Novinka Michala Viewegha (1962) je v lecčems skoro nevieweghovská: čtenář v textu marně pátrá po jízlivé ironii, kterou autor (zejména ve své nejhorší, loni vydané knize Báječný rok) pronásledoval agresivní bulvár a nevděčnou literární kritiku; ani poučné lekce ze života úspěšného příslušníka vyšší střední třídy, opojeného svým egem, se tentokrát nedávají. Spisovatel zvážněl, koutky mu poklesly, stáhl se z vnějšku k sobě – a do fiktivního světa novely Andělé všedního dne vsadil jako hlavní téma smrt a umírání. Protože „každému někdo umřel. Nebo umře.“

Nápad s andělskými bytostmi, které bdí nad smrtelníky a prokazují jim v jejich posledních hodinkách „drobné laskavosti“, sice není bůhvíjak originální, stačí připomenout Damiena a Cassiela z Wendersova právě dvacet let starého Nebe nad Berlínem; stejně tak technika příběhového větvení a splétání, kterou Viewegh ve své nové knížce použil, už dávno v porevoluční české literatuře a kinematografii zdomácněla. Vlastně nejsou výrazné, respektive výrazněji psychologicky modelované ani postavy, které tentokrát autor pozval do své hry; spojuje je ovšem jediné a mocné pouto – smrt, která nad nimi krouží a v jejímž stínu se náhle všechen předcházející život ukazuje jen jako absurdní či tragigroteskní „loučení se životem“.

Viewegh toto podivuhodné mezidobí nechává své čtyři soucitné a překvapivě pohlavní anděly komentovat z obou stran: zatímco Ester se snaží vyrovnat se svým čerstvým vdovstvím, Karel, jenž „nikdy nepoznal rozkoš felace“, a zahořklý stárnoucí mládenec Zdeněk míří ke smrti, aniž by ji tušili. Ten první zemře, „protože neumí odpouštět“, ten druhý snad proto, aby zakusil celoživotně odpíranou slast s maximální intenzitou – anebo jen proto, že „příběhy se propojují“? Přes mělký psychologický reliéf postav je evidentní, oč Michalu Vieweghovi na příkladech jednotlivých typů šlo: ukázat, že tvář každého smrtelníka je janusovská, že má nejen svoji přivrácenou stranu, ale taky tu odvrácenou.

Zatímco psaní o lásce, tedy zpracování optimistických témat, svádí autora k patosu a kýčovitým obrazům (viz Román pro ženy nebo finále Báječných let s Klausem), psaní o smrti a tkaní příběhu z vláken nostalgie (jako ve Vybíjené) zvládá přesvědčivěji: přesné a strohé dialogy vsazené do minimálně stylizované scény – například té, v níž Ester přitakává svému smrtelně nemocnému manželovi na otázku, zda-li umře – čtenářem projedou jako ostří. Toto ostří sice do stejných stránek občas s gustem vyřeže nějakou tu zbytnou citaci, šovinistickou úvahu o ženě, která „by nás doopravdy chápala“, nebo banální moudro („Nemusíme věřit v Boha, ale nesmíme přestat doufat.“) – ovšem jádro textu zůstává překvapivě pevné a ve svém existenciálním rozměru pravdivé.
Pakliže Michal Viewegh napříště vykročí právě v těchto svých stopách, je – narozdíl od linie načrtnuté v Lekci tvůrčího psaní nebo Báječném roku – na co se těšit.

Radim Kopáč

Odkazy

Trailer k filmu, jenž se natáčí podle Vieweghovy knihy, na iDNES.cz (13. 8. 2014)