Na konci roku 2020 propůjčilo České centrum v Tokiu své prostory pro výstavu, která ve dvou blocích zmapovala vývoj japonsko-českých literárních vztahů v moderní a současné době. Pod taktovkou literárního historika Lukáše Bruny z Jissen Women’s University tak vznikla výstava k připomínce stého výročí navázání diplomatických vztahů mezi Japonskem a Československem, respektive Českou republikou. Druhý blok této výstavy mapoval právě cestu, kterou za oněch sto let urazila česká literatura ve své japonské mutaci. V rámci tohoto článku si tak pojďme připomenout výsledky neúnavného úsilí, které už mnoho let japonští bohemisté věnují české literatuře a kultuře.

Počátky české literatury v Japonsku

Překládání české literatury v Japonsku má tradici dlouhou skoro sto let. Téměř stejně dlouho se překládá rovněž japonská literatura do češtiny. Zatímco Japonsko se v podobě žaponerií Julia Zeyera, Joe Hlouchy, A.V. Nováka a dalších v Československu usadilo už od konce devatenáctého a počátku dvacátého století, literární povědomí o Česku se v Japonsku začalo vytvářet až ve dvacátých letech dvacátého století. Stejně jako v případě prvních pokusů o překlad japonské literatury do češtiny byly první překladatelské pokusy do japonštiny závislé na prostředníkovi v podobě některého ze světových jazyků.

V Japonsku se překladatelská činnost obecně živě rozvíjí už od druhé poloviny devatenáctého století, kdy se národ otevřel světu a začal šířeji poznávat západní kulturu. Překládání se přirozeně stalo činností, která měla velký vliv i na rozvoj moderní japonské literatury a jejího jazyka. Mezi těmito pokusy pak vynikaly především překlady Turgeněvových povídek z pera Futabateie Šimeie (1864–1909). Překládat prostřednictvím cizího jazyka nebylo v Japonsku té doby ničím výjimečným, a to ani v případě velkých světových literatur. Například Dostojevského Zločin a trest spatřil světlo japonského světa poprvé v roce 1892 v překladu, jehož autorem byl spisovatel a kritik Učida Roan (1868–1929), který jej pořídil z anglického vydání.

S prvními překlady českých děl se setkáváme v polovině dvacátých let dvacátého století. Jistě není velkým překvapením, že vůbec prvním českým autorem přeloženým do japonštiny byl Karel Čapek, konkrétně hra R.U.R. Poprvé vyšla pod titulem Džinzó ningen (Umělý člověk) v roce 1923, tedy pouhé tři roky po originálu, v překladu Ugy Icua (asi 1896–1950). Hned v roce 1924 se pak dočkala nového překladu, tentokrát pod titulem Robotto. Autorem tohoto překladu byl spisovatel a dramatik Suzuki Zentaró (1883–1950). V obou případech šlo o překlady z angličtiny. Karel Čapek se stal nejčastěji překládaným českým autorem, jehož díla vycházejí dodnes. Naposledy vyšla Bílá nemoc (Široi jamai) v překladu Abe Ken’ičiho, která se během koronavirové pandemie setkala s velkým úspěchem.

Díla Karla Čapka vytvořila drtivou většinu toho, co bylo do druhé světové války v Japonsku z české produkce přeloženo. Kromě R.U.R. můžeme zmínit ještě Ze života hmyzu, které vyšlo v roce 1925 v překladu dramatika Kitamury Kihačiho (1898–1960) pod názvem Muši no seikacu: končú no kigeki (doslova „Život hmyzu: hmyzí komedie“). Ve stejném roce pak ve výboru, jehož název lze přeložit jako Soubor povídek ze světa: současné povídky z malých zemí (japonsky Sekai tanpen šósecu taikei: šókoku gendai tanpen šú), vyšla povídka Šlépěje (Ašiato). Čapkovo dílo vycházelo v té době ve sbornících a časopisech často a objevovaly nejen jeho povídky, ale také hry. Jen časopis pro mládež Šinseinen (volně přeloženo Moderní mladík), v němž publikovali takoví velikáni japonské detektivky jako Edogawa Rampo (1894–1965), Jokomizo Seiši (1902–1981) či Oguri Mušitaró (1901–1946), stejně jako představitel předválečné avantgardy Jumeno Kjúsaku (1889–1936), vydal Čapkovy povídky Zmizení herce Bendy (Purágu no himicu, doslova „Pražské tajemství“) v roce 1935 v překladu anglisty Asano Genpua (1893–1921), Jasnovidec (Ekiša) v roce 1936 v překladu Hary Norimičiho (*1903) a v roce 1937 Případy pana Janíka (Janiku ši no fušigi na keiken, doslova Podivuhodné zážitky pana Janíka), kterou opět přeložil Asano Genpu.

