatel 1967 DE
Slepé rameno Československý spisovatel 1965
Střepiny v trávě Československý spisovatel 1964
Písečná kosa
Písečná kosa
Lékař umírajícího času
Lékař umírajícího času
Zánik samoty Berhof
Zánik samoty Berhof
Krev zmizelého
Krev zmizelého
Psí kůže (Huncleder). Kámen nářku
Psí kůže (Huncleder). Kámen nářku
Údolí včel
Údolí včel
Post Bellum 1866
Post Bellum 1866
Písečná kosa
Písečná kosa
Odváté novely
Odváté novely
Oklamaný – Der Betrogene
Oklamaný – Der Betrogene
Psí kůže. Huncleder
Psí kůže. Huncleder
Adelheid. Údolí včel. Anděl milosrdenství
Adelheid. Údolí včel. Anděl milosrdenství
Život za podpis
Život za podpis
Anděl milosrdenství
Anděl milosrdenství
Lékař umírajícího času
Lékař umírajícího času
Post bellum 1866
Post bellum 1866
Lékař umírajícího času
Lékař umírajícího času
Podzimní novely
Podzimní novely
Zrození horského pramene
Zrození horského pramene
Údolí včel
Údolí včel
Zánik samoty Berhof
Zánik samoty Berhof
Střepiny v trávě
Střepiny v trávě
Písečná kosa
Vladimír Körner
Písečná kosa
Adelheid
Adelheid
Slepé rameno
Slepé rameno
Střepiny v trávě
Střepiny v trávě
Cena Rok Země
Státní cena za literaturu 2006 Česká republika
Z recenzí
Körnerovo pojetí dějin je v českém prostoru výjimečné, neboť přejímá myšlení oběti. Soucítí, neboť jeho obětmi nejsou nikdy lidé nečestní či zvrhlí. Jenom se setkali v nesprávnou dobu na nesprávném místě. A smysl jim může dát pouze ona hluboce osobní, do dna prožitá tragika.
—Milena M. Marešová

Pro Körnerovo dílo jsou určující už dva válečné momenty – první provázel jeho narození, k němuž došlo cestou při odsunu z nacisty obsazených Sudet. Tím druhým bylo zastřelení jeho otce několik dní před koncem války přímo před chlapcovýma očima. Körnerovy knihy vznikají převážně v souvislosti s jeho scénáři či jako filmové předlohy. Vystudoval FAMU, pracoval v barrandovských ateliérech. Debutoval studentskými filmy, v roce 1963 napsal scénář k poetickému krátkému snímku Čas jeřabin a ve spolupráci s režisérem Jiřím Sequensem k prvnímu celovečernímu detektivnímu filmu Deváté jméno. Zásadní je pro něj setkání s Františkem Vláčilem v roce 1967, s nímž natáčí Údolí včel (1967), Adelheid (1969) a Pověst o stříbrné jedli (1973).

Literárně debutoval novelou Střepiny v trávě (Československý spisovatel, 1964), v níž je malé děvčátko násilně odebrané rodičům odsouzeným ke koncentračnímu táboru předané k výchově od Německa. Následoval román Slepé rameno (Československý spisovatel, 1965) soustředěný na činnost odbojářů za druhé světové války a novela Adelheid (Československý spisovatel, 1967) a Písečná kosa (Československý spisovatel, 1970). Ta vypráví o dilematu člena Řádu německých rytířů, který má zabíjet ve jménu mírumilovné víry. Už tady jsou patrné dvě linie Körnerovy tvorby: ta soustředěná do hlubší minulosti, a ta odvíjející se z nedávné historie druhé světové války a jejího vlivu na osudy obyčejných lidí. Zatímco Údolí včel (knižně Čs. spisovatel, 1975) nebo Lékař umírajícího času (Čs. spisovatel, 1984) o Janu Jesseniovi spadají do první linie, Zánik samoty Berhof (Čs. spisovatel, 1973, zfilmováno 1983), Zrození horského pramene (Čs. spisovatel, 1979) nebo Pramen života (časopisecky jako scénář k filmu, Film a doba, 2000) do toho druhého. Körner se vrací i k hluboce lidskému líčení osudů lidí zasažených první světovou válkou, v Andělu milosrdenství (Čs. spisovatel, 1988, zfilmováno 1993) a prusko-rakouskou válkou v novele Život za podpis (Čs. spisovatel, 1989, zfilmováno jako Kainovo znamení 1989).

