„Na první pohled se poezie Petra Hrušky nezměnila,“ píše Jan Štolba na obálce Hruškovy novinky, páté sbírky nazvané Auta vjíždějí do lodí a vydané brněnským Hostem v nově otevřené edici ReX na konci roku 2007. – Právě že změnila, chce se oponovat, a to především na první pohled, resp. na první čtení: změnila se ve výrazu, v kulisách, mezi nimiž se ovšem nadále pohybuje tatáž tvůrčí senzibilita, ten samý lovec hubených záhledů, pozorovatel „bledých ohňů“, jejichž nesmělé plameny nyní opouštějí známé, či dokonce intimně zabydlené interiéry, jakými dříve byly obývací pokoj či kuchyň, a pronikají ven, do cizího, otevřeného městského světa, kde výjimečně prozařují mlhu či vzrušeně vydechují pod klenbou noci. Poznáváme stále téhož cartier-bressonovského či brassaïovského sběratele jedinečných civilních momentů, probuzeného a vidoucího pozorovatele schopného podat sobě i čtenáři „některou z malých věcí tohoto světa tak něžně a přesně“ – objevuje se ale v novém kontextu, vydán skutečnosti více na pospas.

Už samotný název nynější Hruškovy sbírky – ilustrované reprodukcemi maleb Jakuba Špaňhela, matných a zešeřelých, až k abstrakci rozostřených výjevů z periferie jakési metropole – je plný pohybu a symbolické, byť civilizované dynamiky (viz auto, loď). Štolba ve své drobné reflexi na závěr dále zmiňuje nově patrný autorský nepokoj, netrpělivost či nejistotu básníka, snad lehounké zbrutálnění, zostření nebo zjitření jeho poetického světa konstruovaného v předcházejících knížkách Vždycky se ty dveře zavíraly (2002) či Měsíce (1998) – snad tu zahlédáme tenkou nit touhy vyvázat se z bezpečí a danosti pečlivě ohledávaného předmětného i vztahového mikrokosmu a vydat se, i když stále jištěn pohyblivým příbytkem automobilu, naproti mohutnému vesmíru, který se otvírá za oknem. Snad je v tomto gestu přítomná tvůrčí vůle občerstvit, roznítit unavené smysly, přihrát jim pohybem novou sílu, novou potravu.

Titulní báseň, obsahující metaforu sexuálního aktu, tento náš pocit potvrzuje: ohromný organismus lodi, která do svých „vysokých bledých slabin“ přijímá desítky, stovky anonymních z plechu a skla sériově vystavěných „milenců“ sice vyznívá zlověstně, jako tematicky podobné fantaskní plátno Alfreda Kubina z prvních let 20. století – ale zároveň jde o velmi přesné vyjádření jistého provizoria, dočasnosti, onoho „prozatím“, před jehož „strašnou krásou“, jak čteme v posledních verších závěrečné básně sbírky, „vše couvá“ a které je leitmotivem, ne-li přímo tématem Hruškovy nové knížky. Tento mezičas, cosi rozechvěle nehotového, mimoděk spuštěného, náhodou vyvolaného, zahlédnutého ve zpětném zrcátku i skrz čelní sklo, je nejpřesvědčivěji vyslovován jednak v závěrečném, čtvrtém oddílu Neznámé úsilí, jakési esenci Hruškovy současné poezie – a jednak v druhém oddílu nazvaném Nocovina. V tomto neologismu i v textech pod jeho hlavičkou jsou závratně pospojovány, na plochách nokturnálních výjevů a sekvencí jako vystřižených z filmů noir, hrůzná síla konkrétních básnických obrazů a bytostná potřeba se intenzitě těchto obrazných vjemů bránit, utlumit ji, rozpustit.

V některých případech jako by se autorův pohled, i přes milosrdný příkrov noci a bezpečí automobilu, občerstvil až příliš: jako by výjimečná sensibilita, která oněm zjevovaným obrazům dokáže vtisknout punc čehosi metafyzického, byla rázem nepříjemným břemenem. Z nových textů Petra Hrušky, a ostatně též z autorova fotografického portrétu pořízeného Michaelem Čtveráčkem, je patrná jistá míra úleku, odvracení se, hledění jinam: každý obraz tu vskutku mísí krásu s hrůzou, „soukromé epifanie“, o nichž píše Štolba, se převracejí v soukromá dramata, ba možná tragédie. Vůle propátrávat meandry a ustalovat kontury tohoto nejistého světa, prodírat se mlhou, šerem, tmou má za svůj rub existenciální obavu: čeho se zmíněný pozorovatel „bledých ohňů“ mimoděčně dobere, k čemu se prokutá, co mu spočine na sítnici? A jsou to obavy jdoucí všemi směry: napříč kuchyní, městem i vesmírem, napříč generacemi (viz kontrast pohledů dospělý vs. dítě), přítomností i vzpomínkami, nynější sbírkou i opusy předchozími (mj. návratná postava Adama).

Jestliže knížka Vždycky se ty dveře zavíraly, považovaná za Hruškův tvůrčí vrchol, otvírala svět vztahového hledání, ba jisté míry konsolidujícího nalézání a nadějeplné milostnosti, pak titul Auta vjíždějí do lodí je takřka jejím opakem: bezmála vše, co tu mezi lyrickým subjektem a okolním světem proudí, jsou hořké cáry, jež v tu ránu zoufale hasnou a mizí. Zůstává jen síla prchlivého okamžiku – a s ním básníkovo „horké neutuchající provizorium“. Co bylo pevné, se nyní chvěje. Chce se sice věřit, že za tím vším stále rozeznáváme obrysy poztrácené naděje a že se rozkymácenou základnu tohoto janusovského světa podaří znovu ustálit. – Ale co když ne?

Radim Kopáč

Převzato z: Weles 32-33