Dějiny překládání české literatury do japonštiny byly ovlivněny i vývojem literatury japonské. Ve dvacátých letech a na začátku třicátých let se v japonsku paralelně rozvíjelo několik literárních proudů, přičemž jedním z nich byla literatura proletářská. V tomto kontextu není s podivem, že mezi prvními překlady české literatury objevíme rovněž Annu Proletářku Ivana Olbrachta, která vyšla pod názvem Ródó fudžin Anna (Pracující žena Anna) již v roce 1930, tedy pouhé dva roky od vydání originálu. Autorkou překladu podle německého vydání byla spisovatelka a levicová aktivistka Kamičika Ičiko (1888–1981). S proletářskou literaturou pak spojujeme i vydání Haškova románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, jehož první vydání v Japonsku pochází rovněž z roku 1930. Autorem textu podle německého překladu, který vyšel pod názvem Júkan naru heisocu Šubeiku no bóken (doslova „Dobrodružství statečného vojáka Švejka“), byl Cudži Cunehiko (data neznámá) a vydalo jej nakladatelství Šúdžinša, jehož název bychom mohli přeložit jako „Lidové nakladatelství“. Cestu Haškovu románu do Japonska vydláždil fakt, že byl vnímán jako proletářský autor. Ostatně hřbet prvního japonského vydání zdobí kromě ikonické Ladovy ilustrace také výrazná pěticípá hvězda. Cudžiho překlad se dočkal řady dalších vydání. Po válce v letech 1946 a 1950 vyšel pod novým názvem Gučokuhei Šubeiku no kikó, neboli Podivné skutky prostého vojáka Švejka, a v roce 1956 znovu pod názvem Nitóhei Šubeiku, tedy jednoduše Vojín Švejk.

Česká literatura v Japonsku po válce

V levicovém duchu se ostatně do určité míry nesla překladová produkce po válce. Mezi výrazné počiny patří například dva překlady Fučíkovy Reportáže psané na oprátce, první z roku 1952, jehož autorem byl Kurisu Kei (1910–2009) a jenž vyšel pod názvem Araši wa ki wo cukuru Ši no mae no kotoba (doslova Bouře vytváří strom: Slova před smrtí), druhý pak z roku 1957, kdy Fučíkovo dílo přeložil Akijama Masao (data neznámá), a vyšel pod názvem Ai no šógen: kóšudai kara no repóto (doslova Svědectví lásky: reportáž ze šibenice). Oba překlady byly pořízeny z ruského jazyka, přičemž Kurisu Kei kromě ruštiny využíval ještě angličtinu, češtinu a esperanto.

V podobném duchu se pak nese překlad Drdova Hlídače dynamitu (Dainamaito no bandžin) z povídkové sbírky Němá barikáda, kterého do japonštiny převedl rovněž Kurisu Kei v roce 1958. V roce 1967 se dokonce dočkala nového překladu i Anna proletářka (tentokrát jako Puroretaria Anna, což znamená spíše „Proletářská Anna“) z pera Ónumy Sakunda (*1930), který vydalo levicové nakladatelství Šin Nihon šuppanša (Nakladatelství nové Japonsko). Tento trend, kdy po válce dominovala české produkci v Japonsku (opět s výjimkou Karla Čapka) levicová literatura, lze přičíst i faktu, že japonská levice v určité míře po represích před válkou a během ní opět obnovila činnost.

