V březnu 2019 se Česká republika představí jako hlavní host na mezinárodním knižním veletrhu a festivalu v Lipsku (Leipziger Buchmesse / Lesefest Leipzig liest). U té příležitosti se v Německu osobně představí desítky českých autorů, vyjdou překlady mnoha jejich knih, česká literatura, potažmo česká kultura, díky tomu promluví do celoevropského kulturního kontextu.

Jak však dnes vnímají českou literaturu naši německy hovořící sousedé? V jaké kondici jsou čeští autoři a jejich německé překlady, oslovují „česká“ témata německé čtenáře, je o ně vůbec zájem? Zeptali jsme se čtyř profesionálek zabývajících se českou literaturou a její propagací v německojazyčném prostoru na jejich zkušenosti: překladatelky Evy Profousové, literární agentky Marii Sileny, kulturní organizátorky působící v Českém centru Berlín Christiny Frankenberg a Kristiny Kallert, překladatelky a akademičky působící na řezenské univerzitě. Jejich pohled na současnou kondici české literatury v německojazyčném prostoru si přečtěte zde.

Eva Profousová
Současná česká literatura v německojazyčném prostoru z pohledu překladatelky

Čas od času se na mne obracejí čeští nakladatelé či sami autoři s prosbou, abych jim přeložila knihu do němčiny, oni že si ji na německém trhu už nějak prodají. Když jim odpovím, že moc velký odbyt takto asi mít nebudou, nechce se jim věřit, že důvodem není zlá vůle, ale zcela jiný způsob fungování trhu. Německo je v tomto směru stále ještě krásně tradiční: Nové knihy vycházejí s železnou pravidelností na jaře a na podzim – a čtenář se o nich dozví spolehlivě z programového přehledu či recenzí v německém tisku. Velká nakladatelství se přitom mohou spolehnout na velmi dobrou distribuční síť, menší zase na nadšence, kteří jim pomohou s propagací. A k těm patří také překladatelé, alespoň ti z tzv. „malých“ literatur, jako je např. čeština. Neboť na rozdíl od našich kolegů, kteří překládají z jazyků tzv. „světových“ (angličtina, francouzština) a kteří, jakmile se na trhu zavedli, neznají zahálku (ale také nic kromě svého psacího stolu), máme my, překladatelé z „malých jazyků“, několik možností se zabavit: překladatel z češtiny funguje jako „scout“ – sleduje literární dění v Čechách a na Moravě, uvažuje o tom, co by německému čtenáři mohlo být tematicky blízké, obíhá německá nakladatelství a snaží se jim tu či onu knihu natolik přiblížit, aby si ji vzali do programu a on (či někdo jiný: i to patří ke hře) ji mohl přeložit a na závěr spolu s ní a s autorem jezdit po zemích německých na literární čtení, kde nejen tlumočí slova autora, ale často i celý večer moderuje a předčítá ukázky. Překládat českou literaturu není ani tak povolání jako spíš poslání.

I když všichni rádi žehráme na to, jak špatně placené to naše plahočení je (začínajícím adeptům se žertem říká, že kdo chce překládat z češtiny, měl by si obstarat buď dobře placené vedlejší zaměstnání, či partnera s lukrativním povoláním – anebo v nejhorším alespoň slušné dědictví), skoro nikdo by ho nevyměnil: Překládání literatury je něco mezi luštěním křížovek a hraním na klavír, úžasná intelektuální zábava a hravé trávení času, kdy si jako na divadle můžeme vyzkoušet různé druhy hlasů a intonací. Zároveň ale musíme být doma ve dvou kulturách, perfektně ovládat oba jazyky, umět logicky uvažovat, rychle se vpravit do jakkoli odtažitých témat a příslušných slovíček, a ještě k tomu být schopen trávit celé dny v hlavě autora. Neboť tomu musíme v první linii porozumět, jeho musíme následovat, jeho barvami se opeřit. Paradoxně zde platí: Čím jazykově těžší, promyšlenější je text, tím snadněji jde překládání od ruky. Jakmile jsme pochopili zákonitosti autorova stylu a jeho způsob myšlení, můžeme začít vymýšlet v cílovém jazyce něco podobného, tak aby se výsledek originálu podobal co nejvíce.

