Tři básníci dvou generací se sešli v jedné knize – jsou to Milan Ohnisko (1965), Michal Šanda (1965) a Ivan Wernisch (1942) a jejich společná sbírka, vydaná brněnským Druhým městem, se jmenuje Býkárna. Je to pečlivě vypravená kniha-koncept: v úvodní prozaické „situaci“ si autoři promíchali identity a pro následujících sedmdesát textů vygumovali ze záhlaví svá jména – a teď čtenáři nejen čti, ale taky hádej, koho čteš.

Uhodnout není úplně snadné, protože všichni tři tvůrci píší poezii, která vyrůstá ze hry se slovy a experimentem s jejich skladbou – a protože přítomná „bejkárna“ vznikla jen a pouze „pro obveselení“, veškeré melancholické či rovnou tragické tóny, které běžně slýcháme ve Wernischových a v menší míře i v Ohniskových a Šandových verších, jsou protentokrát pryč. Zůstala jen groteska: gejzíry neologismů, prolínání jazykových vrstev, svérázná syntax, zvučné rýmy a skočné rytmy zavádějí čtenáře na stopu folkloru, naivismu, dada, někdy dokonce surrealismu – přesně v duchu autorského dvojverší „my si kdeco půjčujeme / potom to hned zrýmujeme“. A občas se v té pestré směsi zablýskne trefný aforismus („Takovou mám / náhle tušeň: / Svět je nos / a já v něm šušeň.“), jindy zenová miniatura („Hovno / na nebi“), obraz („male maulu mulan lulane“) anebo rým („Dny jsou tady slunečné / Všechno je tak skutečné“).

Čtenář Býkárnu dočte s chutí, ale vzápětí se začne ošívat: sice leccos vypátral (text na s. 25 je Šandův, text na s. 30 Ohniskův, na s. 34 Wernischův atd.), jenže už se mu k té knižní trojjedinosti nechce vracet. A to především z důvodu, že procházka mezi texty mu až příliš často připomínala procházku potěmkinovskou vesnicí – i v Býkárně totiž lákavá forma příliš často spolkne obsah, nezávaznost a lehkost textových útržků se zapýří na skoro prázdné stránce a zhasne. – Ale víš co, nespokojený čtenáři, vzkazují autoři, „polib si svou noční můru“…

Radim Kopáč