Od druhé poloviny šedesátých let však v Japonsku vycházela i česká (respektive československá) tvorba soudobá, která reflektovala proměny, k jakým v Československu docházelo během šedesátých let. Z těchto překladů můžeme vypíchnout například Oneskorené reportáže (Okureta repóto) Ladislava Mňačka, které v roce 1966 vyšly v překladu Kurisu Keie. V roce 1970 následovaly Generace (Miccu no sedai, doslova „Tři generace“) Antonína Liehma, které přeložil Iidžima Itaru (1930–2020). Ve stejném roce vyšel rovněž překlad Kunderova románu Žert (Džódan), jehož autorem byl bohemista Sekine Hideo (1929–2017). Zásadní proměnou v této době je především fakt, že se česká literatura již konečně dočkala překladů přímo z češtiny.

Až do sametové revoluce pak překlady do japonštiny ztratily svou současnost a obracely se spíše do minulosti. Výjimkou je překlad Kunderova románu Život je jinde (Sei wa kanata ni), který vyšel z francouzského vydání v roce 1978, tedy pět let po prvním francouzském vydání, v překladu Nišinagy Jošinariho (*1944).

V poválečné době byl v překladové produkci stále patrnější větší podíl textů, které nejsou prozaického charakteru. Tento trend koneckonců dokládá i několik výrazných počinů, například Obsahový rozbor současné angličtiny na základě obecné lingvistiky Viléma Mathesia, který vyšel pod názvem Kinó gengogaku (Funkční lingvistika) v překladu Iidžimy Itarua v roce 1981. Iidžima Itaru rovněž rozšířil repertoár české literatury v Japonsku o první knižní vydání české poezie, konkrétně Seifertových Rukou Venušiných (Šišú Vínasu no ude), které vyšly v roce 1986 a následně také Maminky (Maminka Okásan), která vyšla v roce 1989. Obě knihy tedy vyšly již poté, co Seifert obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Těsně před sametovou revolucí, v listopadu 1989, pak rovněž Iidžima Itaru zprostředkoval japonským čtenářům ještě povídky Jaroslava Haška v souboru nazvaném Hašeku fúši tanpen šú (Soubor Haškových satirických povídek).

V poválečné době razantně narostl i počet překladů z díla Karla Čapka, kdy se vedle povídek a divadelních her začaly objevovat i jeho romány. První Čapkův román v japonském překladu byla Válka s mloky (Sanšóuo sensó), která vyšla poprvé v roce 1953 v překladu rusisty Džuge Takašiho (1911–1990). Džugeho překlad vyšel ještě v znovu v letech 1956 a 1966. Válka s mloky se později dočkala ještě dvou dalších překladů, nejprve v roce 1968 z pera germanisty Macutaniho Kendžiho (1928–1998) a později v roce 1970, kdy Čapkův román z českého originálu do japonštiny převedl ještě Kurisu Kei.

Zatímco další Čapkovy romány se dočkaly překladů až po sametové revoluci, R.U.R. vyšlo v poválečné době hned několikrát. Nejprve v roce 1964, kdy se překladu zhostila anglistka Fukamači Mariko (*1931). Její překlad vyšel ještě znovu v roce 1977. Znovu hra vyšla v roce 1968 z překladatelského pera fyzika a kritika Šizumeho Jasua (1925–2011). Prvního překladu z českého originálu se však Čapkova hra dočkala až v roce 1978. Toho se opět zhostil Kurisu Kei. R.U.R. před revolucí vyšlo naposledy v dubnu roku 1989, tentokrát v překladu lingvisty a bohemisty Čina Eiičiho (1932–2002).

Česká literatura v Japonsku po sametové revoluci

Porevoluční doba nastartovala novou epochu překládání české literatury nejen symbolicky v souvislosti s pádem komunistického režimu, ale i prakticky, neboť v roce 1991 vznikla na Tokijské univerzitě mezinárodních studií katedra bohemistiky, z níž postupně vyšla nová generace překladatelů.

Jedním z prvních autorů, kteří se po sametové revoluci dočkali velké překladatelské pozornosti, byl Milan Kundera. Hned v roce 1992 vyšel překlad jeho Nesmrtelnosti (Fumecu), jehož autorem byl podle francouzské verze románu romanista Kanno Akimasa (*1930). Nesmrtelnost následoval ve stejném roce překlad Knihy smíchu a zapomnění (Warai to bókjaku no šo), opět z francouzštiny, tentokrát z pera Nišinagy Jošinariho (*1944). Rovněž v roce 1992 pak vyšly také Kunderovy Směšné lásky (Bišó wo sasou ai no monogatari, doslova: Příběhy lásky, které navozují úsměv), jejichž překlad byl výsledkem společného úsilí bohemisty Čina Eiičiho, rusisty Numana Micujošiho (*1954) a romanisty Nišinagy Jošinariho. V roce 1993 v Japonsku vyšel rovněž Kunderův nejslavnější román Nesnesitelná lehkost bytí (Sonzai no taerarenai karusa), který přímo z češtiny přeložil Čino Eiiči.