Jen tak ale mít co překládat: Německo (hlavně velké koncerny) sází v posledních letech bohužel více na prodej než na obsah. A to věc trošku komplikuje, protože málokterý český autor dosáhne více než 3000 prodaných výtisků (překladová literatura na sebe začíná vydělávat od 7000 prodaných exemplářů). Už před lety se vtipkovalo, že ideální autor by měl být mladý (pohledný a nejlépe ženského pohlaví) a produktivní (útlý svazek jednou za deset let nestačí). Ale když už se jednou nakladatel rozhodl na autora vsadit, zůstal mu povětšinou věrný a trpělivě čekal, až se nové jméno zapíše do čtenářského povědomí, což mohlo trvat i několik let. Teď se ale očekává, že hned první pokus bude úspěšný – a to v případě více než 10000 překladových knih ročně (z toho kolem 6000 titulů jenom z angličtiny) není úplně jednoduché. Když první kniha neprorazí, má to ta druhá, která je třeba stylisticky či obsahově vyzrálejší, o hodně těžší.

Ale když si konečně kniha nakladatele najde (dříve se určitá nakladatelství specializovala na vydávání české, resp. východoevropské literatury, teď spíš záleží na jednotlivých lektorech, kteří buď umí česky, nebo mají k české literatuře kladný vztah), může autor být rád. Nejenže je německý překlad jeho knihy ještě stále tzv. „branou do světa“ – ale navíc se může těšit i na důkladný lektorát, který, zdá se mi, v českých nakladatelstvích v posledních letech trochu pokulhává. Z lektorátu se raduje i překladatel, neboť dobrý lektor je především výborný čtenář: pochopí, kterým směrem autor (a s ním i překlad) míří a dokáže mu naslouchat, místo aby prosazoval své vlastní představy, raduje se z plynulého toku jazyka, jazykových hříček a vybroušených formulací, ale vycítí i nejistoty, vyhmatá chybičky či klopýtající rytmus – aby pak společně s námi hledal řešení, jak textu dodat tu poslední špetku ohebnosti a plynulosti. Dobrý lektorát je pro knihu něco jako příslovečná třešnička na dortu – a jeden z dalších důvodů, proč je lepší hledat německého vydavatele a nesnažit se proniknout na trh s překladem bez nakladatelského zázemí.

Maria Sileny
Literární agent reprezentující české autory v Německu

Německý knižní trh je jedním z největších na světě. Na rozdíl od anglickojazyčného se navíc vyznačuje jistou otevřeností vůči překladové literatuře. Když se k tomu připočte geografická blízkost České republice včetně společné historie Čechů a Němců, mohlo by se soudit, že čeští autoři budou mít na tomto trhu značné šance na uplatnění. Bohužel, teoretická rovnice v praxi nevychází.

Prosadit českého autora do programu některého z německojazyčných vydavatelství je úkol více než obtížný. Trh je přesycený. To si zcela zákonitě uvědomí každý návštěvník knižních veletrhů s nepřeberným množstvím prezentovaných knih.

Německojazyčný trh je navíc vysoce profesionalizovaný. Vydavatelské koncerny jako třeba Random House pracují při vývoji titulů se sociologickými marketingovými metodami, s jejichž pomocí je možno přesně vytipovat cílové skupiny čtenářů. Podle výsledku těchto šetření se pak řídí knižní produkce – od výběru titulu až po tvorbu obálky, jíž se věnuje specializovaný tým. K tomu, aby kniha s plánovanou přesností oslovila určitý typ čtenáře, je ovšem třeba nejprve určit její žánr a styl. A tady začíná problém agenta, který se vydá na německojazyčný trh s českým autorem. Jak určit žánr knihy, která je žánrovou směsicí? Jak stanovit cílovou skupinu, když kniha třeba oslovuje děti i dospělé? A jak vysvětlit autorovi, že literární dílo, které stvořil, je na trhu především produktem, který se musí vtěsnat do určitých kategorií – za účelem zisku? To je úkol, který poukazuje na rozporuplnou roli literárního agenta, který je jakoby mostem mezi autorem a vydavatelem, mezi uměleckou a tržní hodnotou knihy. Velcí němečtí vydavatelé ovšem hledají bestseller. A ten povětšinou přichází z anglosaské oblasti. Není divu, že před knižním veletrhem v Londýně se v německé knižní branži šíří nervozita. Kdo uhodí hřebík na hlavičku, kdo vytáhne eso? Ochota uzavírat smlouvy o vydání stoupá, třeba i u děl, která ještě nejsou hotová. A to za vysoké sumy.

