Družba
Protis, 2005
Jazyk: Čeština
Kontakty
W: http://www.malijevsky.com/

Literární biotop drobných próz Igora Malijevského (1970) v knize Družba může připomínat unifikované a kýčovitě zařízené pizzerie kdekoliv na evropské nebo americké mapě, ovšem s výjimkou nefalšovaných lokálů v italských městech, ztrácejících se v kultuře a estetice minulosti. Téměř v každé neitalské pizzerii jsou zdi pomalovány roztodivnými okny, hledícími na azurový záliv, obklopený realisticky vyvedenými cypřiši a pokroucenými staletými olivami, které insitní malíř interiéru globální pizzerie překroutil ještě víc než je záhodno, aby se najedl velký bůh kýče a hlavně aby se udržovala jižní atmosféra v místnostech ještě včera ústících do zanedbaných dvorků a kuchyňských špeluněk.

Tím nechci naznačit, že by Malijevského povídky inklinovaly ke kýči nebo k postmoderním slovním pastišům. Na to jsou to texty příliš fotogenické, drobnokresebné, prostoupené absencí jakéhokoliv naznačeného, natož ukončeného příběhu. Tím víc se opírají o počitky a smyslové vjemy všeho druhu, ačkoli vedle akustických, čichových nebo hmatových závratí jsou nejvíc charakterizovány dnes tak uctívanou i kritizovanou vizuálností, která jako by chladnému pozorovateli, jímž je za určitých okolností každý dobrý spisovatel, dovolovala uzavřít obrys postavy nebo děje dřív, než dotyčný člověk cokoli poví nebo než se projeví konkrétním a viditelným činem. Kupříkladu v povídce Svlečený muž, která by mohla být klidně napsána kterýmkoli z moderních amerických autorů od Faulknera přes Williamse až k Weltyové, se ironický cestovní příběh do tajuplného Berlína a dál k mrazivosti Severního moře odvíjí v surreálných smyčkách a zákrutách, v počitcích vyvěrajících zas a znovu jakoby z filmového plátna, před kterým je vypravěč a komentátor pohodlně usazený a nemusí se proto fyzicky dotýkat lidí a věcí defilujících před jeho očima. S dávkou dnes tak běžné ironie Malijevský podotýká, že ani není žádoucí poznávat druhého člověka skrze jeho identický příběh, nepochybně už jím samotným zmanipulovaný dopředu stvořeným ideálním obrazem, do něhož se už nevejdou žádné korekce nebo básnické pohyby reality. Ostatně opatrnost, kterou cítí Malijevský vůči příběhu a osudu druhého člověka, projevuje i vůči své osobě. I ona je mu neuchopitelná jako zrcadlený obraz na hladině, jako zvídavá momentka kruhů po vhozeném kameni, doznívajících v jiném časoprostoru břehů i země.

S tím, co jsem naznačil o neurčitosti a hravé přeludnosti Malijevského metafor, kdy lednička může být stařenkou s poněkud zkaženým žaludkem a odkvétající číšnice v zaplivané hospodě může pod určitým dopadem odpoledních paprsků nabývat podobu italských renesančních madon se zlatými vlasy, jako by zdánlivě byl v kontrastu význam konkrétních míst, kde texty – máme-li věřit ediční poznámce – vznikaly. Igor Malijevský, který byl před časem redaktorem Literárních novin nebo učitelem tvůrčí fotografie na umělecké škole, žije totiž na volné noze v malé středočeské obci Čelechovice, na jejíž návsi se čas sice občas zastavuje, ale i tak koná svou rozvratnou práci, protože se tam jeho rez a patina dotýkají dřív myslí a srdcí vesničanů než onoho mámivě svítícího a z mlhy okolní krajiny reliéfně vystupujícího nápisu Družba nebo Náves Družby, který sem přeběhl z jiné doby. V tomto smyslu jsou i Malijevského sugestivní texty postmoderními kolážemi a skrumážemi hýřivé obraznosti a vizionářství sice hospodsky pábitelského a zklidněného, ale nabývajícího občas zrůdných rysů Goyových nebo Boschových vizí.

Bylo by zjednodušující, kdybychom si mysleli, že Malijevský je potomkem oněch „městských venkovanů“ a krachujících intelektuálských existencí, které dnes tak hromadně prchají z měst, plných nemastných a neslaných pizzerií a humbuku globalizačních erupcí, do vesnického psího štěkotu a ke stolu politému pěnou haškovské poezie. Malijevský dovede uchopit fenomén téměř traklovsky promodrávající pevnosti vesnického obydlí stejně jako mystérium mlhy, sestry samoty. Je básnícím prozaikem, a tak není divu, že tam, kde vyschnou prameny narativního toku, uchýlí se rád k jakémukoli druhu evidentní kolářovské lyriky, mající snad příběh nepříběhu vygradovat nebo ho přesunout blíž k pevné formě a rytmu. Protože ať se nám to líbí nebo nelíbí, poezie se vždy přibližuje k řádu a k myšlenkové přesnosti a úspornosti, jakými nemůže disponovat prozaický text.

Jan Suk

Jazyk: Čeština
Nakladatelství: Protis
Rok: 2005