Zároveň se začala objevovat díla autorů, kteří byli do té doby v japonském prostředí neznámí. Poprvé tak vyšel Ivan Klíma, konkrétně Má veselá jitra (Boku no jóki na asa), která přeložil Tasai Masuo (*1933) v roce 1998. Iidžima Itaru pak ve stejném roce přeložil Seifertovy Všecky krásy světa (Kono jo no ucukušiki mono no subete). V roce 2000 se také objevil první překlad z díla Oty Pavla, Smrt krásných srnců (Ucukušii šika no ši), které přeložil Čino Eiiči. Do japonštiny se postupně dostali i další velikáni české literatury, mezi nimi Bohumil Hrabal, Josef Škvorecký nebo Jaroslav Fuks. Hrabal se zapsal především třemi díly: Příliš hlučnou samotou (Amari ni mo sawagašii kodoku) v překladu Išikawy Tacua (*1956) z roku 2007, dále ve dvou překladech Abe Ken’ičiho (*1972), který nejprve do japonštiny převedl v roce 2010 Obsluhoval jsem anglického krále (Wataši wa eikokuó ni kjúdži šita), a následně také Postřižiny (Teihacu šiki), které vyšly v roce 2014. Přehled Hrabalova díla v japonštině doplňují ještě překlady Ostře sledovaných vlaků (Gendžú ni kanšisareta rešša), jehož autorem je Iidžima Itaru a vyšel v roce 2012, a dále Městečko, kde se zastavil čas (Toki no tomatta čiisa na mači), jež přeložila Hirano Kijomi (*1967) v roce 2015. Josef Škvorecký se japonským čtenářům představil dílem Dvě legendy (Futacu no densecu), které společně přeložili Išikawa Tacuo a Hirano Kijomi, a vyšlo v roce 2010. Jaroslav Fuks pak přitáhl pozornost Spalovačem mrtvol (Kasódžin), jejž do japonštiny v roce 2012 převedl Abe Ken’iči.

Během třiceti let od revoluce se dostalo jisté pozornosti také české literatuře devatenáctého století, kdy vyšel například výbor z povídek Jana Nerudy pod názvem Feieton Jan Neruda tanpen šú, který přeložila Takeda Júko (data nedostupná) a vyšel v roce 2003. Do japonštiny byly přeložené i Jiráskovy Staré pověsti české (Čeko no densecu to rekiši, doslova „České pověsti a historie“), které v roce 2011 přeložil Urai Jasuo (data neznámá). Stejný překladatel pak do japonštiny převedl dokonce i Jiráskovo Temno (Ankoku), jež vyšlo v roce 2016. V roce 2017 se pak v japonském překladu objevila sbírka pohádek Karla Jaromíra Erbena, která v češtině vyšla pod titulem Živá voda (Inoči no mizu), a do japonštiny ji převedl v roce 2017 Abe Ken’iči.

Ve druhém desetiletí dvacátého prvního století pak vychází mnoho ze současné české tvorby. Příkladem lze uvést Co si povídají andělé: fantasy všedního dne (Jo na jo na tenši wa maioriru, doslova „Každý večer se na svět slétají andělé“) Pavla Brycze, které v roce 2012 přeložil Abe Ken’iči. Ten rovněž přeložil také dvě díla Michala Ajvaze, Druhé město (Mó hitocu no mači) v roce 2013, a Zlatý věk (Ógon džidai), který vyšel v roce 2014. Velkou pozornost si pak získal text Patrika Ouředníka Europeana (2014), za nějž překladatel Abe Ken’iči a historik Šinohara Taku (*1964) získali v roce 2015 japonskou Velkou cenu za překlad (Nihon hon’jaku taišó). Z překladatelského pera Abe Ken’ičiho si ze současných českých autorů mohou japonští čtenáři přečíst ještě Slib (Jakusoku) Jiřího Kratochvila, který vyšel v roce 2017, nebo Jezero (Mizuumi) Bianky Bellové, jež vyšlo v roce 2019.

