Petr Borkovec

Berlínský sešit/Zápisky ze Saint-Nazaire

Berlínský sešit/Zápisky ze Saint-Nazaire Berlínský sešit/Zápisky ze Saint-Nazaire
Agite/Fra, 2008

V Berlíně jsem se ocitl poprvé v roce 1973. Bylo mi osm a teta se sem čerstvě provdala, aby unikla z normalizujícího se Československa. Bydlela na nábřeží Sprévy ve čtvrti Charlottenburg, která přináležela do britského sektoru. Každý sektor měl tehdy svůj charakteristický štych a nejmarkantněji to bylo vidět na policistech. Na křižovatkách stáli angličtí „bobbies“ a v Tiergartenu nebo u jezer patrolovaly hlídky na koních. Ve francouzském sektoru se zas promenovali četníci francouzští. U přechodu Checkpoint Charlie parkovali američtí vojáci v jeepech, z autorádia vyřvávala na plné pecky Janis Joplin. Před tím bylo ale nutné podstoupit martyrium prohlídek mezi protitankovými zábranami a ostnatými dráty, než vojáci sovětští seznali, že můžou zvednout závoru.
Bylo léto a sluníčko a den jako vymalovaný a na schodech u Kaiser Wilhelm Gedächtnis Kirche se povalovali hippies, poslední troglodyti minuvší éry, kteří odešli ze San Franciska do svobodnějšího města. Občas se někdo z nich našlehnul příliš a mrtví tu leželi mezi slunícími se, a když slunce vpodvečer zapadlo, přijeli je metaři a pohřební vozy uklidit. Na Kudammu jeden obchůdek obskurnější než druhý. Do tehdy dětské paměti se mi vryl krám s Indiány. Kromě čelenek a luků a foukaček tu visely vysušené lidské hlavy. Nebyly o moc větší než pěst, provázkem měly zašité oči a ústa a já jsem ten rok odjížděl z berlínských prázdnin s horečnou nenaplněnou touhou jednu z těch hlav mít doma – nebo aspoň náhrdelník s jaguářím tesákem, který měl na krku Indián, který v krámku ty hlavy prodával.
Pestrobarevný kosmopolitní duch vyfičel kolem roku 1977. Berlín se zase stal fádně německým. Uniformy západoněmeckých policajtů zešedly, ale to už mě víc než hlášky komisaře Schimanského zajímaly jiné záležitosti. V pasáži poblíž Kudamm Ecku stály ve špalíru holky před asi metrovými zrcadly. Když se zrcadlo odklopilo, byla za ním červeně povlečená uzounká postel. Mně bylo patnáct a té, co jsem si vybral, nemohlo být o moc víc. Pro mne to bylo poprvé, pro ni po tisící dvousté sedmdesáté, ale přece jsem se cítil jako king. Přejel jsem si prstem přes poklopec a lusknul prsty, až se to rozlehlo po celé pasáži. S tureckými kamarády svého bratrance jsem poprvé kouřil heroin. To se vezme plechovka třebas od Coca-Coly a…
…a už dost! Ze svých zážitků z Berlína bych nakrásně sesmolil i knihu, ale Berlínský sešit/Zápisky ze Saint-Nazaire je přece knihou Petra Borkovce. Napsal ji za stipendijního pobytu od září 2004 do května 2006. Tvoří ji krátké prózy prostřídané básněmi. Samotné názvy leccos napoví: Průvodce po Kantstrasse, Henriettenplatz, Westend, Hochmeisterplatz, Ostrov Usedom nebo Léon-Jessel-Platz. Neznámé město vyzývá k objevování: „Jdu zmrzlou vzdušnou čarou, přes krajnici – slast z cigarety v ruce v rukavici násobí oblouk mostu, už zas pustý. A je to pomsta zvadlých klevetníků, těch, o nichž tak jako tak v tomhle městě nevím, že místo po mostě jsem, zdá se, bloumal po parníku: nic nepoznávám, ztrácím nit, i jehlu, šustím v povětří mapou jako milá rozdělaným šátečkem, metaforou předjitřního slibu. U toho zůstane. Jsem paní. Minu galerii, nabitou sbírkou dvou tří kroků odstupu. Před H & M, co kšaft i smlouvu přestupu, poskládám píseň z mapy, ruky, rukavic, dvou kapesníků, cigarety, zdvihů, shybů. A mizím v spleti ženských komnat, dávajíc sbohem té kalné, ohnivzdorné scenerii“ (Alba).
Berlínský sešit je plný momentek, úvah, přesných postřehů, básnivých obrazů. V kapitole Wannsee vrána pojídá na břeh jezera vyvrhnutého okouna. Totální banalita. Ovšem napsaná skvěle a čte se bezmála jako detektivka. V podstatě to samé lze říct o druhé části Borkovcovy nové knihy: zápisky z bretaňského přístavu Saint-Nazaire vznikly za stipendijního pobytu v létě roku 2003. Sám autor o nich říká, že text je záznamem přestávek mezi překládáním básní Vladislava Chodaseviče, trávených většinou na balkoně bytu v desátém patře s výhledem na přístav, loděnici, ústí Loiry a Atlantik. Četl jsem zrovna stranu 72: „Po jedné straně kamenného mola dlouhá řada ráhen, uchycených kovovými lany; na některých čtvercové čeřeny – zdálky monstrózní hmyzí nohy, zblízka atlas skřípotu. / Slova pro zvuk šicího stroje, celé dopoledne (Chodasevič: Švadlena). / Přístav: natřená plocha a pracovitá rez. / Gumové kmeny-nárazníky, zavěšené na řetězech podél propusti: paprsky rzi a stíny. / Na pláži ohlazené zlomky rzi, proměněné v kdeco; a teplá rez úvazních sloupků, stejnoměrná a lesknoucí se jako nový nátěr. / Strupy. / I voda jako by rezla, ale v ní: klouby, po kterých stéká olej…“
Odešel jsem si uvařit kafe, ale když jsem se vrátil, vůbec nic se za tu dobu nestalo, jen molo se zkrabatilo pod protější maják.
Klíč ke své knize poskytuje autor v kapitole Tulačka: „Mám rád ta místa v povídkách Gustava Herlinga-Grudzińského, kdy spisovatel nečekaně zarazí spád spletitého a napínavého vyprávění prostou otázkou Co ještě popsat? Obyčejně pak následují dva tři odstavce výjimečně krásného popisu italské krajiny, pozdně středověké řezby nebo renesančního obrazu…“

Michal Šanda

Agite/Fra, 2008