Česká literatura bohužel v této lize nehraje. A tak musí agent reprezentující české autory umět především čekat – až se honba za bestsellerem uklidní, až redaktoři absolvují programové konference, až připraví knihy k předvánočnímu prodeji, až se vrátí z dovolené… Pak budou mít čas prostudovat poskytnutý materiál k českému literárnímu dílu. Aby na nabídky nezapomněli, musí agent stále znovu navazovat kontakt. Možná dojdou jeho snahy úspěchu – když se nenechá odradit desítkami zamítnutí, když vytrvá, když se nevzdá. Pak se ovšem jedná o úspěch, který zdaleka neodpovídá vynaložené námaze. Podobně se daří i agentům zastupujícím autory ze zemí, jako jsou Turecko nebo Portugalsko.

Ani středně velká nezávislá vydavatelství s dlouholetou tradicí, jako třeba Carl Hanser nebo C. H. Beck, jednostrannou orientaci německého knižního trhu nevyrovnají. Pod tlakem silné konkurence se i tito nakladatelé jen neradi rozhodují vydat neznámého autora z malé sousední země. Jednak je jejich program překladové literatury otevřen pouze několika málo titulům ročně a pak: redaktoři neumí česky, nemohou si knihu přečíst, to odrazuje. Takto alespoň argumentují vůči agentovi, který zastupuje díla českých autorů. Jestlipak ale umí japonsky? Literatura z Japonska se podle aktuální statistiky překladové beletrie v Německu umístila v minulém roce hned za anglickou a francouzskou s 623 přeloženými tituly. Tento jev poukazuje na roli trendů, které mohou překvapit.

Naštěstí se i na německojazyčném knižním trhu – navzdory intenzivní koncentraci do velkých koncernů – pohybují malí vydavatelé, kteří zcela záměrně plují proti proudu a vydávají literaturu právě z opomínaných zemí. Tito vydavatelé necílí na bestseller, zato sbírají nepovšimnuté drahokamy literární tvorby. Rozšiřují tak obzory německých čtenářů o díla, která by zůstala jazykově nepřístupná, kdyby vládla pouze ekonomie. Pro tyto vydavatele jsou ovšem stěžejní grantové programy, které teprve umožňují jejich záměry realizovat.

Christina Frankenberg
Práce s německými překlady při pořádání autorských čtení českých autorů

Autorská čtení jsou v Německu stále oblíbeným typem kulturní akce, Němci rádi využívají možnost kontaktu se svými oblíbenými spisovateli. Po přečtení knihy, která v nich zanechala hluboký dojem, chtějí poznat strůjce svého čtenářského štěstí. Nebo se o autorovi, resp. knize dozvěděli z médií, a chtějí potkat člověka, o němž se tolik mluví. Oblíbení němečtí autoři běžně absolvují dlouhý, několikaměsíční maraton čtení po literárních domech, festivalech, knihkupectvích, knihovnách atd.

Když vycházíme z toho, že hlavní motiv návštěvníků autorských čtení je touha po kontaktu s oblíbeným spisovatelem, je pořadatel, který chce prezentovat české autory, v nelehké situaci. Čeští autoři jsou tu až na výjimky neznámí, přeložených knih je minimum – v posledních letech vychází na německém trhu už jenom cca pět českých titulů ročně. Výchozí situace po Listopadu přitom nebyla vůbec špatná. Během prvních deseti let po revoluci bylo přeloženo více než 250 titulů, v roce 2000 vyšlo 20 knih, rok na to ještě 15 titulů českých autorů.

