Debutoval sbírkou Ploty (Mladá fronta, 1962), sbírka Zachránci ptáků chystaná k vydání v Českém spisovateli v roce 1968 už kvůli komunistickému nařízení vyjít nesměla. Druhou sbírku tak básník (po konvolutu samizdatových souborů z osmdesátých let), vydal až v roce 1992, tedy přesně po třiceti letech. Jmenuje se Reinerův výbor (Petrov, 1992) a autor za ni získal Cenu Českého literárního fondu. Název pochází od editora sbírky básníka Martina Reinera, který básně z osmi rukopisných a samizdatových sbírek Kaprálovy tvorby vybral a uspořádal. „Obsah je až překvapivě hutný, sdělovaný originální obrazností, pozoruhodným slovníkem, který se místy dotýká až dekadentní poezie, avšak významově, poselstvím tkví tyto verše v otaznících současného člověka. Je v nich mnoho nedosloveného, navozeného, provokujícího, básník není usazen v jednoznačnostech, hledá a tím inspiruje i čtenáře,“ napsal v tehdejší recenzi na knihu Miroslav Tmé. V témže roce ještě vyšly Staré texty, nové texty (Votobia, 1992) s předmluvou básníka Jiřího Kuběny.

Následovala Růžová cesta (Petrov, 1995) a Plané palposty (Host, 1998). „Kaprálovy texty však ani v blízkosti mýtů nepřestávají stavět svůj paralelní svět. Paradoxně, není to svět otázek, ale už shledávaných odpovědí na otázky, které ještě nebo už nestačily být položeny. A v této rovině nás text obviňuje z neschopnosti, či už rovnou strachu, klást otázky tváří v tvář odpovědím,“ napsal o knize Tomáš Kubíček. Soubor Moje pojišťovna aneb v krajině arkádské (Větrné mlýny, 1998) pak Kaprála představuje jako vtipného glosátora světa pojistek a úředníků, kteří jimi žijí. V rychlém sledu pak Kaprál vydal sbírky Ozvy kázní (Votobia, 2000), Glosy a maximy (Votobia, 2001), Namol střízliv (Vetus via, 2002), Pádlo stálosti (Vetus via, 2003), Zeleň blankytu (Vetus via, 2003) a Suché roráty (Klokočí, 2004). „V knize Suché roráty se prohlubuje autorova asketičnost, tendence k tichu a k úspornosti lyrických prostředků, sklon sklenout obyvatelný vnitřně-vnější prostor básnického bytí, který by udržoval teplo múzického krbu stejně tak jako zbytek rovnováhy mezi nesoustavností a rozbíhavostí vnějších jevů a mezi koncentrací na jejich metaforickou a metafyzickou podobu a podstatu, vtělenou do proudu básně.“ O čtyři roky později vyšla Hrubá mezihra (Pavel Mervart, 2008).

Pak se Zeno Kaprál básnicky odmlčel, až v roce 2014 mu vyšly dvě sbírky: Říkadla pro tři holčičky a jednoho kluka (Druhé město, 2014) a uvnitř vně (Druhé město, 2014). „Dívá se do tváře všemu a všem, i Smrti. Jeho jazyk je bohatý, obrazy až manýristické, sdělení lakonické, ale někdy se neočekávaně zatne do srdce. Kaprál je básník, jakých nemáme mnoho: ojedinělý svou šíří od hluboké spirituality až ke zdánlivé banalitě. Stojí vedle básníků již klasiků: vracíme se k nim, opětovně zasahováni silou jejich slov,“ napsal o knize Arnošt Goldflam.

Ukázka

—Reinerův výbor (Petrov, 1992)