Tři samostatné povídky jsou sdružené v zatím poslední knize spisovatele Jana Pelce (1957). Novinkou je přiložené autorské DVD, bonus a první počin z dílny KoPe (Kostić-Pelc). Obsahuje dvě zfilmované povídky obsažené v knize, snímek Sen starých mániček, což je variace na němý film o ztracené beatnické generaci, a klip hudební skupiny A bude hůř k písni Zkouřená Máňa.
Že i titul této knihy začíná, jak je již pro autora tradiční, třemi tečkami, nepřekvapí: v případě Jana Pelce jde o zřejmý odkaz k nejúspěšnějšímu a pro jeho generaci kultovnímu románu …a bude hůř. Ale zároveň tato trojtečka obsahuje cosi jako svébytné gesto nebo sprejerský tag: je to podpis autora, něco, podle čeho je na první pohled bezpečně identifikovatelný. Stejně jako své značce v názvu se autor nezpronevěřil svým obvyklým vypravěčským postupům a způsobům, jazykové expresivitě a nekonvenčnímu vidění. Dalo by se říci, že jde o dílo určené osvědčeným příznivcům a fanouškům. Pro neznalce, neprověřeného předchozí autorovou sémantikou, zůstane kniha spíše dílkem nikterak výjimečným.
Obecně mají tři zaznamenané příběhy podobu námětu, náčrtku, předlohy, skici – zkrátka letmo nahozeného nápadu, který je vyprávěn pro momentální pobavení a možná také pro pozdější propracování, rozšíření a prohloubení. Pokud ne, v tom případě vše zůstane ve svém tvaru jakoby mimochodného střípku. Nezařezává se, jen tak lehce štípne. Pokud se spisovatel na něco při psaní soustředil, pak to bylo tématické zaměření a vyústění jednotlivých povídek. I když je dějová linka nepropracovaná, přesto zřetelně vyznívá jako kritika totality v jakékoliv podobě. Autor rozšířil interpretační pole, neboť nepříznivé konce všech povídek nabádají k domýšlení, jakou měrou je zhoubná také totalita závislosti. Mladík v první povídce končí zbytečnou smrtí, kuřák ve druhé ve východním exilu a astronaut ve třetí v obklíčení feministek. Všichni se ocitají v situaci tragické, negativní a bezvýchodné. V nejbližší době je nečeká nic jiného než pronásledování, otroctví a zánik. Není naděje ani možnost – jen nutnost přizpůsobení, poddanství anebo smrt.
Padlý anděl z první povídky je zosobněný démon alkoholu. Na lidské neštěstí a vztahovou krizi navěšený parazit, neodbytný posměváček s vyšší mocí a touhou ovládat ty, kteří mu ze slabosti nebo nepozornosti padnou do rukou. Vyprávění je to ale stereotypní a únavné. Je sice jasné, že autor nezamýšlel svými příběhy vysochat nějakou moralitu, ale celkové vyznění není nijak zřetelné. Druhý příběh, Poslední kouř, je z povídek nejzdařilejší. Jeho námětem je účtování s kuřáky, díky zákonům platným v Evropské unii. Vize dovedená ad absurdum je mrazivá, ale uvěřitelná: tak, jako jsou mrazivé a uvěřitelné zdejší sklony k uniformnímu a zploštělému předpisování a nařizování. Jediná, i když jen dočasná možnost se hrdinovi otevírá v emigraci – do Ruska, země, která dosud leží mimo chapadla unijních zákonodárců. Při vědomí Pelcovy exulantské minulosti se tak síla paradoxu zdvojnásobuje, neboť znaménka se převracejí a vytouženým rájem se stává bývalý nepřítel, zatímco demokratický ochránce si nasazuje masku utlačovatele. Poslední povídka Vesmír navždy doplňuje triádu slabostí a marných vzpour. Totalita feministického světa zde vítězí nad ubohým a utlačovaným světem maskulinním a ohrožuje jeho základní „potěšení“.
Nutno říci, že spíše než obsah, který je místy konstruovaný jakoby z donucení a k tomu průhledný, nabírá v Pelcových povídkách na výraznosti rytmičnost. Jestliže v první povídce je rytmus daný neustálými pobídkami k napití se, ve druhé pak neodbytnou chutí na cigaretu. Ve třetí je přítomno obojí, droga i alkohol, ale v mnohem slabším ozvučení. V tomto případě by tím výrazným tónem mohl snad být odpor k panovačným ženám. Pokud se zřekneme moralizujících soudů a kladných či záporných znamének, je zřejmé, že Jan Pelc v podstatě zhoubnou podobu různých závislostí převedl do abstraktní formy. Ty textem „produsávají“ v primitivním a neměnném rytmu rockové hudby a soustřeďují k sobě čtenářovu pozornost. Sice nenápadně a podprahově, ale o to neodbytněji…
Milena M. Marešová