Ale ani samotný fakt, že kniha byla přeložena do němčiny a vydaná německým nakladatelem, ještě neznamená, že by se automaticky dostala do povědomí německých čtenářů. Chybí tady podhoubí, úrodná půda, na které by se překlady mohly ujmout. Němci toho o aktuální české kultuře moc nevědí. Sice do Čech cestují, ale pro Němce nejsou Čechy vytouženou zemí jako třeba Itálie, o jejíž kulturu se kultivovaní cestovatelé zajímají i po návratu z dovolené. Ani v médiích se o naší malé sousední zemí tolik nemluví. Při malém počtu přeložených knih pak už nemůže překvapit, že i odborná veřejnost jako literární kritici nebo pořadatelé literárních festivalů ztratila českou literaturu v posledních deseti, patnácti letech poněkud ze zřetele.

Česká centra jsou snad jediné instituce v Německu, které se pravidelně věnují propagaci české literatury. Ve srovnání s běžnými německými institucemi jsou Česká centra ve výjimečné situaci, protože si letitou prací vychovala publikum, které má z velké částí nadprůměrný zájem o českou kulturu a nadprůměrné znalosti o ní. K návštěvníkům patří také v Německu žijící Češi, kteří působí jako multiplikátoři. Ale ani takto vzdělané publikum nepřichází automatický na čtení vydaných překladů. A to ani na čtení autora nebo autorky, kteří jsou v Čechách hvězdou nebo právě dostali důležitou literární cenu, o autorech již nežijících ani nemluvě. Pokud je ale autor v Německu znám a mediálně vnímán jako Jaroslav Rudiš (Luchterhand Verlag) nebo pokud se objevují opakovaně kladné recenze v německých médiích jako na nový překlad Švejka od Antonína Brouska (Reclam Verlag) nebo na první německý překlad Peroutkova románu Oblak a valčík od Miry Sonnenschein (Elfenbein Verlag), přitahuje to naopak hodně publika. Návštěvnickým magnetem bývají také akce, které nějak překračují rámec klasického autorského čtení. V minulém roce to bylo například čtení více autorů z antologie Die letzte Metro (překlad Martina Lisa, Voland & Quist) nebo rozhovor s Janem Novákem a Jaromírem 99 a následující koncert při vydání komiksu Zátopek (překlad Mirko Kraetsch, Voland & Quist). Německá nakladatelství bývají samozřejmě partnery všech čtení a hodně pomáhají s PR prací a v některých případech – ale zdaleka ne pravidelně – i s financováním akcí. Mediální podpora německých nakladatelství se nesmí podcenit, nakladatelství mají velmi dobré kontakty na média a příslušné novináře. Přitom tolik nezáleží na tom, zda se jedná o nakladatelství „malá“ nebo „velká“. Leckterá malá nakladatelství bojují za své autory více než ta „velká“, která se starají o větší počet spisovatelů a nemohou o každého pečovat stejně intenzivně.

České centrum Berlín se ale nechce omezovat na propagaci již vydaných překladů, hodlá také informovat o aktuálním dění v české literatuře a o autorech bez publikovaného německého překladu. Proto pořádáme také autorská čtení na základě přeložených úryvků z knih. Ještě před asi deseti lety se takové akce konaly jen výjimečně, dnes se – i pro malý počet publikovaných překladů – staly pravidelnou součástí programu Českých center. Zkušenosti ukazují, že i tato čtení nebo prezentace mohou dobře fungovat a přilákat publikum, pokud se zabývají tématem, které u návštěvníků silně rezonuje. Úspěšné příklady jsou čtení z tehdy ještě nevydaného románu Němci (překlad úryvků: Doris Kouba) a dlouhá diskuse s jeho autorkou Jakubou Katalpou, čtení z románu Dějiny světla (překlad úryvků: Lena Dorn) a diskuse s Janem Němcem nebo rozhovor s Jiřím Padevětem o jeho knize faktů Průvodce protektorátní Prahou. Taková čtení bez vydaného překladu ale předpokládají publikum s nadprůměrným zájmem o česká témata a jen těžko se dají zprostředkovat klasickým německým institucím, protože se při organizování musí obejít bez asistence nakladatelství při PR, jelikož se bez překladu dá očekávat jen minimální mediální echo, a tím pádem zájem jen omezeného okruhu potenciálních návštěvníků.

