Anna Zonová (1962) napsala další prózu. Vyšla před časem v nakladatelství Torst a nese trochu podivný název Boty a značky. Její literární postupy se v novince příliš neliší od způsobu psaní, jaký zvolila již ve své předchozí próze Za trest a za odměnu (2004); jsou to monologické výpovědi postav, jimiž svůj literární svět zalidnila. Tentokráte se střídají tři – jedna mužská a dvě ženské.
Dominantní postavení tu má muž, významný činovník obdařený poněkud dvojznačným křestním jménem Albín (které v době skrývá i vedlejší význam vybledlosti a bezbarvosti). Ten tu vystupuje jednou jako ředitel z doby minulého režimu, jindy jako manažer z polistopadového období a nakonec jako „byvší“ člověk odstavený na vedlejší kolej. Jeho postoj k životu se vyznačuje jistými zvláštnostmi, které zároveň osvětlují neobvyklost románového názvu. Je především mimořádně zaměřen na boty, které nosí on i lidé v jeho okolí. Záleží mu nejen na jejich perfektní čistotě, nýbrž i na jejich tvaru a materiálu, z něhož jsou vyrobeny; to vše musí ladit nejen s oděvem, nýbrž i se zastávanou funkcí a situací jejich nositelů. Tu můžeme sledovat rys, jímž autorka naznačuje povahu svého protagonisty; je to důraz na formální stránku projevu lidské osobnosti, která je pro něho rozhodující. – Vypovídá o tom například pasáž jeho vnitřního monologu, kdy za jízdy uvažuje o řidiči vozu, který ho předjel: „…nepodívám se na něj, jeho obličej mě nezajímá. Dívám se pouze na oblek. Tmavě modrý. Abych si mohl domyslet boty. Nějaký luxusní model celokožených polobotek. Šněrovacích. Nevylučují, že mají tmavočervenou barvu. Protože tyhle typy chlapů s touhou mě předběhnout bývají často výstřední. Kdyby měl lepší vůz, tipl bych si u něj nějakou sportovní obuv. Značkovou, jakou jinou.“ – Tady se mimo jiné projevuje i typický rys autorčina slovního výrazu známý již z předchozího románu: rozčlenění promluv na řadu relativně krátkých a zřetelně oddělených úseků. To dodává jejímu projevu na výraznosti a zároveň to vytváří ve čtenáři dojem bezprostřední účasti na myšlenkových procesech postavy.

Druhým podstatným rysem, jejž můžeme u protagonisty sledovat, je pozornost, kterou věnuje silničním značkám. I tady najdeme v textu indicie, které umožňují odhalit jejich funkci při charakteristice postavy: „Občas a poslední dobou stále více si představuji, jaké by to bylo, kdybych zůstal na té původní cestě. Jasně dané, ohraničené dopravními značkami s pokyny, co mám v kterém úseku dělat. Jako zpestření mi ke značkám později přibyly reklamy. Na všechno, co bych mohl mít, pokud budu snaživě pracovat. Taková příjemná odměna ke značkám.“ V těchto pasážích se odhaluje pravá povaha protagonisty, člověka minulosti (několikrát se v textu opakují jeho úvahy o vině za členství v organizaci – jde tu zřetelně o komunistickou stranu; tento motiv se v poněkud jiné podobě objevil i v předchozím románu v postavě funkcionářky Lise), ale i přítomnosti. Albín se tak jeví jako bytost, kterou by americký sociolog označil za „vnějškově řízený“ typ, jehož chování je určováno společenskými instrukcemi a konvencemi.
Dalším nápadným rysem, jenž se objevuje i v názvu první části románu – Řvaní, je způsob, jakým postavy, především Albín a jeho žena Edda, komunikují; zdůrazněna je tu nadměrná hlasitost projevu svědčící jak o povaze komunikujících, tak o jejich vztazích (postavy tu řvou, ječí, vřeští atd.) To dokresluje celkové neurotické ovzduší, jaké se mezi partnery vytváří; hraničí na jedné straně s nenávistí, na druhé pak s jistou patologií (transvestitské scénky Albínovy).

Albínovými protějšky jsou dvě ženy, zmíněná Edda, postava rovněž neurotická, kterou změní teprve osobní neštěstí (při autonehodě usmrtí svou matku, k níž ostatně neměla – podobně jako k ostatním lidem – bližší vztah). Druhou ženskou postavu, jež vystupuje jako mluvčí, je zpola vysněná Milenka, která je vlastně mužovou představou ideálně submisivní a chápající partnerky. Ostatní postavy mají povahu epizodickou, slouží především k dokreslení určitých společenských vztahů i lidských situací (bezskrupulózní kariérista Milan, mentálně retardovaný Albínův bratr Marian – příklad šťastného bláznovství ad.).

Celkové ovzduší románu, jehož příběh je jen symbolicky naznačen, není příliš vzdáleno předchozí autorčině knize. Opět se tu setkáváme pod jevovým povrchem s pachutí hořkého života vyplývající z pocitu existence, jaká nedokázala naplnit své možnosti, protože se dala příliš spoutat konvencemi a normami, které jsou jí ukládány zvenčí (nezávisle na právě panujícím politickém režimu). Ty svým neúprosným tlakem ruší možnosti bezprostřední komunikace, vzájemně odcizují jedince, v nichž dosud nebyla úplně zlikvidována potřeba oboustranného pochopení, a jejich vztahy znehodnocuje neurotickým napětím. Zonová se tak řadí k tvůrcům, kteří usilují ve svých dílech zachytit to, co se skrývá pod vnějším leskem a barvitostí (post)moderní společnosti – šeď zplanělého života. Jejím produktem je jev, jemuž kdysi Freud dal název „nezdomácněnost“ (Unheimlichkeit) člověka v moderní kultuře.

Aleš Haman

Převzato z: Lidové noviny 29. srpna 2007