Přestože se jeho texty zdají jednoduchými, jejich četba není snadnou. Ještě předtím, než se dobereme smyslu, musíme se totiž rozhodnout, jak je vlastně budeme číst: zda jako víceméně autentické svědectví o světě za okrajem papíru, zda jako literaturu. V obou případech se takové přitakání neodehraje ovšem bezezbytku a bez problémů.
Už už bych dal za pravdu Tomáši Zahradníčkovi, jenž o knize psal v Mladé frontě Dnes 10. 10. 2007 v rubrice nazvané Názory – a tedy věnované publicistice. Jako by nová práce Ludvíka Vaculíka byla především záznamem stavu vezdejšího světa, respektive autorova přístupu k němu. Opírá-li se pak Zahradníček do Vaculíkovy obhajoby Literárních novin a snáší-li důkazy proti ní, mohu sám pomoci vzpomínkou, kterak Jakubem Patočkou objednané recenze (bylo zapotřebí obstarat si recenzní výtisk, knihu přečíst, recenzi napsat, přepsat a zaslat do redakce) byly najednou k nepotřebě – a pan šéfredaktor k nezastižení (maje své úkoly výsostně politické), aby se mi po čase a přes několikeré zprostředkování doneslo, že Literární noviny se prostě chtějí více věnovat (politické, ekologické) publicistice a pro literaturu (i metaliteraturu) už v nich není tolik místa. Ať to tedy zkusím udat někde jinde. Není proč si stěžovat: stal jsem se díky tomu vcelku spokojeným a pravidelným čtenářem i přispěvatelem Tvaru. Lze si jenom postesknout: Snaha o (domněle) nezávislý publicistický týdeník mohla své opodstatnění mít někdy na konci let šedesátých, nyní však troskotá na úskalích tržního kapitalismu, potopena profesionálněji vedenou konkurencí.
Jistěže lze. Jenomže takto vlastně píšu o docela jiné knize, než je ta, již jsem právě dočetl. Než tedy skutečně začnu o Hodinách klavíru, dovolte, abych se podrobněji věnoval kořenům, z nichž vyrůstají. S vědomím, že takové kořeny nalezneme jak ve Vaculíkově tvorbě předchozí, tak také u jejích předchůdců. Hledejme tedy ony předobrazy.
A hledejme je například v reportážní próze 60. let 20. století, jíž Vaculík učiní zadost svojí prvotinou, pedagogickým románem Rušný dům. Jeho text se sice snaží vyhnout dobovým klišé – například důrazem na jedince (a nikoliv kolektiv) či nesnadnou problémovostí (nenabízející jednoduchá a předzjednaná řešení) –, nicméně nedosahuje ještě jazykového mistrovství ani mnohovrstevnosti pozdějších Vaculíkových opusů, z nichž si protentokrát zvolme za příklad Cestu na Praděd, jejíž děj se ostatně také odehrává v letech šedesátých.
Ale nezapomeňme při tomto hledání ani na zrození ego-dokumentu z ducha pozdní moderny, nezapomeňme totiž ani na Jakuba Demla. Na jeho deníkové či kvazideníkové prózy; v nichž se odvážil nabrat živé vody ze studny vlastních osudů a v nichž záměrně ztotožnil hlavního hrdinu čili mluvčího s autorem – jako součást strategie budování autorského mýtu. Dědictvím moderny přináší Deml do svých textů symbolickou platnost dějů zdánlivě autentických; a tedy také nutnost několikerého jejich čtení.
Stylizovaná autentičnost patřící do arzenálu Skupiny 42 našla svoje nejzřetelnější vyjádření v tvorbě Jana Hanče: zejména v pozdních Hančových textech prozaických.
Nikoliv náhodou pojí Ludvíka Vaculíka s oběma výše jmenovanými autory celá řada vazeb intertextových. S oběma – a s Demlem najmě – má Vaculík společné ještě něco dalšího; pro značení této vlastnosti se mi nejlépe hodí okřídlené spojení „talent pohoršlivý“.
Vím, čtenáři, že bys mi takovéto označení mohl otlouci o hlavu s tím, že se jím totéž snažím udělat Vaculíkovi, neboť běda těm, skrze něž pohoršení přichází. A doložil bys, že si Vaculík nakonec takovéto kritiky vskutku zasluhuje. Neboť téměř bez dokladů hodnotí současnou českou literaturu. Neboť pronáší celou řadu axiomů, které platí právě jen pro jeho duchovní svět a text, ale vysloveny bývají s takovou vervou, jako by měly platnost mnohem širší: „Když se manželé rozejdou, mužovi vždycky záleží na dětech víc nežli ženě.“ Neboť snad až příliš vychvaluje dílo vlastní (knihu Jak se dělá chlapec): „…protože tak pravdivě jsem ji psal. Je to knížka výborná.“ Neboť už dopředu dehonestuje své příští kritiky: „Čtenáři, kteří by snad byli mými některými větami dotčeni, nebyli ještě dost tělesně i duševně připraveni, vyvinuti.“ Neboť se neleká ani příliš lehké (protože lechtivé) anekdoty: „Ctitelka, která svého oblíbeného autora svede do svého klína, musí počítat s tím, že ji bude mrdat ještě ve své příští knížce.“ Neboť umí vmést ženě do tváře tu snad nejhorší urážku – že s ní totiž byl ze soucitu.