Ve světle těchto zkušeností je zřejmé, jak důležité jsou překlady v německých nakladatelství pro propagaci české literatury v Německu. Nakladatelství je nejen instituce, která nechá knihy kvalitně přeložit a postará se o to, aby se dostaly do německých knihkupectví. Nakladatelství zprostředkuje autorům literární čtení a udělá všechno pro to, aby se informace o knihách dostaly do médií a do povědomí čtenářů. Pro rozšíření povědomí o české literatuře v Německu bude důležité, aby se zde vydalo více překladů z češtiny. V souvislosti s prezentací České republiky na lipském knižním veletrhu 2019, která je spojená s rozšířenou podporou překladů ze stran MK ČR, by se to mělo ale podařit.

Kristina Kallert
Překladem k literatuře – o jazykové výuce na německé univerzitě

Jazyk mě bavil odjakživa. Slovní hříčky, náhodné rýmování, ironické narážky, napodobování, novotvary, zvukomalebné kompozice a slovní soupeření všeho druhu patřilo v naší rodině ke každodenním zvyklostem. Byl to zdroj zábavy a někdy se chystající bouře vybila v hurónském smíchu, vyprovokovaném jazykovým vtipem. Jazyk byl vždy samostatnou vlivnou realitou. Byl nadstavbou: věcná informace, kterou prostředkoval, byla pouze přízemím. Proto také literatura, četba, knihy a autoři představovali vlastní velkou hodnotu. I ten, kdo si volil filologický studijní obor, ze vzdoru k zaručeným jistotám možná i exotický, jako byla v dobách Železné opony třeba slavistika, spojoval s tím určitou naději na něco, co lze označit jako duchovní sebeurčení ve světě. Zájem o literaturu? To byla naprostá samozřejmost. Každý měl své autory, kterými se v diskusích s ostatními definoval.

Teď již 25 roků vyučuji na univerzitě, po 13 let mám malý úvazek na ústavu slavistiky v Řezně, vyučuji v jazykových kurzech česko-německý překlad a praktická jazyková cvičení. Kdo se dnes učí na univerzitě češtině, činí tak většinou v rámci dodatečné kvalifikace při jiném studiu, jako průvodní výuku cizímu jazyku, třeba v rámci kompaktní výuky, jak ji nabízí Bohemicum v Řezně. Kromě jazyka si studující osvojí široké spektrum kulturních kompetencí. Literaturou se studenti zabývají spíše jako kulturní kolektivní pamětí, a proto jsou v popředí především autoři, kteří se po roce 1945 věnovali německo-českým tématům.

Věda o kultuře vytlačila vědu literární. Dá se ovšem říci, že nastoupila jako záchrana na její místo a pomáhá studujícím začátečníkům překonat již vzniklou vzdálenost literatury. Poskytuje uchopitelné poznatky a vychází vstříc kýžené orientaci na praxi. Tím zachraňuje smysl učení se cizím jazykům jako brány k novému světu. Za ní snad vytrvalý poutník jednoho dne objeví také literaturu, a to nemusí být právě na univerzitě.

Samozřejmě, konají se i nadále přehledně zaměřené přednášky a úvody do různých interpretačních teorií. Ale „klasických“ bohemistů je velmi málo a poslední čistě literárně vědecký bohemistický seminář byl u nás vypsán na letní semestr 2015. Zato ale značně stoupl počet těch, kteří se zajímají o jazykové znalosti, aby mohli například absolvovat praktikum v České republice nebo aby si rozšířili rádius svých aktivit. Většina našich studentů pochází z Horní Falce nebo z Dolního Bavorska a Češi jsou naši sousedé. V jazykové výuce se na to bere zřetel. Usiluje se o „homogenizaci“ podle směrnic mezinárodních certifikátů, pracovat se má s „autentickým materiálem“, trénovat máme „reálné situace“.

