Martin Langer

Hlásky

Hlásky Hlásky
Dybbuk, 2006

Do nové básnické kompozice Hlásky (56 s.) zařadil Martin Langer (nar. 1972), autor pěti sbírek, také lyrickou miniaturu-tryznu za Petra Kabeše, na jejímž konci cituje německého básníka Ruckerta, jehož text použil Gustav Mahler v Páté symfonii: „Já jsem se světu vytratil.“

Odhlédneme-li od souvislostí, z nichž je citát vytržený, můžeme zde nazřít do propastného zrcadla myšlenky či metafory, vztahující se nejen ke každé lidské bytosti, jíž je svět vzdálen nebo odnímán, z něhož se pozvolna ztrácí a opouští ho, ale především do duše básníkovi, který rezignaci na okolní svět nemůže a nechce přijmout. Jako by byl posledním klopotným člověkem, který se takovému odnímání světa zuby nehty brání, ale přitom se světu vzdaluje sám.

Je přirozené, že kolem ruckertovsko-mahlerovského motivu Langer obtáčí i jiné velmi konkrétní a obrazné metafory, vlastně i pevnou strukturu a razantní filosofii Hlásek. Avšak na rozdíl od filosofa tonoucího v abstrakcích má básník potřebu i dar být velmi konkrétní a detailní. Proto Langer čtenáři svých veršů nepředkládá holou tíživost pocitu z absence světa v nás a nás v něm, ale dokládá neblahý, nepřirozený stav existence a našeho podivného fungování ve světě konkrétními lidmi, zejména ženami – ať je to matka a její archetyp, milenka a manželka se vším, co náleží k lásce i k sebelásce, ale rovněž tajemná Venuše moderní epochy, jíž je Lolita, dívčí a nezralý tvor zplozený kdysi Vladimirem Nabokovem, ale v dnešním virtuálním světě stávající se rovněž mytickou bytostí, metaforou oddané i pokřivené svěžesti, možná i nevinnosti, kdybychom ještě uměli být nevinní. Nevinnost v současnosti odpuzuje. Jako by se vázala pouze k nevyvinutým individuím, žijícím nikoli mimo svět, ale kdesi v jeho posledních zatáčkách a v mlžinách konce.

Pak je v logice ambivalentní lásky-nelásky, vztahu-nevztahu, že je to pro nás právě druhá bytost jako zkamenělý ostrov, který se určitě také sám sobě ztrácí, avšak na už ztraceného jedince působí mohutným dojmem jakési z příboje vyčnívající světelné skály. Tak i v milostném dialogu nebo spíš paradialogu (tak můžeme také vnímat Langerovu knihu), ta osoba (žena, matka, milenka, Lolita ad.), která z básníkovy ztracenosti onemocněla, touží jeho bloudící duši, „která se ještě neprobudila“, léčit tím, že mu místo hostiny lásky a odevzdanosti nabídne návrat k sobě samotnému: „Možná bych ti spíš přála tebe / protože nepřijde žádná žena / Otevíráš ústa a voláš po mléce / Pak bych ti přála sebe / a sobě abych na to měla…“

Ke ztracené nebo pochroumané identitě se náhle váže nutkání k oběti, vyvolávané na světlo právě básníkem. Ten druhý, který k nám spěje, protože je sám nenaleznutelný v sobě, se nás nejprve pokouší probudit k sebehledačství, aby v mezičase sebral všechnu sílu k tomu, aby se mohl tomu druhému a blízkému v dobrém slova smyslu obětovat.

Při četbě propracované a konzistentní sbírky či do sebe přesně zapadající kompozice Langerových Hlásek (lásek) se člověku okamžitě vybaví guru moderních básníků Rilke, který obdobný pocit niterné ztracenosti a odloučenosti od druhých, byť nejbližších lidí, prožíval už počátkem 20. století. Je tu však zřetelný posun. Zatímco Rilke v Elegiích z Duina nebo v Sonetech Orfeovi ztracenost a vzdálenost od vnějšího světa obléká do metafyzického, vznešeně přírodního či mytického roucha, dnešní básník, jehož může být Martin Langer prototypem, proniká na dosah k tomu, co minulé doby utajovaly, a otevírá nejen soukromé, ale i tabuizované světy a vztahy.

Může si to dovolit, dokonce si to musí dovolit, protože hranice mezi vnějším a vnitřním jsou rozbity, a tak se přechází volně hned na tu, hned na onu stranu: „…něco se ve mně utrhlo / a odpoutalo od sebestředného zvěstování / neodmilovaně zapomínám slova ticha / nesu se v jejich větru / východech a setměních / vystrkuji jazyk jako by šlo chutnat prostor…“

Jan Suk

Dybbuk, 2006