Zeno Kaprál

Zeno Kaprál

Básník a esejista, držitel Ceny Českého literárního fondu. Narodil se 19. října 1941 v Brně. Po vojně (1962 – 1964) pracoval jako vychovatel v polepšovně, přispěvatel plzeňského rozhlasu, zeměměřič či hasič, v roce 1966 se stal pojišťovacím agentem České pojišťovny, kde působil přes dvacet let. Spolupracoval s Českou televizí na tvorbě básnických medailonů. Verše píše od konce padesátých let, v letech šedesátých byl jednou z hlavních postav brněnského undergroundu, řada jeho děl vyšla v samizdatu. Žije střídavě v Brně a ve Strmilově.


Název Nakladatelství Rok Vybrané vydané překlady Ocenění
uvnitř vně Druhé město 2014
Říkadla pro tři holčičky a jednoho kluka Větrné mlýny 2014
Strmilovské listy Větrné mlýny 2007
Suché roráty Klokočí a Knihovna Jana Drdy 2004
Pádlo stálosti Vetus via 2003
Zeleň blankytu Vetus via 2003
Namol střízliv Vetus via 2002
Glosy a maximy Votobia 2001
Ozvy kázní Votobia 2000
Moje pojišťovna aneb V krajině arkádské Větrné mlýny 1998
Plané palposty Host 1997
Růžová cesta Petrov 1995
Reinerův výbor Petrov 1992
Ploty Mladá fronta 1962
Suché roráty
Suché roráty
Pádlo stálosti
Pádlo stálosti
Zeleň blankytu
Zeleň blankytu
Namol střízliv
Namol střízliv
Glosy a maximy
Glosy a maximy
Ozvy kázní
Ozvy kázní
Moje pojišťovna aneb V krajině arkádské
Moje pojišťovna aneb V krajině arkádské
Plané palposty
Plané palposty
Růžová cesta
Růžová cesta
Reinerův výbor
Reinerův výbor
Ploty
Ploty
Z recenzí
Básník totiž do nečasové formy vkládá sebe současného, ve svých antikvárních verších tají ostrou soudobou hranu, využívá kouzelného odstupu a nadhledu, jež mu archaický styl nabízí. Aniž by se přitom zbavoval zápalu a upřímnosti! V tom vězí kus jeho kouzla: ač ve svém psaní tak kontrolovaný, zároveň je duší excentrik. „V pouzdru tygra“! S radostí vpálí do luzného veršování podivné slovo, skurilní spojení, bizarní vidinu. Nikdy nepoznáme, jak vážně je vše myšleno, jsou tu však místa natolik zřetelně krásná, že na (ne)vážnosti úmyslu přestane záležet.
—Jan Štolba
Lidové noviny

Debutoval sbírkou Ploty (Mladá fronta, 1962), sbírka Zachránci ptáků chystaná k vydání v Českém spisovateli v roce 1968 už kvůli komunistickému nařízení vyjít nesměla. Druhou sbírku tak básník (po konvolutu samizdatových souborů z osmdesátých let), vydal až v roce 1992, tedy přesně po třiceti letech. Jmenuje se Reinerův výbor (Petrov, 1992) a autor za ni získal Cenu Českého literárního fondu. Název pochází od editora sbírky básníka Martina Reinera, který básně z osmi rukopisných a samizdatových sbírek Kaprálovy tvorby vybral a uspořádal. „Obsah je až překvapivě hutný, sdělovaný originální obrazností, pozoruhodným slovníkem, který se místy dotýká až dekadentní poezie, avšak významově, poselstvím tkví tyto verše v otaznících současného člověka. Je v nich mnoho nedosloveného, navozeného, provokujícího, básník není usazen v jednoznačnostech, hledá a tím inspiruje i čtenáře,“ napsal v tehdejší recenzi na knihu Miroslav Tmé. V témže roce ještě vyšly Staré texty, nové texty (Votobia, 1992) s předmluvou básníka Jiřího Kuběny.

Následovala Růžová cesta (Petrov, 1995) a Plané palposty (Host, 1998). „Kaprálovy texty však ani v blízkosti mýtů nepřestávají stavět svůj paralelní svět. Paradoxně, není to svět otázek, ale už shledávaných odpovědí na otázky, které ještě nebo už nestačily být položeny. A v této rovině nás text obviňuje z neschopnosti, či už rovnou strachu, klást otázky tváří v tvář odpovědím,“ napsal o knize Tomáš Kubíček. Soubor Moje pojišťovna aneb v krajině arkádské (Větrné mlýny, 1998) pak Kaprála představuje jako vtipného glosátora světa pojistek a úředníků, kteří jimi žijí. V rychlém sledu pak Kaprál vydal sbírky Ozvy kázní (Votobia, 2000), Glosy a maximy (Votobia, 2001), Namol střízliv (Vetus via, 2002), Pádlo stálosti (Vetus via, 2003), Zeleň blankytu (Vetus via, 2003) a Suché roráty (Klokočí, 2004). „V knize Suché roráty se prohlubuje autorova asketičnost, tendence k tichu a k úspornosti lyrických prostředků, sklon sklenout obyvatelný vnitřně-vnější prostor básnického bytí, který by udržoval teplo múzického krbu stejně tak jako zbytek rovnováhy mezi nesoustavností a rozbíhavostí vnějších jevů a mezi koncentrací na jejich metaforickou a metafyzickou podobu a podstatu, vtělenou do proudu básně.“ O čtyři roky později vyšla Hrubá mezihra (Pavel Mervart, 2008).

Pak se Zeno Kaprál básnicky odmlčel, až v roce 2014 mu vyšly dvě sbírky: Říkadla pro tři holčičky a jednoho kluka (Druhé město, 2014) a uvnitř vně (Druhé město, 2014). „Dívá se do tváře všemu a všem, i Smrti. Jeho jazyk je bohatý, obrazy až manýristické, sdělení lakonické, ale někdy se neočekávaně zatne do srdce. Kaprál je básník, jakých nemáme mnoho: ojedinělý svou šíří od hluboké spirituality až ke zdánlivé banalitě. Stojí vedle básníků již klasiků: vracíme se k nim, opětovně zasahováni silou jejich slov,“ napsal o knize Arnošt Goldflam.

Ukázka

SALOME

Až budu zase hololebý
věz, zdětinštím ti docela.
A skákat budu v sedmém nebi
spasen na stará kolena.

Popadni, touho, ostré břity
svých skalpelů a trokarů
a sedři ze mě hříšnou kštici
jako když krouhá bramboru.

Na zlatou mísu Honza Křtící
chce složit hlavu, balanc vzít,
okolo stolu kance spící
etickým šokem probudit.

Či aspoň těžkou můrou býti
jim na rujných snech o tanci
po ňadrech odkud oheň svítí
než pukne jantar v peklo tmy.

Ať vítr prázdnou židli sklátí,
ať u Foxů se pohne stůl.
Do astrálu se kvapně vrátí
demaskovaný demiurg.

—Reinerův výbor (Petrov, 1992)