V dnešní době se rovněž objevuje nová generace překladatelů z češtiny. V roce 2021 vyšel překlad románu Probudím se na Šibuji (Šibuja de mezamete) Anny Cimy (*1991), na kterém se kromě Abe Ken’ičiho podílel rovněž Sudó Teruhiko (*1988). V letošním roce (2022) Abe Ken’iči přeložil dvě hry společně s Tojošimou Minami, konkrétně Vyrozumění (Cútacu) a Audienci (Ekken) Václava Havla. O budoucnost české literatury v Japonsku není třeba mít obavy.

Překladatelé samotní

Na závěr tohoto příspěvku bych rád věnoval pozornost samotným významným překladatelům, kteří svým úsilím otevřeli cestu české literatuře do Japonska. Jak jsme viděli, jedním z nejpilnějších autorů po válce byl Kurisu Kei. Narodil se v roce 1910 v prefektuře Wakajama. Nejprve se zajímal o angličtinu a esperanto, nakonec studoval francouzštinu v Ósace, studií však zanechal. Ve třicátých letech se přiblížil ke komunistické straně, prohloubil svůj zájem o esperanto a dokonce do něj přeložil některá díla japonské proletářské literatury. Za své aktivity v rámci komunistické strany strávil nějaký čas ve vězení. Z těchto pohnutek pak vyplývá i jeho první setkání s překladem české literatury, jímž byla Fučíkova Reportáž psaná na oprátce (1952). Ten ještě vznikl s přispěním třetího jazyka, konkrétně ruštiny. Poté se však Kurisu pustil do samostudia češtiny. Přeložil následně mnoho klasických děl české literatury včetně Němcové Babičky (Obásan, 1956) a Haškova Švejka. Je dnes vnímán jako první překladatel české literatury v Japonsku, který se nespoléhal na ostatní jazyky a šel přímo ke zdroji.

Překladatel a jazykovědec Iidžima Itaru byl o generaci mladší. Narodil se v roce 1930 v prefektuře Nagasaki a vystudoval jazykovědu na Tokijské univerzitě. V rámci svých studií se podíval i do Československa a po svém návratu začal vyučovat na dívčí univerzitě Atomi gakuen v Tokiu. Neúnavně se podílel na výuce češtiny, překládání české literatury a prohlubování kulturních vztahů mezi oběma zeměmi. Ani v důchodu ve svých aktivitách nepolevoval, stal se předsedou Japonsko-české společnosti a také Japonské společnosti bratří Čapků, a přeložil mnoho děl české literatury do japonštiny. Kromě zmíněné překladatelské činnosti je rovněž autorem monografie Kareru Čapekku: čiisa na kuni no ooki na sakka (Karel Čapek: velký autor z malé země), která vyšla v roce 2015. Za jeho úsilí na poli propagace české kultury mu byla v roce 2009 věnována cena Ministerstva zahraničních věcí ČR Gratias Agit.

Ze stejné generace jako Iidžima Itaru byl i další významný překladatel Čino Eiiči. Narodil se v roce 1932 v Tokiu. Po válce strávil asi deset let v Československu jako jeden z prvních zahraničních studentů se stipendiem od Československé vlády, kde vystudoval Karlovu univerzitu. Po návratu do Japonska se stal významným propagátorem české kultury a položil základy studia české literatury ve své vlasti. Jeho pedagogická, překladatelská a popularizační činnost pak přispěla mnoho k rozšíření české literatury v Japonsku, a také zajistil její budoucnost, neboť vychoval několik generací badatelů na poli české literatury. V roce 1989 založil Japonskou společnost bratří Čapků, v roce 1991 začal učit na Tokijské univerzitě mezinárodních studií, kde se díky němu otevřela katedra bohemistiky a polonistiky. Zároveň již od roku 1976 vedl kurzy češtiny v tokijském Asahi center. V roce 2000 obdržel od Václava Havla medaili za zásluhy v oblasti kultury.