Obávám se však, že pokud bych se pod tyto výhrady podepsal, autor by vzápětí mohl replikovat, co že jsem si to vymyslel – to ne on, ale jeho dílo. Ano, dílo záměrně stojící na úzké hraně mezi literaturou věcnou a literaturou uměleckou. A dílo počítající se čtenářem jako tím, kdo je teprve doplní, dotvoří, ba vytvoří: „Píšu pro zanikajícího čtenáře, zanikajícího člověka vůbec: který ještě přemýšlí o životě, jenž ho ještě těší, protože je ještě jeho dílem.“ Protože je ke svědectví směřováno volbou deníkového žánru (včetně přesné datace zápisů: první je z 6. 1. 2004, poslední z 6. 12. 2005), klíčovostí prózy zasazené do reálného prostoru i času, zabydlené postavami jmen skutečně existujících lidí – a to postavami řešícími problémy, které tehdy hýbaly naší společností (například právě ono směřování Literárních novin).
Volbou žánru se ovšem Vaculík vřazuje také do tradic literatury umělecké (totiž do řady tvořené již jmenovanými Demlem a Hančem). Řadí jej sem míra vztahů intertextových (včetně vztahů k vlastním předchozím textům), míra stylizace (a výběru) či naznačená sebereflexivnost a fikčnost Vaculíkova spisování: „Dávno vím, že každý text potřebuje ženskou postavu. A každý čtenář, zkažený životem a četbou, je vždy trochu zvědavý, co se stane.“
Výběr faktů pak Vaculíkovi umožňuje vést několik dějových a významových linií, jež spoluvytvářejí příběh usilování hlavní autobiografické postavy – mluvčího celého díla, jež bychom mohli vnímat jako román o neumírání. Aneb: „Tyto moje zápisky vznikly z nápadu v redakci… Ale opravdová pravda je, že jsem toto začal psát z jiné potřeby. Z nepříjemného pocitu, že můj čas začíná plynout prázdně.“ – Domnívám se, že ústředním tématem nové Vaculíkovy knihy je hledání odpovědi na otázku, jak zde podstatně být. Jak zde být přesto, že nám ubývají síly a občas se i svému okolí zdáme k nepotřebě. Jak zde být a co ještě vykonat.
Toto téma je gravitačním bodem, k němuž se upínají osudy rodinné, peripetie kolem Literárních novin, zpytování minulosti či ohledávání předchozího díla (včetně vyrovnávání se s dílem Milana Kundery). K němu se upíná také víra, že to hlavní teprve přijde. Cesta od klavíru zpět k houslím dětství, od mladinké Petry k paní učitelce Svatoňové je pak toliko vnějším výrazem cesty, po níž by s Ludvíkem Vaculíkem měl kráčet i jeho čtenář.
Dodávám nyní, že všechny mé připomínky k Vaculíkovu líčení situace v Literárních novinách (a stejně kritický bych mohl být k interpretaci Kunderova Žertu, jejž Vaculík pojal jako svědectví: „…jako dějepis: učebnice tehdejší současnosti.“) jsou v tomto světle nepodstatné až průsvitné. Podobny v tom veškerému pohoršení, jež by z Vaculíkova psaní mohlo vzejít: i nalezneme-li v něm nyní cosi šokantního, vězme, že jde o dobromyslný štulec čtenáři – aby tento nezapomněl myslet. Aby nezapomněl, že autor mu nabízí jenom text, jejž dohotovit, dostavět v dílo bude až na něm. Nesouhlasíš? Inu dobře. Ale než začneš nadávat, řekni raději, jak bys to formuloval, jak bys to udělal po svém. A považuješ-li cosi mého za bláhové, marné či dokonce mylné a škodlivé, vydej počet z toho, čím jsi tady a teď přítomen ty. Kterak se upínáš ke světu kolem sebe a čím do něj vstupuješ. A myslíš-li, než vstoupíš.
Tedy: pokouší-li se hlavní hrdina/vypravěč/pisatel hrát na klavír – nejdříve jaksi zástupně za svého syna, později už za sebe, možná se spodním podtónem nepřiznané erotiky –, přestože už mu ruce tolik neslouží, děje se toto sebepřekonání s vědomím, že nic, co se stane, nemůže propadnout úplnému zániku – a naše skutky, zdánlivě pošetilé a odsouzené k porážce, mohou se nakonec ukázat vítězstvím. I když jinak, než jsme to původně zamýšleli: „Pravím, že normální a zdravý člověk nepíše, ale že psaní je jediný způsob, jak může zvítězit nad něčím, nad čím ve skutečnosti nemůže.“ Což abychom – psaní, myšlení, i konání – vždycky začínali s vědomím „posledních příležitostí všeho“?

Ivo Harák