Brno, a nejen to, má svoji novou literární persifláž – a spisovatel Pavel Řezníček, autor tetralogie Hvězdy kvelbu, díky ní konkurenci. Fiktivní zpráva o brněnské básnické bohémě se tentokrát týká nejmladší generace a je umístěna do 90. let minulého století. Její forma je výrazně členitá, mnohorozměrná: má podobu hyperbolizovaných historek, „bizarních příhod“, mužných vtipů z putyk (hostinec U Hloušků, Tatra, U Bílého koníčka, U Tadeáše aj.) a připomíná pábitelský sběr odposlechnutého materiálu, jak ho praktikoval Bohumil Hrabal.
Bogdana Trojaka (1975), vlastně jeho alter ego Kojála (vysvětlení jména je v knize přítomno), nezajímá hranice mezi skutečně se odehrávající absurditou a její smyšlenou podobou. Sekvence vystřižené jako z patafyzické encykliky či Cimrmana glosují příběhy několika básníků (Slíva, Stradický, Stöhr, Frič, Kuběna, Veselský ad.), ale resuscitují i málem již pohřbené atributy sedmdesátých a osmdesátých let, kdy Kojál vyrůstal ve Slezsku; nechybí mezi nimi Sandokan, céčka a nádražní bufety (o nichž se dozvídáme převážně z Kojálových deníčků), ale i zveličení takřka dřevní prostoty slezského kraje a jeho lidu. Zároveň se ve druhé polovině knihy rozvine kompaktnější, málem detektivní příběh nakladatele Pluháčka a šíleného, zneuznaného básníka a projektanta metra Jarohněva Kieselacka. Současně s básnickými a písňovými vstupy a ilustracemi vytvořenými počítačovou grafikou představuje Brněnské metro koláž z moravského literárního života.
Za falešný dějový námět autor, doposud známý jako básník, zvolil okolnosti kolem neúspěšného budování brněnské podzemní dráhy. Postavit v moravské metropoli metro by prý bylo dobré kvůli tomu, aby tramvaje rachotící kolem hospody nerozlévaly Deo-esence, tedy panáky rumu. Pamětník a písmák Kojál, jenž v dané crazy-story vystupuje jako pozorovatel i hrdina, si hraje s textem s nadhledem hodným pistolníka: tváří se vážně a jen na okraj textu svými drobnými vstupy sděluje skutečný stav věcí – jakousi objektivní realitu postavenou proti své karikující optice. Tyto poznámky se stávají malou encyklopedií, buď vysvětlují, kdo nebo/co byl(o) kdo/co, nebo víceméně ironickým způsobem korespondují s napsanými řádky. Např. citaci ze skript školy tvůrčího psaní, pojednávající o nutnosti erotické pasáže v každé knížce, Kojál umístil do kapitoly popisující milostnou scénu. Na postmoderní hře „můžu/nemusím“ brát svůj text vážně je ale založena celá kniha: jde o hříčku, která sice chce cosi zaznamenat, ale především zkouší bavit. – A daří se jí to.
Zpočátku jsem se domnívala, že Trojakovo Brněnské metro bude jen skrumáž zábavných „historek z podsvětí“ a že jejich lehkost bude neúnosná. První strany knihy mi připadaly jako školní cvičení s neobratnými popisy situací a často zbytečnými přívlastky („maniakální Magni“, „nezvedený student“, „zlomyslný básník“). Po přečtení celé prózy si nejsem jistá, jestli se básník Trojak (či Kojál) na počátku jen nerozbíhal v psaní, nebo je i ouvertura opět postmoderní boudou na čtenáře. Harrypotterovská krimi o nalezení básnického Grálu, odehrávající se v brněnské stoce, či jazyková rozkošatělost, záměrně poznamená básnickými výrazy, mohou vzbuzovat a také vzbuzují ambivalentní pocity.
Brněnské metro je ve svém výsledku velice milou a rafinovanou knihou. Tváří se sice jako prosťáček, který si hraje na písku – ale současně si za zády staví dokonalý labyrint.
Lenka Sedláková