Svatava Antošová

Ještě mě nezabíjej!

Ještě mě nezabíjej!
Protis, 2005
Jazyk: Čeština
Kontakty
E: svatava2002@yahoo.com

Teplická rodačka Svatava Antošová (1957) vstoupila do českého básnictví na konci osmdesátých let jako autorka takřečené „rockové poezie“: Tato charakteristika signalizovala její nápadnou blízkost k literárnímu undergroundu. Lyrická mluvčí těchto veršů (dá-li vůbec hovořit v tomto případě o lyrické promluvě!), dávající na odiv svou svobodomyslnost, nezávislost a vitalitu, volila z pohledu tehdejší normy nadmíru robustní až brutální současnou jazykovou dikci – zkrátka a dobře chtěla zaujmout expresivitou svého básnění (zvláště ve sbírce Ta ženská musí být opilá). Poté však v autorčině tvorbě došlo k totální proměně. Nejprve se Antošová z undergroundové tóniny posunula až k rovině poezie filosofické, usilující o nadčasovost (například ve sbírce Tórana) – a potom se tato nonkonformní literátka jako pisatelka poezie nadlouho odmlčela, až se kolem roku 2000 mohlo zdát, že dřív nebo později s konečnou platností přesedlá na prózu. Nestalo se tak však: Svatava Antošová v letech 2003–2004 vytvořila cyklus básní či básnických skladeb, které nyní vydala v pražském nakladatelství poezie Protis pod sugestivním názvem Ještě mě nezabíjej!

Možná však bude chybět jen jeden jediný malý krůček k tomu, aby zejména staromilští čtenáři poezie, anebo takoví, kteří v poezii spatřují toliko krásno a jenom krásno (přitom ztělesňující ono krásno především s pradávnou tuzemskou tradicí lyrického bel canta), opravdu odhodlali k činu a Antošovou bez jakýchkoli skrupulí „zabili“. Anebo, ať z čtenářů poezie nečiníme vrahouny a vražednice, dožadovali se přinejmenším její „literární smrti“, chtěli ji vypudit ze sfér moderní české poezie, resp. se hlasem více než mocným dovolávali toho, aby byl nad Antošovou veřejně vynesen ortel nejneslitovnější, jako že toto poezie není a ani býti nesmí.

Měli by svým způsobem pravdu, neboť kanonické poetičnosti je v této sbírce vskutku pomálu až poskrovnu, jde ale jakoby o poetičnost naruby, či ještě hůře: Jde o poezii zbavenou obvyklé podoby a všech tradicionalistických ochranných zbarvení, tj. o básnictví nadobro vyhřezlé, rvoucí se do světa se všemi svými vnitřnostmi a útrobami, a především jejich prostřednictvím. Je to tvorba napořád drasticky zrcadlící stavy nějaké novější básnické hniloby a novějšího hnilobného básnění. Potom má a musí mít kontury něčeho, co v této sbírce více než přesvědčivě tlumočí jisté aspekty současné filosofie tvorby básnické. Nebo aspoň jedné její části, obzvláště části poněkud výstřední čili extravagantní,

Namoutě: Tolik morbidity, tolik nekrofilie, tolik anoncí sexu, zloby a násilí, navíc doprovázených ryčně živočišným popíráním individua! Podobné výjevy a „živé obrazy“, autorkou na jednom místě označené za „sexuální Golgotu“, což jistěže není myšleno blasfemicky a u poezie na tento způsob je to převelice podobné pravdě, musela Antošová začlenit do svých řeřavých skladeb zřejmě prostřednictvím nějakého úděsného surrealistického snu. Možná její imaginace pobývala víc než je zdrávo v příbytcích hrůzy, tolikero tu před zraky a dalšími smysly čtenářů s kritiky defiluje roztodivných vivisekcí těla či ducha! Ačkoli je u básnířky sama smrt v prvé řadě „krásnou holkou bez pohlaví“, smrtonosné pohlaví a smrtiplná pohlavnost tady sálá a zírá bezmála z každého verše a z každého slova. Přesto není vážného důvodu se nad tím vším škarohlídsky škaredit a považovat tuto knížku za nějaký autorský naschvál či literární úlet, odkazující k zamyšlení, nad čím vším je možné si vybavit název autorčiny prvotiny Říkají mi poezie. Nejspíše právě naopak: I na základě dosavadních emotivních konstatování nutno nad sbírkou Svatavy Antošové Ještě mě nezabíjej! vyslovit kategorické dobrozdání, ne-li přímo obdiv.

