Během práce na čtvrté antologii „zapomenutých, opomíjených a opovrhovaných“ v české literatuře 18.–20. století publikuje Ivan Wernisch (1942) svoji novou knížku. Dostala typicky wernischovský, tedy hravě-nonsensový titul Kominické lodě – a překvapivě nejde o poezii, nýbrž o devatero konceptuálně laděných próz.
Texty mají povahou blízko k filmovým scénářům, stejně jako odkazují k „minutovým románům“ Petera Altenberga nebo „minutovým groteskám“ Istvána Örkényho. Odvíjejí se v kraťoučkých opoznámkovaných kapitolách a spíše než by sloužily ke čtení, provokují k domýšlení. Autor zvládne vykroužit příběh takřka klasického střihu s minimem prostředků: jednotlivé postavy i situace nahodí letmo, dějové digrese sotva naznačí a pointu odbude v několika slovech. A knize je to převážně ku prospěchu.
A kdo v Kominických lodích hraje hlavní roli? Láska a smrt, jak jinak. Ovšem v přítomné sbírce je tahle archetypální dvojice servírována na těch nejlacinějších, řádně otřískaných tácech: Wernisch si vzal k ruce vzorce brakové a populární a někdy také folklorní literatury a své hrdiny namíchal z bujarého smíchu a osudové tragédie. Všichni ti myslivci, lahůdkáři, uzenáři, hráči v karty, opilci, šašci, vrazi a kurvy, kteří na stránkách knížky prožívají svá kratochvilná, mírně vyšinutá dobrodružství, mají silnou poetickou jiskru a zároveň probouzejí soucit. A k tomu jsou čtenáři nápadně povědomí.
Za chytlavě formulovaným vyprávěním, průzračným i svižným, se totiž rozprostírá ještě jeden text. Výpověď daleko osobnějšího rázu, v níž Wernisch zhodnocuje či bilancuje klíčové milníky své básnické pouti posledním půlstoletím. Kulisami jeho „krvavého románu“ prosvítá jednou snově-burleskní nálada, s níž autor pracoval ve svých raných dílech, jindy melancholie a stesk jeho pozdních prací. K tomu jsou častokrát citovány sympatie pro poezii všemožných banalit, mystifikací a nesmyslů.
V Kominických lodích jako by přes hradbu expresivní řeči a otevřeně násilných scén vykukoval onen bázlivý uzenkář z jedné z povídek: ten, který se poté, co nasekal do uzenek své syny a dcery, oběsil v komíně – aby se sám stal tou nejlepší uzenkou…
Radim Kopáč
Převzato z: Právo 17. dubna 2009