Lucie Lomová

Anča a Pepík opět v akci

Anča a Pepík opět v akci Anča a Pepík opět v akci
Meander, Praha, 2007

Nakladatelství Meander dotáhlo do konce projekt, který před třemi lety zahájila Academia: vydalo třetí a poslední díl příběhů myšek Anči a Pepíka – titul Anča a Pepík opět v akci. Kreslířka a scenáristka Lucie Lomová (1964), která příběhy původně publikovala v 90. letech v časopise Čtyřlístek, tím definitivně ve své tvorbě uzavřela kapitolu komiks pro dětského čtenáře – a vstoupila na nové pole.
Meander totiž zároveň publikoval její první komiks pro dospělé Anna chce skočit, vydaný původně ve Francii: osmdesátistránkový příběh spojující gangsterku s love-story a tragigroteskní rodinnou anamnézu se zvraty v českých dějinách posledního zhruba půlstoletí. Anna chce skočit sice otvírá nové dveře, a to jak v jednoduché kresbě, která citlivě míchá nostalgické a dramatické tóny, tak ve scénáři – Lomové „dospělý“ příběh je cele zasazený do reálných časoprostorových kulis, byť i zde se projevuje autorčin smysl pro zapojování iracionálních, nejčastěji snových impulsů do děje, které se s koncem příběhu jakoby ve zpětném zrcátku ukazují jako podstatné, ne-li přímo klíčové.
Ve vyprávěních o Anče a Pepíkovi je poměr obrácený: myší svět je sice s tím skutečným totožný ve svých základech, myší rodina funguje srovnatelně s rodinou lidskou, ale rezervoárem, z něhož se většina příběhů titulní dvojice napájí, je autorčina fantazie dovedně pracující s archetypy. Nejvděčnější plochou, kterou Lucie Lomová myškám pro jejich dobrodružství vybrala, se stal „čarovný les“ – klasické pohádkové místo, které symbolizuje nevědomí, a tím dovoluje rozehrávat dokonalé mysteriózní partie, v nichž se myší hrdinové tentokrát mění ve stromy, balvany, pestrobarevná prasata, setkávají se s přeludy, upadají do jejich léček a pastí, aby se z nich ovšem svým přirozeným chytráctvím vždycky na poslední chvíli vysvobodili.
Ale také další místa, na něž čtenáře příběhy zavádějí, mají svoji magii – ať už to jsou noční uličky rodného Ušína, ve kterých se zjevuje fantom Antonína Pařízka, nebo hrady, jejichž studnami se dá proklouznout do minulosti. Ostatně motiv putování časem Lomová tentokrát užitkuje podstatně víc než ve dvou předchozích svazcích: nejrozsáhlejší příběh knihy, Studnou do pohádky, dělený na pět částí, se odehrává o tři čtyři století nazpět, a jeho fabule je rozvíjena s pomocí četných folklorních rekvizit, známých třeba od Němcové nebo bratří Grimmů. Autorka ovšem cituje jak z pohádek středoevropského tematického okruhu, tak třeba z pohádek arabských (vizme např. „Hasana, služebného ducha kafemlýnku“).
Pohádka, respektive pomezí pohádky a pověsti, ale není jediným žánrem, který Lomová v knize využívá: Anča a Pepík se často stávají aktéry dobrodružných, kriminálních, ale i duchařských příběhů, v nichž pátrají po zlodějích nebo vysvětlují záhady, se kterými si v Ušíně nevědí rady – autorčina fantazie je v těchto případech lehce odsunuta do pozadí a zřetelněji čitelné jsou jednak existenciální scény a jednak smysl pro absurdní humor. Setkání se spiritistickým médiem, s jehož pomocí myšky zastaví pekelný stroj tikající pod městskou radnicí, nebo zjevení dávno mrtvých lyžařů v horské boudě patří (tedy pro dospělého čtenáře) k nejsilnějším místům knížky a ukazují na inspirace tentokrát spíš meyrinkovské nebo poeovské.
V propracovaném a umně gradovaném ději, který nestrádá ani hluchými místy, ani přehnaně rozvitými finále, si autorka dovoluje rafinované odbočky, jakási krátká zastavení (byť je opět asi ocení jen dospělý čtenář), na jejichž kulisy, snad i trochu mimochodem, rozvěšuje jiskřivý humor. Nejde jen o jména postav („pan Karel Kouzelný“ nebo „zpívající kapr Kamil Dobrotivý“), ale i o některé repliky, například: Na otázku dospělého, kam se poděl vánoční kapr, do kterého byl začarovaný Pepík, vykulený synek bezelstně odpovídá: „Vylezl z vany, rozloučil se a odešel.“
Vztah rodičů a dětí je v příbězích Anči a Pepíka harmonický a oboustranně respektující, rozhodně tu nefunguje autoritativní hierarchie; zlo a dobro myšky rozlišují jaksi přirozeně, morálku si na pomoc přivolávají zřídkakdy (byť se v jednom z příběhů objevuje dokonce motiv mučení: zlý kouzelník, oběť vlastního pokusu se zmenšovacím práškem, je vsazen do zavařovačky a postupně zaléván vodou – dokud se nepřizná). Zatímco v realistických příhodách s různými penězchtivými vykuky a darebáky jsou do děje často angažováni i rodiče obou hrdinů, tam, kde ke slovu přichází fantazie či nadpřirozeno a skutečnost se náhle vymkne z kloubů, zůstávají aktéry jen Anča s Pepíkem – a rodiče jsou odsouzeni reprezentovat chápavý a střízlivý rozum.
Na závěr třetí knihy Sebraných myšek je přetištěn úplně první, dvaatřicetistránkový příběh Anči a Pepíka, který Lucie Lomová sepsala na konci 80. let ještě ve spolupráci se svojí sestrou Ivanou (1959) a který vyšel v roce 1989. Na něm je možné sledovat, jak se za desetiletí proměnila, tedy ustálila autorčina kresba a jak se prohluboval Lomové zájem o propracovanost a detailní rozvíjení témat následujících příhod myší dvojice. První příběh je dějově řidší, myšky tu mluví méně a naivněji, k čemuž přispívá i fakt, že repliky jsou vyvedeny psacím písmem. Zato při četbě příběhů z konce 90. let je čtenář okamžitě vtažen do jedinečného fikčního světa – a hravě uvěří autorčině přiznání, že při práci na těchto dílech „jsem na sobě začala pozorovat podivné psychosomatické příznaky: svědily mě uši a bolela kostrč. Skoro jsem se bála, že mi naroste ocásek…“

Radim Kopáč

Převzato z: Ladění 2/2007

Meander, Praha, 2007