Radek Malý (1977) vydal v pražském nakladatelství Meander knížku, která definitivně potvrzuje jeho tvůrčí trojjedinost: vedle fasety překladatelské (Georg Trakl, Karl Lubomirski) a tzv. vážně básnické (sbírky Lunovis, Vraní zpěvy a Větrní) se titulem František z kaštanu, Anežka ze slunečnic (64 stran) suverénně zabydluje také v žánru literatury pro děti, v tomto případě pro cca devíti desetileté čtenáře. Nejde ovšem o první Malého pokus na toto téma: vedle textového podílu na knížce Šmalcova abeceda (Baobab, 2005) má za sebou především Slabikář (Prodos, 2004) doprovozený ilustracemi Matěje Formana. Jeho nový titul provázejí barevné kresby Galiny Miklínové (1970), známé ze spolupráce s Pavlem Šrutem (Veliký tůdle, Příšerky a příšeři aj.), ale také z vlastní animované filmové tvorby.

Kulisy, do nichž Radek Malý svůj prozaický příběh o setkání, putování, zabydlení, rozchodu a opětovném shledání titulních Františka a Anežky zasadil, jsou lyričtější kopií kulis jeho vlastní poezie, v níž se slévají expresionistické a dekadentní inspirace s jazykovou hravostí a groteskou: děj začíná na podzim, jedné „větrné noci uprostřed září“, na nejmenovaném, ba „zapomenutém vesnickém nádraží“, jež „se povalovalo v oranžovém přítmí“. Z kaštanu, který zabubnoval o peron, se vyloupne nazelenalý František, o kus dál, v poli zralých slunečnic, ze semínka vyskočí žluto-oranžová Anežka. Samosebou se ti dva – snad skřítci, kteří si podrželi některé rostlinné znaky – brzy potkají a vydají se na obligátní pohádkovou cestu za hrou a dobrodružstvím. Jenže je podzim, a tak se brzy spustí déšť a lezavý vítr zažene naše hrdiny do opuštěné krtčí nory uprostřed lesa; a teprve tady, v situacích, které vyrůstají na ploše interiéru, se začínají skutečně poznávat a představovat čtenáři: Anežka se stará o domácnost a František píše archaickou češtinou svoji parodii na rytířský román – knihu O velikém a strastiplném putování hraboše Oliviera a sysla Theodoricha, do níž nás nechá třikrát nahlédnout. Tradiční rozdělení rolí ale selže, Anežka svého druha opouští a setkávají se až ve finále, jako vystřiženém z pochmurné Erbenovy Kytice…

V příběhu, který se vnitřně větví do dalšího příběhu, ale také odskakuje do několika evokujících básní, se odpočátku rojí tajemství a tajemné, někdy až hororové motivy: František s Anežkou se setkávají s umrzlou včelou, na ohni pečou jedlé kaštany (byť František sám je „z kaštanu“), rukopisem románu proběhne slepá slepice, která sezobla „motohlavé zrní“, „zlá víla“ na koni sežehává okolí „hadími pohledy“ a přes řeku tam poutníky nepřepravuje nikdo jiný než Smrt. Je to možná až příliš podzimní, tlením a koncem, melancholií a bezvýchodností prosycená pohádka, či spíše bajka, ale jednak ji rozsvěcejí poetické kresby Galiny Miklínové, jednak ji odlehčuje autorská úvaha pronesená kdesi v textu: vždyť podzim je nejen smutný, ale taky krásný. A jestli se Olivier a Theodorich v závěru svého příběhu loučí a rozcházejí do opačných stran, pak slunečnice a kaštan, které vedle sebe na poslední stránce rostou na jedné mezi, zůstávají spolu.

Radim Kopáč