Rozhlasový redaktor, editor a překladatel z angličtiny Marek Toman (1967) je duší básník, což ho spolu s prožitkem otcovství přivedlo nejen k úvahám nad neměnnými archetypy v doméně prefabrikovaných sídlišť (Otec a syn), ale také k literatuře pro děti a mládež. Když k tomu připočteme „vodní“ naturel jeho poezie, snahu osobitě odzrcadlit momentální životní etapu i diplomatickou kariéru na postu obchodního rady českého velvyslanectví v Tallinnu, je tím vysvětleno jak téma jeho nejnovější knihy, tak příspěvek evropských kulturních fondů, jenž dal vzniknout titulu sličnému a pro dobro věci bilingvnímu. Kombinace češtiny s angličtinou obnáší sice v několika případech ne zcela generické české vazby („mé jméno je…“), nicméně obsahově i formálně (marginálie jako v dobových análech) ladí s myšlenkou, o níž chce autor vyprávět.

Sedmašedesát obrazů jako vyloupnutých ze středověkého rukopisu vypráví o cestě zchudlého rytířského synka Fabiána z Hruškova z kladského pohraničí na severovýchod, za řádem do Marlborku, který ve 13. století silou meče i kříže ovládal severovýchodní Evropu. Výtvarník a animátor Jan Ungrád (1944), se kterým Toman spolupracoval už na svém dětském debutu O Ryzce a Vraníkovi (2003) a jehož podíl na publikaci je vzhledem k množství ilustrací rovnocenný, pojal totiž své akvarely i iniciály jako ozvuky dobových kodexů – třeba Vyšehradského či Jenského – a glosuje jimi Fabiánovu výpravu do jediné pohanské výspy Pobaltí, kterou si jeho domovský řád dosud nepodrobil. Teutonský velitel mladíkovy družiny chápe tuto misi ve prospěch jediného boha jako věc vojevůdcovské prestiže – vždyť „porazit“ znamená v jeho představách „přesvědčit“ –, zatímco „štěně“ výpravy projevuje už cestou snahu odpovídat na otázky dalšími otázkami, a tím se s okolním světem snáz a účinněji domluvit.

Byť je Tomanův hrdina s ohledem na publikum mladší a uhlazenější, navazuje autor v mnohém na körnerovské studie o tom, že při srážce dvou dílčích pravd se krev nezapře a naoko rozhoduje více či méně lítá řežba, zatímco duše se nakonec zařídí po svém, vyrovná se s dědictvím stereotypů mravněji. Na pouti daleko za hranice středověké vesnické všednosti se empatický Fabián stane partnerem dívky z místního kmene a světoobčanem znalým moudra, že užitečné bývá vesměs dobré a lze ho směňovat s druhými i bez ohledu na zmatení jazyků. Člověk nemůže zůstat ostrovem a schraňovat své běsy, které ho v okamžiku cizí anexe samy utlučou: z národů ač jsme různých, ďábel je jen jeden a v autorově moderní představě má podobu lidské nesnášenlivosti.

Na didaxích však Tomanovo převyprávění livonských látek o dobytí hradiště v Kaarmě a svatojiřském povstání z roku 1343 – aktualizované kromě myšlenky vzájemnosti domácím symbolem hrušky a hruškových knedlíků – podobně jako v dalších zdařilých adaptacích nestojí. Vlivem použité formy autor možná tu a tam nepropojil primární linii příběhu ideálně, zato navzdory vší klasičnosti podání projevuje dar vynalézavé aktualizace elipsami podporujícími úsporný výraz lyrické balady. Z toho mohou dětské žánry postižené generační krizí jen těžit a snad se těšit, že po letech živoření mají konečně štěstí na kombinaci zájmů jako kdysi u Františka Hrubína, který si do literatury pro nejmenší nejedenkrát významně „odskočil“. Zatím vše nasvědčuje, že Marek Toman má nakročeno slibně: jeho pobaltská elegie v hruškové okrové je jedním z mála případů, kdy je titul dětské literatury jaksepatří vypravený i v rovnováze s textem.

Petr Matoušek