Herec Herec
Druhé město, 2006
Autorská práva v zahraničí:
Dana Blatná Literární agentura
http://www.dbagency.cz
blatna@dbagency.cz

Prozaik a esejista Jiří Kratochvil (nar. 1940) pochází z rodiny, pro kterou byla padesátá léta dvacátého století, jakož i následné budovatelské a normalizační období, nepochybně onou skutečnou dobou temna; spisovatelův otec emigroval v roce 1952 do Spojených států. Není proto divu, že se reflexe socialistického experimentu v Čechách stala úhelným tématem Kratochvilova prozaického díla. Jeho první povídka vyšla v roce 1964, knihy ale mohly být vydávány až po roce 1989: nejdřív v brněnském Atlantisu, pak se stal kmenovým autorem Petrova a po jeho ukončení a transformaci i následného Druhého města. Pilotním textem, který se v autorově díle pravidelně odráží v konotacích, narážkách i paralelách, je jeho první kniha, Medvědí román (v samizdatu 1987, v úplné verzi jako Urmedvěd 1999). Kratochvílovo zatím poslední dílo, román Herec, se opět řadí do „stáje“ zmíněného debutu. Komunikuje s ním a využívá ho. Je zároveň obrazem alibistické postmoderní všemohoucnosti, vyčerpanosti i manýristického úpadku, ornamentálnosti, v níž spisovatel napodobuje, cituje i vykrádá sám sebe. Jiří Kratochvil je držitelem několika literárních cen a autorem manifestu postmoderny. Jeho produkce je obratným zhmotněním této epochy rozporuplné nejednoznačnosti.

Hlavní postava románu, absolvent JAMU, Mikuláš Mazel, nalezenec, záhadně podvržený do rodiny brněnského hodináře Kryštofa Mazla, je nemotora s absolutním hereckým talentem, který dokáže napodobit každého tak dokonale, že imitace je k nerozeznání, ba co více, je lepší než sám originál. Kupodivu vždy napodobuje jen mužské vzory. Mikuláš se nemění v ženu. Archetypální Animu spisovatel ve svém postmoderním skotačení prozatím nechává spát. Je-li možné v případě Kratochvilových próz mluvit o ději, pak je vyplňován Mikulášovou rekapitulací dosavadního života, vedenou jako rozhovor s otčímem-hodinářem, který zemřel a jehož byt Mikuláš vyklízí. Plní igelitové pytle relikviemi i zbytečnostmi, především ale vzpomínkami, které přehrává, objasňuje, doplňuje a posléze odkládá.

Filosofujícími úvahami kolorované statické scény marnosti a pomíjivosti jsou střídány akčními výjevy z Mikulášova podnikatelství v oboru dvojnictví. Prolínání rovin, rozrušování, převracení v negaci a přerušování zcizovacím efektem, zajištěným vstupem autora do děje, je samozřejmou výbavou tohoto cvičení v postmoderních vyjadřovacích prostředcích. Vrstvy významů a výkladů, příkladně navršené a rozhrabované, ne podle nějakého řádu, ale náhodnou volbou ve stylu „sáhni kam sáhni“, jsou obohacené groteskními dodatky a přídavky, klauniádou na otevřené scéně, kouzelnickou eskamotáží i precizním popisem či historicky věrným konstatováním. Jako nekonzistentní celek, slepenec a omračující nepokojný roj meteoritů, probleskují šklebem, vrženým do plochy zrcadla, odkud se vrací zmnoženy a deformovány.

Kratochvilovo sémantické gesto je skryto v překotnosti vyprávění, která jednoznačně a suverénně pohlcuje souvislost a potlačuje smysl. Text protéká časem daným Mikulášovým nalezením (anebo zjevením se) skrze druhou polovinu dvacátého století a prostorem, převážně brněnskými reáliemi. Zároveň se přelévá do smyšleného maloměsta Stříbrný Klenec, prototypu českých maloměst, a ještě dále až k anonymně univerzálním vesnicím, zde zastoupeným obcí Nesuky. Naléhavá poctivost popisu je oblíbeným nástrojem spisovatele, který z reality i smyšlenky tvoří osobitý „matrix“, jenž ovládá a kontroluje, a díky němuž manipuluje čtenářskou pozornost. Je „velkým bratrem“ i „mužem bez vlastností“, hlásí se ke svým vzorům, ale také úzkostně hlídá svoji originalitu.

Ze srovnání, které se přirozeně nabízí vůči „vzorovému“ románu, ale nevyjde Herec jako promyšlenější a hlubší. Zapracovala v něm nutná entropie, byť je jistě vykonstruovanější a technicky skvělý. Původní dílo, Medvědí román, jak už to bývá obvyklé, je poetičtější, racionálnější, uvěřitelnější, a zároveň imaginativnější. Jakoby Herce autor psal s menší láskou, coby automaticky secvičenou roli, demonstraci než experiment, trik který neustálým opakováním ztrácí na překvapivosti. Čtenář nalezne osvědčené scény, jenom artista je už postarší, opatrnější, do bravurního výkonu proniká stín klišé, setrvačnosti, nudy. Dojem improvizace nahradila, dokonalá sice, ale robotická práce. Próza poněkud postrádá švih a důraz, jakoby i oblíbené chaotické přerovnávání mohlo unavit.

Věty o autorově vypravěčské brilanci a apetitu není třeba opakovat, neboť tato hodnota je u Jiřího Kratochvila dávno stvrzená a její opakovaná reprodukce by ji stáhla na úroveň pouhé fráze. Lehkost fabulace, znalost i hravá kombinatorika symbolů, jsou ovládací prvky, které autor drží pevně v ruce. Kratochvil též neopomněl zdvihnout osobní zátěž, rodinné vzpomínky i absurdní atmosféru totalitních let. Ta je zde zesílena, neboť se spisovatel soustředil na niterný problém, podtrhl zrůdnost vnucených rolí a nasazovaných masek, které však v Herci nejsou jen papírovou skrýší pro obličej, ale bytostným převlekem, fundamentální změnou podstaty osobnosti, zaprodáním duše. Hlubinná změna identity, převlek a kolaborace jsou v jedné rovině střídavě nasvíceny jako nezávazná hra nebo tragické podobenství. Zůstává těžký odér zatracené minulosti zprofanovaných a zahozených příležitostí.

Neodbytná myšlenka se v obou románech identicky opakuje, „schizofrenie a totalitarismus jsou dvě mutace téže choroby“. Hlavní hrdina v závěru románu unikne z hodinového „soukolí“ a vyvane. Možná už navždy.

Milena M. Marešová

Druhé město, 2006
Autorská práva v zahraničí:
Dana Blatná Literární agentura
http://www.dbagency.cz
blatna@dbagency.cz