Petr Pazdera Payne

Cirkus Hippolyt/Le Cirque Hippolyte

Cirkus Hippolyt/Le Cirque Hippolyte
Cherm a Medard, Praha, 2005
Jazyk: Čeština
Kontakty
E: petrpayne@centrum.cz

Sám autor, spisovatel Petr Payne, neví, jestli je jeho text Cirkus Hippolyt určený dětem či dospělým. Nazývá ho libretem, protože napsal jen přímé řeči, a jeho vznik spojuje se snem, v němž se „koně proměňovali“. Cirkus Hippolyt (z řeckého Hippos – kůň) je možné stejně jako „dětská“ díla Saint-Exupéryho či Oscara Wildea předložit dětem, které přijmou Paynovu pohádku o zlém čarodějovi, ale i dospělým, jež ocení autorův talent pro dramatičnost děje, cit pro modelování postav a dialogy nepostrádající vtip („Chybí mi kost, jak Adamovi ženská“). Humor se uplatní, shazuje-li autor atmosféru archaičnosti, imitaci takřka bájného vyprávění nějakým drsnějším výrazem či zvoláním (např. „fotr“, „dost těch řečí“), ale není nejdůležitějším prvkem vyprávění. Jestliže děti vnímají krystalickou prostotu příběhu, jeho atmosféru a magičnost, dospělí si asociativně hledají paralely v alegoriích a podobenstvích.

Cirkus Hippolyt začíná jako báseň („Miluji tvou horkou šíji, Šedáku“), o níž se domníváme, že nás zavede do tajemného prostředí cirkusu (a poetismu), jak ho známe z pláten Františka Tichého. Ale chyba lávky! Text je strukturován do devíti zpěvů připomínajících antické drama (neztotožňuje se ale s jeho pěti částmi). Po každém zpěvu následuje dřevoryt výtvarníka Pavla Macka, který žije ve Francii, kde tiskne své mnohobarevné kreace (převládají tlumená zelená, žlutá, tmavě modrá, hnědá, černá, bílá). Ostře řezané tváře Mackových postav dokážou zcela přesně vystihnout smutek, divokost i lásku. Předávají atmosféru Preislerovy melancholie, expresionistické vypjatosti i dojemného naivismu. Petr Payne potřeboval ke svému libretu obrazový doprovod, jenž by, podobně jako film, zastoupil vypravěče a stal se také nositelem děje.

Děj ve svém základu využívá pohádkové proměny, jak ji známe např. z pohádky Boženy Němcové Sedmero krkavců či z knihy Otfrieda Preusslera Čarodějův učeň. Principál cirkusu Hippolyt ztotožňovaný snad s Ďáblem či zlým čarodějem jezdí od vesnice k vesnici a stává se „postrachem matek a dětí“, protože mladíci, kteří se přidávají k cirkusu, se proměňují v koně. Zvíře získává platnost čehosi vyššího, magického, není pouhým zvířetem, ale i člověkem. Současně jako by symbolizovalo nám nedostupnou pádící svobodu a nespoutanost. Principálův syn Filip (Philippos – milovník koní) intuitivně vycítí proměnu u koně Šedáka – mluví s ním jako s bratrem, aniž však bezpečně tuší, že jde o zakletého Michala, jeho skutečného bratra.

Motiv proměny ovšem střídá motiv ztráty rozvíjený v Maruščině zpěvu: Její milý Michal odešel k cirkusu a ona se chce proměnit v kobylku, aby mu byla nablízku: „Být s Michalem v jiné formě, však pospolu, bez rukou laskat se, šíjemi třít o sebe.“ Motiv ztráty se dále proměňuje v motiv absolutní lásky a věrnosti.

Následuje zpěv kartářky či lépe řečeno jakési vědmy, jejíž výstup text zpomalí a volně plní funkci intermezza. Kartářka ví víc než ostatní, zná tajemství cirkusu, ale nesmí ho prozradit, protože předpokládá krveprolití (rodiče mladíků, kteří se ztratili, by Principála nebo jeho syna Filipa zabili, a muži by již nikdy nezískali lidskou podobu). Kartářka proto symbolizuje varovný prst a neblahou věštbu týkající se „nevědomých a uhranutých“ jinochů, kteří jsou potrestáni za vzpurnost, když vyběhnou z domova za Principálem a krásnými hřebci. (Mimochodem sám autor moment zakletí a Principála vnímá jako všemožné party, partaje, kumpanie a company, které člověka dovedou svést a vzít s sebou pryč.)

Je zajímavé, že Principál zakazující synovi Filipovi přátelství s koněm slovy, že potřebuje spíš „ženskou“, působí víceméně jako starozákonní prorok či sám Mojžíš než Zlo. Filip se projeví jako hodný syn a otce poslechne. Jeho setkání s Maruškou mu otevírá oči, tentokrát již podruhé; poprvé se tak stalo díky Šedákovi: „Všechno to začalo až s tebou, začal jsem tě mít rád, a proto jsem se naučil vidět.“ Ve chvíli, kdy Filip od Marušky zjistí, že jeho vidina, přeměňování mladíků v koně, je realitou, stává se dospělým a začne jednat – promění Marušku v kobylku. Znovu vítězí láska, ale za cenu oběti, kterou přináší Filip: „Prosím tě nyní, otče, vysvoboď jinochy, mě proklej! Ať jsou zase lidmi, mě učiň koněm či kentaurem náhradou za ně!“

Na tomto místě se Filipův osud uzavírá a jen podle Mackova dřevorytu znázorňujícího kentaura domýšlíme jeho osud. Samotná kniha-pohádka končí svatebním veselím, z kterého zaznívá radostná výzva: Filipe, ať jsi kdekoli a máš jakoukoli podobu, přijď za námi. Nebude snad troufalé, konstatovat, že právě motiv láskyplné iniciace, oběti a osvobození napovídá o blízkosti Paynova textu s evangeliem, aniž by autor text s podobně jasným záměrem vedl.

Několik autorových povídek, uzavřených do předchozích knižních publikací, již sice sklouzlo k pohádkovému žánru, jinak se ale spisovatel dětskou knihou nezabývá. Je to škoda, protože jeho příběh splňuje všechny atributy pro esteticky náročnou četbu, blízkou poezii. Nepostrádá tajemství, silný děj, pohádkovou metamorfózu a konec, který dětem naznačuje, že dobro se často musí něčím zaplatit. Protože autor zvolil formu zpěvu, učí děti rytmu.

Mackovy ilustrace zase odkrývají hodnotu nekýčovitého výtvarného umění způsobem, jakým Macek maluje a jaké barvy při tom používá. Protože malíř žije většinou ve Francii, dřevoryt odděluje český a francouzský text; na jeho překladu spolupracovala i Mackova manželka Jacqueline, mimochodem dcera alžírského spisovatele Emanuela Roblese, někdejšího blízkého přítele Alberta Camuse.

Lenka Sedláková

Jazyk: Čeština
Nakladatelství: Cherm a Medard, Praha
Rok: 2005