Napsat moderní českou autorskou pohádku nejenže dnes nedovede kdekdo, ale co je horší, jejích tvůrců je tak poskrovnu, že si říká o zápis do Knihy ohrožených žánrů. Medicína, kterou jí už celé desetiletí ordinuje absolventka scenáristiky a dramaturgie na FAMU Magdalena Wagnerová (1960), je osvěžující životabudič a zároveň naděje v tom, že se přece jen vzmáhá generace, která ji jednou pozvedne na bývalé mety. Koneckonců autorka dovede do miniaturní domény Aškenazyho, Čtvrtka, Hofmana či Nepila vyzářit to nejdůležitější, čím se v našich krajích stala pohádka nezaměnitelnou, a její poťouchlý „tetičkovský“ civilismus založený na sympatickém vzývání předmětů běžné potřeby uzavírá s malými čtenáři spiklenectví schopné vypátrat veliké věci.

Je-li řeč o civilismu, pak se jím v případě Wagnerové nemyslí výhradně poetika městských mýtů v duchu Skupiny 42 a následných kultů všedního dne, nýbrž i její promítnutí do jazyka, kde se spisovatelka vytrvale štrachá a vtipně se otírá o nelogičnosti, pohodlnost nebo třinácté komnaty mateřštiny, tak blízké nonsensovým zájmům jejího obecenstva. V duchu této linie se odvíjí i její jedenáctá kniha o donkichotském deštníku Karlovi, jenž se zřekl kariéry bodyguarda v domácnosti. V trucovité pouti za lepším je mu umožněno pochopit odvěký rituál cesty, kde nejde o cíl, zato o smysl služby druhým i kouzlo češtiny, poněvadž „kolik je na světě věcí, se kterými je alespoň nějaká legrace“?

Mraky – pokud autorka projeví dostatek vůle nemít konkrétní výjev za situační klišé a daný výraz za ustálený a pohne s nimi do povídavého komična, navozujícího příjemně neortodoxní proud vyprávění. V textu si pochopitelně vypomáhá dalšími oživlými bytůstkami s alegorickými vlastnostmi, zároveň ho však nahlodává neustálými proměnami tempa i rytmu, refrény, řečnickými otázkami a úředními seznamy, citacemi pochybných klasiků, připodotknutími a odbočkami. Pastiš funguje potud, pokud se nezacyklí v pasážích typu „Pršelo, jen se lilo. Lilo, jen se pršelo. Pršelo a lilo a pršelo a lilo…“, které ve větším rozsahu už stěží omluvíme minimalistickými postupy Gertrudy Steinové.

S ilustracemi debutující Evy Koupové, které dynamicky využívají trojlístku národních barev, je zaděláno na deštníkové drama o zmoklých slepicích, podvodních úkladech a bodnutí u srdce, jež mají pokaždé ještě jeden plán. Běhy na kratší trať Wagnerové vždycky svědčily, i když místy měla být ve své nové knize méně živelná, a tedy hutnější a působivější. Čtyřarchová knížka pro začínající školáky – popřípadě pokročilé nečtenáře – dopřála navíc Karlovi poznání vlastní ceny rozložené do 52 týdnů, jehož prostřednictvím by autorka ráda rehabilitovala časový interval ve stresu doby přehlížený, přesto pro dítě naprosto určující. Nepovedlo se, protože ani layout knihy nevyšel tomuto záměru vstříc. Na rozdíl od předchozích knížek Jablečňák a Žabina & spol., které ve formátu edice „365 příběhů na každý den“ nakladatelství Brio pečlivě porcovaly čtení „na polštář“, vnitřní členění nejnovější pohádky Magdaleny Wagnerové nepřekračuje význam kudrlinky, nanejvýš záložky – a tak chudák týden zůstane rozhodně nešťastnějším outsiderem než odbojné paraple.

Petr Matoušek