To přináší výsledky a má své opodstatnění. Ale kde se v rámci současných studijních programů setkává literatura a čtenář? A je to vůbec žádoucí? Někdy se cítím trochu osamělá, když během výuky naznačuji cestičku do říše uměleckých textů. Opakuji třeba tři slovesné třídy pomocí nádherné písně V poli stojí Anička, užití nedokonavého vidu pomáhá objasnit báseň Petra Hrušky Chlapče, viděl jsi mě, jak si nesu láhev, a Amulet od Jana Těsnohlídka seznámí nečeské účastníky překladatelského cvičení s českým kondicionálem, české studenty zase s možnostmi německého konjunktivu: V něco člověk může ještě doufat, něco ale už propásl. Z mého do vyučování propašovaného zboží mě někdy jímá úzkost: je až příliš blízko skutečnosti. Tenkost dětí z rozdělených rodin, verš z jedné Hruškovy básně… studenti ale na to přistoupí, zkoumají tu neobvyklou tenkost, cítí zranitelnost, kterou vyjadřuje, a nalézají odvážný překlad. Skutečnost v literatuře sahá hlouběji, nevztahuje se k účelu, nýbrž k existenci. Přeskočila-li již jiskra, srůstá jazyk s člověkem v jeden celek, je to individuální a intimní dění, energie, která vytryskne po úderu jako pramen ze skály – skrz umění – a to považuji při učení se jazyku za nezbytné.

V překladatelských kurzech v minulém semestru jsem učila 15 studentů z České republiky, čtyři ze Slovenska a jednu naši bohemistku. Nevím, co si studenti od těch kurzů vlastně slibují. Asi si chtějí zdokonalit němčinu, připravovat se na studium translatologie nebo na překladatelskou praxi. Počítá vůbec někdo s tím, že se budeme zabývat převážně literaturou? Začínám s básní Dvě loďky od Jiřího Daníčka, dvě paralelně komponované sloky, je to dobré formální cvičení, ale také ukázka, jak se smrt zrcadlí v životě. Zábavná práce, vyžaduje si rytmickou a zvukovou přesnost. „Proč jste s námi dělala na začátku báseň?“ ptá se mě jeden z německých účastníků, až se téměř leknu, ale pak dodává: „Já totiž také píšu.“ Nevím, jak se dostal do mého kurzu. Studuje sociální pedagogiku. Je to vlastně náhodné setkání, ale vznikne z toho během prázdnin vynikající překlad náročného textu Jaromíra Typlta. Nemám plán, nemohu ho mít, neboť pokud jde o účastníky, není ani jeden kurz jako druhý. Chápu kurzy jako šanci: Kdo překládá, klopýtá do mezijazykového prostoru. Na druhý břeh se ručkuje právě přes nadhodnotu slov, přes jejich barvu, náladu, tělo, přes jejich vztah k jiným slovům v textu. Takto se učíme číst, vnikáme do vrstev pod povrchem. A najednou Skácelova Malá recenze na kanárka není návod na krmení malého ptáka v kleci, ale podobenství o spisovateli v totalitě – ano, to nebylo všem hned jasné, a Balabánova Magda není povídka o malém klukovi, který se houpá, a o mladé ženě, která pláče, ale zrcadlo, v němž vidíme, že se nemáme nechat připravit těmi, kteří nám vytvářejí životní podmínky, o svou lidskou svobodu. Překládáním se člověk dozví o nesmírných možnostech jazykového výrazu, překládání je nejpřímější cesta do srdce textu. Chci své studenty přimět, aby se na ni vydali. Aby neměli strach. A někteří nemají a chtějí pokračovat. Ozvou se po skončení semestru a já mám radost. Ale také se ptám, proč se literatura tak očividně posunula do soukromí, proč univerzita přestala být jejím fórem. A proč studenti, se kterými jsme kdysi po dva semestry „plýtvali časem“ na Němcovou, Arbese, Zeyera, Durycha, Čepa, Vančuru, J. Čapka, Hostovského, Skácela, Hanče, Ajvaze atd. byli mnohem veselejší.