Knížka si totiž slova obdivu plně zaslouží: Toto je bezútěšná, šokující a šokantní moderní poezie našich dnů! Neboť nemylme se: Je to poezie příznačně postmoderní, stojící dílem na rozličných expresích jazykových, dílem na více než hojných aluzích a citacích, vesměs směřujících k expresionismu a jeho pozdějším mutacím (poetika filmového hororu!) – a nemenší měrou též k již zmíněnému surrealismu. Právě expresivita, pokud možno zvrácená, v nejlepším případě groteskně patafyzická, je alfou i omegou těchto skladeb – a k tomu připojme též určitou stylizovanost, opět vysloveně expresivní, surreálnou, veškeré básnířčiny mortuální tématiky. (Ostatně: Až zaráží, že tam, kde autorka opouští podobnou „sadomaso“ linii, je mnohem méně přesvědčivá, dokonce i po tvárné stránce tápající!) Nicméně si lze v této souvislosti položit otázku, zdalipak by v této sbírce Antošová s takovým gustem a vpravdě až sadistickou libostí zpodobňovala rozličná a pokaždé natolik zrůdná, ne-li ještě zrůdnější martýria dětských tělíček, kdyby poznala slasti nebo neslasti rodičovství? Ale to není otázka estetická, nýbrž svíravý a svízelný problém tvůrčí etiky a všeho, co z jejích siločar a souřadnic vyplývá.

Makabrická vylíčení utrpení, mučení a vůbec naprosto negolgotické, vší aureoly zbavené smrtelnosti člověčí existence jsou ale u Svatavy Antošové dávkována s takovou vehemencí (plus obdivuhodnou profesionální dovedností), až se po přečtení sbírky můžeme tázat, zda jde o záměrné vršení hrůz pro pouhé obveselení děsu a běsů vyhledávajících čtenářů, anebo o tragigroteskní, zdůrazněně expresivní a především postmoderní defilé autorčiny invence v tomto směru a v tomto ohledu? Antošové záleží především na míře imaginace včetně jazykové kreativity, nikoli na filosofii života a světa. Pokud bychom se však pokusili interpretovat její poezii též z tohoto pohledu, ukázalo by se, že v ní dominuje zlo, a to v polohách a podobách až všednodenně apokalyptických. Není tady naopak téměř vůbec přítomno dobro, poněvadž v tomto světě, resp. v tomto časoprostoru jako by nemělo místo. Jenže dobro toto místo má a ve světě přítomno je.

Lze proto mít za to, že všechny provokativně obludné básnické výjevy, vyvržené na jim napospas vydané čtenáře, a to jednou jako „hromádka hnisu“, jindy, ve vizích erotických, třeba jako učiněný „bílý slimáčí sliz na prsou“, představují ze všeho nejvíc postmoderní memento, vykřičené a vyúpěné tváří v tvář obludnostem nynějšího světa – obludnostem, které se na nás valí jako vlna za vlnou a kterých bude nepochybně přibývat. Proto také básnířčiny až ropsovské nebo redonovské scenérie zla ve verších mohou mít a nesporně též mají význam zmíněné předzvěsti. Možná předzvěsti ještě strašidelnější apokalypsy, než jakou si dovedeme představit v nočních můrách. Leč kráčí pouze o literární text, přející si nás ohromit a opařit – jenom o postmoderní básnický text, „vymláskávající“ kdekteré satanické mše surreálných evokací. A za tohle se přece básníci nezabíjejí – nezabíjejme proto ani Antošovou. K postmoderním aluzím její nejnovější básnické tvorby přece dozajista náleží nejen květenství zla, ale i černý humor.

Vladimír Novotný

Jazyk: Čeština
Nakladatelství: Protis
Rok: 2005