Próza

Po čtyřleté publikační odmlce přichází spisovatel Jáchym Topol (1962) s knižní novinkou, románem Kloktat dehet, bezmála třísetstránkovou fantasmagorickou fikcí na téma: Jak by to vypadalo, kdyby se v srpnu osmašedesátého roku postavili Češi na odpor okupačním vojskům zemí Varšavské smlouvy. Autorská tematizace jednoho z klíčových bodů v českých dějinách 20. století není nahodilá: Topolovi tehdy bylo šest let, čili měl věk, ve kterém se snad nejintenzivněji formuje lidská psychika, a s cejchem tohoto symbolického znásilnění prožil následující dvacetiletí normalizace, proskribující jak jeho, tak jeho nejbližší – jednak Topolova otce Josefa, autora četných dramatických textů, v 70. a 80. letech nuceného dřít v manuálních zaměstnáních, jednak o dva roky mladšího bratra Filipa, od roku 1979 vedoucího hudební skupiny Psí vojáci.

Topolova kniha však není historickou fiction typu Peklo Beneš Josefa Nesvadby, zavádějící čtenáře do centra dění, mezi konkrétní figury, naopak: Děj románu Kloktat dehet se odehrává na periferii, v anonymním prostředí venkova, a jeho hrdiny nejsou ikony Dubček & spol., ale chovanci „českého domova pro cizí děti, pro zanedbané děti, zlé děti“. Od věku a mentálních hranic členů této party se odvíjí Topolův styl: Je zajíkavý, přeskakující, nervózní, expresivní až vulgární, pracující s obecnou češtinou, do níž místy pronikají slangové nebo argotické výrazy; autor si neláme hlavu s interpunkcí, žene se bezhlavě kupředu – ostatně jako děj, který nese. Kloktat dehet je dobrodružným, často až kouzelně poetickým příběhem. Jde v něm sice každou chvíli o život, ale autorovy inspirace indiánskou mytologií a rovněž Foglarovými příběhy Rychlých šípů vnášejí do epické linky jednak skoro pohádkovou polarizaci dobro – zlo, jednak prvky fantaskna, můstky ke snění či k pomyslné „Zemi stínů“, duševnímu stavu blízkému šílenství, hölderlinovsky zatemnělé mysli, ale stejně tak k protilehlé „krásné zemi“, nikdy nenaplněné touze.

Snad dvanácti- třináctiletý Ilja, postava, která do knihy vpluje odnikud, chlapec bez minulosti, hnaný především svými pudy (v mnohém příbuzný hrdinovi z knihy Edgara Dutky U Útulku 5), provází čtenáře zprvu „domovem Domovem“, spravovaným řádovými sestrami, jež však jednoho dne zmizí ve víru dějin. Posléze jeho očima sledujeme „tankovou kolonu Veselá písnička“, která – s Iljou sedícím na jednom z tanků – brání Československo před kontrarevolucí, z níž se postupně rodí třetí světová válka. Zprvu jako bychom se octli v čase po únoru 1948, v období razantního budování nového světa, který vše za sebou bezohledně a surově pálí, následně nás indicie zavádějí do let 1968 a 1969 – Topol pracuje s časem svévolně a stejně tak formuje své postavy: Nikdo z „Psanců“, jak si dětští hrdinové z pasťáku říkají, není jednoznačně zlý, ani jednoznačně dobrý, všichni jsou tak napůl, a proto pořád na útěku, prchající, pádící před minulostí, ale častěji před sebou samými.

V knize Kloktat dehet je víc mlhy a šera než slunečního jasu; neustálé dějové zlomy a zvraty a nové či staronové postavy s novými převleky, které se objevují na scéně, symbolické postavy otce, bratra a dvojníka příběh zamotávají, znesnadňují, odvádějí čtenářovu pozornost. Topolovo psaní sice už není tolik chaotické a bezuzdné jako v prozaickém debutu, halucinantní Sestře (1994), jíž se míhaly cáry obrazů z celého dvacátého století, ale nynější knížka k ní má ze všech Topolových próz nejblíž. „Česko-ruská válka“ v druhé půli knihy vzpomene jak stalinistické lágry, tak druhou světovou válku, najmě Slovenské národní povstání, a postupně graduje v děsivý, apokalyptický zmatek, kterému vévodí animalita (rozvíjená v motivech vlka, draka nebo velblouda). Zmatek, v němž Ilja nenalezne ani zrnko útěchy. Neboť Jáchym Topol svoji knihu uzavírá příznačnou větou: „Teď hned se vydám na cestu, půjdu domů.“

Radim Kopáč

Převzato z: Právo, 2. listopad 2005

Recenze na iliteratuře.cz