Knihou Petra Krále nazvanou Arco a jiné prózy otevřelo nakladatelství Fra novou edici, v níž mají mimo jiné vyjít například i prozaická díla Karla Miloty, Františka Listopada či Václava Vokolka.

Každé setkání s tvorbou Petra Krále je vždy zneklidňujícím dobrodružstvím, které čtenáře dokáže probrat i z těch nejtěžších mrákot, depresí či společenské únavy. Důvod je prostý: U Krále, který žije od roku 1968 převážně v Paříži, splývá poezie (a je vcelku jedno, jde-li o básně, prózu, eseje či rozsáhlé studie o němé grotesce) nejen s tím, co obvykle zůstává utajené, ale je mu především způsobem, jak vidět, promýšlet a prožívat svět jako takový, naučit se „mluvit svým vlastním jazykem“. Propojit šeď a prázdno světa s dychtivostí a bohatstvím vnitřní emocionality a „vyjadřovat je bez ohledu na zavedené formy projevu“. Denně obnovovat hru na vratké hranici podivně krvavého švu, kde se stýká to, co je vně i uvnitř, nahoře a dole. Dokládá to i Arco a jiné prózy.

Král do knihy shrnul texty, které vznikaly v rozmezí více než čtyřiceti let. Od prvních, ještě školních cvičení na pražské FAMU až po jakési básnické úvahy psané před několika málo lety v Paříži. Přes jistou jejich nesouměřitelnost je však o to víc zřejmé, jak autor zůstává věrný sobě samému, svému příběhu a své cestě a zcela konkrétnímu a nezaměnitelnému, byť v čase se vyvíjejícímu, imaginativnímu slohu.

Pro názornost stačí porovnat větu z jednoho z jeho prvních textů: „Je to pevné a promyšleně budované stanovisko k životu, které se postupně stává svébytným městem, plným vlastních hlav“, s „veršem“ sbírky básní v próze Arsenál z počátku devadesátých let: „Místo nové éry začínal den jako jiný, ze širého světa, kam jsme se měli vydat, zbyl jen sál pro sólové slavnosti“.

V jakýchsi zneklidňujících průhledech tu náhle ostře vnímáme nejen celou básníkovu osobnost, ale také všechny poklady, které nám nabízí, poklady o to cennější, že jsou pomíjivé, na rozdíl od údivu, který probouzejí.

K nejpůsobivějším textům patří především ty, které se týkají měst a jejich šedi, v nichž Král, tento žíznivý a vpravdě citlivý chodec, se otevírá netušeným a neznámým prostorům, jimiž města ve skutečnosti jsou, aby jim vzápětí vzdal svou zcela privátní a jen zdánlivě dekadentní oslavu. „Stejně jako Praha nebo Brusel vděčí i Lisabon za své metafyzické ctnosti i svým dimenzím a určitému stupni zchátralosti, který si trvale podržuje. Tím, že dosud nepřerostlo v „megapol“ a zůstává relativně intimní, uchovává si rozlohu a atmosféru, v nichž je něco úlevně provinčního, dovoluje město, abychom je objevili a vychutnali jen pozvolna, v rytmu přirozeně sladěném s rytmem svého myšlení a vnímání.“

Samozřejmě stejně působivý je již zmíněný Arsenál či ta část, nazvaná Slovník, Králův pokus o zcela osobitou, čistě subjektivní encyklopedii, včetně jen jakoby pohozených básnických definic. „Konec: Žít jakoby nic dál, jen proto, abychom natočili svůj vlastní konec.“

V českém kontextu zcela ojedinělé jsou vlastní komentáře k veršům. Nejen pro to, že odhalují tajemství tvorby, smysl a význam jednotlivých obrazů, ale především pro to, že vedle jednoho spojení vjemů a faktů lze zahlédnout i něco z „tajných“ myšlenkových pochodů nás všech.

Knihu Arco a jiné prózy lze číst několika způsoby: jednou jako podivuhodný dokument, podruhé jako snahu a artikulaci podstatných závratí, potřetí třeba jako jednu velkou a uhrančivou báseň v próze. Při každém čtení vyplave na povrch její poněkud jiný význam, jiná básníkova kšiltovka, rozlije se do jiných záchvěvů a ozvěn. I v tom konec konců spočívá i její jedinečnost. Neboť jak tvrdí básník: „Tajemství se dnes stáhlo do detailů, plnost už se zjevuje pouze v útržcích.“

Jan Gabriel

Převzato z: Hospodářské noviny 15. únor 2006