Poezie

Po pěti letech se mohou příznivci poezie „dekadenta geniálního“ J. H. Krchovského potěšit četbou jeho nové sbírky nazvané Já už chci domů. Kam domů? Hádáme správně a autor to ve svých typicky vycizelovaných strofách potvrzuje: „Já už chci domů, stýská se mi tady / už přijeďte si pro mě, já chci domů! / Váš… Přilepil jsem známku slzou s brady / a neodeslal. Nemám kam a komu.“ Opět okoušíme hořká sousta trapnosti života, bezcílné prázdnoty dní, sexuálních kocovin i touhy po tom, co je krásné a něžné (a bohužel nám to nikdy nebude patřit). K těmto chodům porce černé šlehačky navrch — Krchovského humor vždy byl, a stále zůstává, velmi makabrózní, ale zároveň dokonale osvobozující. Znatelně přibylo motivů samoty, smutku a pohledů do nicoty. Kdesi ve spodních vrstvách úporné monotónnosti jeho čtyřverší však nalézáme i tenkou žílu lásky a věrnosti životu. Krchovský zůstává i v této své „řadovce“ dokonale svůj. Jeho „noční dílna“ opět expeduje literární skvosty s nezaměnitelným puncem po léta (právem) nejpopulárnějšího a nejčtenějšího současného českého básníka.

„Autorova poetika se v mnohém vrací k dekadentní tradici. Naplňuje ji temná atmosféra smrti, sexuálních obsesí a večerů nasáklých alkoholem. Témata, která byla nosnou linkou dekadence, však využívá a přetváří.“ – Tereza Radváková, Právo

„Uznání došel též u kritiky: „kultovní autor“, „mistr nekrofilní imaginace“ či „jeden z nejsuverénnějších českých básníků“. Třebaže se objevovaly hlasy, které ho už odepisovaly, posílaly do básnického důchodu, tak je tu stále důvod s ním čtenářsky pobýt.“ – Jiří Trávníček, Hospodářské noviny