Kdo má rád prózy Jiřího Kratochvila, přijme ochotně fakt, že jedním z hrdinů a vypravěčů tohoto románu je králík. Umí mluvit, vzdělává se, filozofuje nad svými i lidskými situacemi a zastává názor, že zasahovat do nich není moudré, protože to k ničemu dobrému nevede. Nad králíkovými epizodami se mohou čtenáři těšit na neuvěřitelná překvapení, protože autorova fantazie je nedostižná. Navíc mate tím, že postavy i události při vstupu do děje vypadají, jako by pocházely ze skutečnosti kolem nás. Jenže Kratochvil naopak předpokládá, že „život krade z literatury“. V tom duchu si jej vysnívá a buduje. Žije však v reálném světě a dobře ví o jeho temných nejistotách. Napovídá tomu i záměrně kunderovský název románu.
Z recenzí
„Kratochvil svou ‚detektivku‘ potměšile graduje a dokáže ji rozuzlit až na posledních stranách. Ano, tak to má být. Něco tak nudného, jako by bylo odhalení vraha, ale samozřejmě nečekejme. Vždyť máme v rukou knihu, která je barevnější než nejbouřlivější sny.“
—Aleš Palán, Hospodářské noviny
„[Jízlivá potměšilost žití] chvátá králičími skoky a chrlí propletenec příběhů – tajemné vraždy, králíci posedlí věděním, psaní červené knihovny, soukromí detektivové a kati, otcové a synové, láska a smrt, psaní románů, kouzelní cirkusoví krotitelé, kanibalismus přátel, mocný a nepojmenovatelný hybatel dějin, smutné a dlouhé králičí dupání.“
—Štěpán Kučera, Právo