Vladimír Körner se ve svém díle soustředí na „krajinu po bitvě“, na osudy lidí, kteří jsou semleti zásadními historickými milníky a stávají se jejich oběťmi, aniž by je autor líčil jakkoli černobíle či vyhraněně. Jeho hrdinové jsou osamělí, nerozhodní a tápající, navzdory okolnostem mají vůli k životu a hledají vlastní identitu s ohledem na vykloubenou dobu.

Ukázka

Zadunělo to. Letící tělo narazilo do trámu a pomalu se sesouvalo k otcovým nohám, kde zůstalo nehybně ležet. Bylo dokonáno, lidé oněměli. Ze světlých chlapcových vlasů a úst vytékala krev. Jasnorudý pramének spěchající k hrdlu.
– Panebože, – hlesl pán z Vlkova, když se podíval pod sebe, – nedopusť, abych ho zabil. – A zdálo se, že se chlapec v bezvědomí usmívá skoro blaženě, na čele už nebylo zloby, ve tváři žádný škleb. Otec k němu poklekl, bral tu krvácející hlavičku do svých dlaní jako před léty, kdy ještě žila matka, a pozvedl k sobě.
– Bože, – říkal k obloze třesoucím se hlasem ve strašlivém pohnutí, – neber mi ho. Dám ti ho! Slibuji, že ti ho zaslíbím, bude sloužit k tvé slávě, jenom mu zachovej život… –
Slova přísahy vsakovalo poklidné slunce nad Vlkovem, nemohla dolehnout až k bezmračnému srpnovému nebi, a přesto se oči ležícího chlapce pohnuly a tápaly zpátky ke slunečnímu světlu, uhnuly od otcova obličeje kus stranou ke zdi.
Tam stála malá nevěsta a plakala… až po bradu ovázaná bělostným plátnem a s čelenkou ve vlasech, líbezná jako maminka uložená v rakvi. A nastalo ticho, jen přes nádvoří fučel vítr. Kované dveře se otevřely a po freskovém sále se šířilo zcela jiné světlo. Pronikavé svou ostrostí, nezamlžené prachem a poletujícími plevami jako na rodné tvrzi, bylo to věčné světlo v nádobě s hořícím olejem.

Poklekni, Ondřeji z Vlkova, a dívej se před sebe! –
Oba bílí mniši opustili chlapce již před branami cihlového hradu a předali za něj truhlu i otcův list. Vzali mu tu všechno, i řemínek s matčinými runami a stvolem vyschlého vřesu. Klečel na podlaze z vyviklaných cihel a středem sálu přicházel velmistr řádu s černou orlicí a zlatě lemovaným jeruzalémským křížem na hrudi i na štítě, provázený svými komtury a mistry.
– Chceš na sebe vzít kříž a následovat mne? – volal mnich předříkávající formuli řádového slibu a klečící chlapec odpovídal jediné, co mu poručili:
– Ano, pane, to chci! –
Při stěnách v refektáři stáli řádoví rytíři v bílých pláštích s černými kříži, bez hnutí, s rukama položenýma na jílcích mečů. Zdáli se neživí jako postavy světců namalovaných na zdech. Sloužící mnich měl plášť modravě šedý, jen s tříramenným křížem, a jeho volání se zdálo zahlcené jako v jeskyni:
– Rozdej bohatství, co máš, a odevzdej řádu, aby svět věděl, že s námi sloužíš! –
– Ano, pane, chci, – odpovídal chlapec, bál se, že ho začnou trýznit, už mu svlékli šaty a navlékli hrubou košili a převázali provazem, věčné světlo zablikalo. Dvoranou protahoval vítr.
– Slibuješ Bohu a svým řádovým bratřím, že budeš poslušný? Budeš vzývat boží slitování posty, vzdechy, modlitbami i svatými skutky v boji proti nevěřícím? –
– Ano, pane, k tomu mi dopomáhej Bůh, – sliboval chlapec a hlas nad jeho hlavou se stával zvučnějším, vítr při zemi zábl, miska s olejem syčela.

—Údolí včel (Čs. spisovatel, 1973)
Z ocenění
 2006 Státní cena za literaturu