K významným představitelům další bohemistické generace patří Išikawa Tacuo. Narodil se v roce 1956 v Tokiu. Vystudoval filozofickou fakultu Tokijské univerzity a poté studijně pobýval rovněž v Praze na Univerzitě Karlově. Po studiích v Praze získal doktorát na Tokijské univerzitě a postupně učil na univerzitách v Hirošimě, Kóbe a univerzitě Senšú v Tokiu. Jeho hlavním badatelským zájmem je teorie slovanské kultury, především česká a ruská kultura, literatura a myšlení. Napsal například knihy Masariku to čeko no seišin (Masaryk a česká mentalita, 1995), Čeko minzoku saisei undó (České národní obrození, 2010) nebo Puraha no barokku (Pražské baroko, 2015). Zároveň se věnuje literárnímu překladu a do japonštiny převedl mnoho zásadních děl české literatury, nejen beletristického charakteru. Z nich bychom mohli jmenovat například Patočkovy Kacířské eseje o filosofii dějin (Rekiši tecugaku ni cuite no itan teki ronkó), které vyšly v roce 2007, dále Potíže s dějinami Josefa Kroutvora (Čúó no šigaku: rekiši no kon’nan, doslova „Středoevropská poetika: potíže s dějinami), které vyšly v roce 2015.

Další významnou současnou překladatelkou z češtiny je Hirano Kijomi, která se narodila v roce 1967 v prefektuře Kanagawa. Po studiích historie na univerzitě Waseda se postupně dostala až ke studiím v Praze na Karlově univerzitě. Během studií v Praze přispívala sloupky do japonských novin Jomiuri. Od návratu do Japonska se živí jako překladatelka na volné noze a do japonštiny mimo uvedená díla převedla také Deník mého bratra (Puraha no nikki: aušuviccu ni kieta Petoru šónen no kiroku, doslova „Pražský deník: zápisky chlapce Petra, který zmizel v Osvětimi“), který vydala Chava Pressburger a japonsky vyšel v roce 2006, a také sbírku českých sci-fi povídek, které vybral Jaroslav Olša a vyšly pod názvem Čeko SF tanpen šú (Sbírka českých sci-fi povídek) v roce 2018. V souboru jsou díla od Jaroslava Haška, přes Jaroslava Veise až po Ondřeje Neffa.

V současné době je nejproduktivnějším překladatelem z českého jazyka bohemista a překladatel Abe Ken’iči. Narodil se v roce 1972 v Tokiu, kde vystudoval nejprve Tokijskou univerzitu mezinárodních studií, a posléze studoval v Praze na Karlově univerzitě a také na pařížské Sorbonně. Jeho hlavním badatelským zájmem je středoevropská, především česká literatura a srovnávací literatura. Nyní vyučuje českou literaturu na katedře současné literatury Tokijské univerzity. Mezi jeho odborné práce patří například Idží Korádžu no šigaku (Poetika Jiřího Koláře, 2006), Fukusúkei no Puraha (Praha v množném čísle, 2012) nebo Kareru Taige: poedží no tankjúša (Karel Teige: hledač poezie, 2017). Kromě zmíněných beletristických překladů, kterými udržuje českou literaturu v Japonsku stále živou, přitáhl velkou pozornost překladem Havlovy Moci bezmocných (Čikara naki monotači no čikara), který vyšel v roce 2019.

Závěrem

Česká literatura v Japonsku urazila za století své překladové historie dlouhou cestu, do níž se mnohdy otiskly dějiny, avšak především úsilí jednotlivých překladatelů, kteří se rozhodli věnovat svůj život literatuře malé země, o níž v jejich domovině má mnoho lidí jen velmi malé povědomí. I díky jejich snaze je však toto povědomí stále větší a stále pestřejší. V dnešní době již vychází díla současná, ale stejně tak vychází překlady, které splácí dluh klasickým dílům minulosti. Některá díla si bezpochyby v Japonsku vydobyla své renomé a oblibu. V současné době je tak česká literatura v Japonsku ve velmi dobré kondici, a o to více je důležité práci překladatelů a překladatelek věnovat pozornost a podporovat ji, aby tomu tak mohlo být i nadále.

Poznámka: všechna japonská jména jsou v textu uváděna v původním, japonském pořadí, tedy rodové jméno – jméno křestní.

Poděkování: Autor děkuje Lukáši Brunovi z Jissen Women’s University za poskytnutí četných materiálů a také za konzultaci výsledného textu.