O alžbětinském universalistovi Shakespearovi se někdy s nadsázkou tvrdívá, že v charakterech jeho dramatis personae se může najít každý člověk. Jako by se tím naznačovalo, že literární nebo dramatické dílo může ve své konkrétnosti i jedinečnosti obsáhnout univerzum rozmanitého celku individuálních povah a existencí. Obdobný postoj měl Jorge Luis Borges k literatuře nebo přesněji řečeno ke knihovně. Podle svědectví Paula Valéryho snil o dějinách literatury, ze kterých bude možné vypustit spisovatele. Borgesův přístup k literárnímu odkazu, přesahujícímu dějiny a rušícímu princip času a prostoru, byl výjimečný už v jeho ještě s duchem komunikující době, natož pak dnes, kdy podléháme vědeckému diskursu a chceme všechno patřičně zaškatulkovat a všemu přidělit atribut originality. Naštěstí i v současnosti jsou jedinci, kteří dávají Borgesovi za pravdu a vnímají umění a kulturu jako nepřetržitou nit „Věrné Moudrosti“ a řádu citu nebo jako vlákno gnostického textu, o němž uvažoval Mallarmé a kolem něhož rozvíjí průzračné i tajemné rozpravy právě Borges v povídkách a především v esejích.

Přiznávám se, že jsem se velmi těšil na četbu nového svazku Cílkových zasvěcených textů, Théseových a Ariadniných labyrintických vláken, obtáčejících se kolem Borgesova úponku. Tušil jsem, že Václav Cílek (1955) nebude o argentinském mysliteli pojednávat s vědeckou či literárně historickou akribií a že jeho kniha Borgesův svět nebude jen svéráznou monografickou studií. O velikánech typu Borgese, Pessoy, Kafky, Danta nebo o anglických metafyzických básnících či velkých barokních Středoevropanech totiž není možné vytvořit jednoznačný nebo vyčerpávající výklad. Jejich dílo se vždy vzpírá jednostranné interpretaci.

Již v předmluvě k Borgesovu světu Václav Cílek konstatuje, že kniha vznikala impulsivně, neplánovaně a náhodně a že u jejího zrodu byly nejdříve tajemné redonovské nebo kubinovské symbolistní kresby Heleny Wernischové, které tyto borgesovské variace doprovázejí. Kdo měl štěstí, že mohl listovat oním ručně vyrobeným konvolutem, knihou, časopisem, deníkem Heleny Wernischové Melancholie, navazujícím na Váchalovu tradici, ani na okamžik nezapochybuje, že kresby této autorky souzní nejen s Cílkovými meditacemi, ale i se samotným Borgesem.

Cílek se přidržuje struktury a obsahu Borgesova posledního, bohužel nedokončeného projektu Osobní knihovna, ve kterém autor sestavil seznam sedmdesáti pěti knih, které – jak říká – četl kvůli sobě, a nikoli proto, že by měl po jejich přečtení stanout jako v literatuře obeznámený vzdělanec. Proto se vedle Danta, Shakespeara, Cervantese, Novalise, Goetha, Blakea, Grimmelshausena objevily v Borgesově osobní a niterné knihovně i spisy zapomenutých a obskurních spisovatelů a básníků, jako byli např. Atanasius Kircher, Angelus Silesius nebo William Beckford, autor „gotického románu“ Vathek – básník a morfinista, obdivovatel Piranesiho podsvětních vězení a muž, který si dávno před Jeffersem nebo Jungem dal v Anglii postavit monstrózní i groteskní dům v podobě gotického opatství s přenáramnou věží, která se však opakovaně zhroutila a pohřbila Beckfordovo mystické sídlo v duchu podobném Poeovu „zániku domu Usherů“.

„Literatura je jako zahrada, ve které se cestičky neustále kříží a každým krokem rozdvojují. V tomto zdánlivém labyrintu čtenář obdařený instinktem či radostí nebloudí, a nebo ne dlouho…“ píše Cílek v jednom z esejistických převyprávění děl známých i neznámých autorů, pomyslně vypadávajících z hradby Borgesova knižního tuskula nebo kláštera slov.

Přesto tentokrát Cílkovy textové miniatury příliš neuchvacují, protože jsou občas fragmentárně a povrchně nahozeny, zůstávají záměrně nedotažené. Někdy až otrocky věrně sledují základní myšlenkovou kostru, exaktně obkreslující Borgesův svět, jímž jsou tajemné či odtajněné spoje a vazby, tušené i skutečné souvislosti a přesahy z věku do věku. Jinak je v knize málo původního a příliš mnoho postmoderně hektického, fascinovaného právě tím, že okolní svět (avšak nikoli citem a logikou uspořádaný, někdy i přísně asketický svět Borgesův) je jen spletitý, chaoticky pospojovaný, že i náznak příbuznosti, který lze koneckonců najít ve všem, už stojí za chvalozpěv. To samozřejmě není málo. I tady je Cílek vnímavý a objevitelský, komparatisticky zdatný. I v této knize se víc drží krajin „vnitřních“, podsvětních, jeskynních nebo andělsky modravých, než krajin „vnějších“. Jenomže množství faktů, domněnek i snů v Borgesově světě pouze předkládá a zdržuje se osobního komentáře.

Jan Suk