Já, starý mládenec a ožbrunda holdující zlatistému pivu stonásobně náruživěji než zlatovlasým princeznám, mám napsat recenzi na dětskou knížku? V herecké branži se tomu říká protiúkol. Jako kdybyste obsadili Radovana Lukavského do role Hannibala Lectera. Umíte si to představit?
Naštěstí tahle knížka není pro děti beze zbytku, o čemž svědčí už její název Krátké pohádky pro unavené rodiče. Hned v úvodu autor předznamenává, že při psaní myslel především na ně. S rodičovstvím má totiž bohaté zkušenosti, sám je otcem tří dětí a z textu je to v nejlepším smyslu slova znát. Deklarované myšlení na rodiče se projevuje už v rozsahu jednotlivých kapitol. Narozdíl od regulérních pohádek, kde se dobro se zlem utkává do poslední dračí hlavy lze tyhle kapitolky usínajícím potomkům přečíst do deseti minut.
Ústředním fórem knihy jsou ovšem texty psané modrou kurzivou, které jsou určeny pouze pro rodiče a při předčítání nahlas se jednoduše přeskočí. To mě nadchlo. Záležitost jednoduchá jako facka – a visela v povětří. Viewegh má báječných nápadů spoustu, proč jsem na tenhle nepřišel pro změnu já? Nicméně když už jsem na to nepřišel, alespoň jsem se nad tím dodatečně zamyslel a v duchu si načrtl několik variant, jak by šlo s kurzivou psanými pasážemi naložit. Svůdná je možnost vytvořit knihu uprostřed knihy. Jenomže k čemu by to bylo? Léto už v Marienbadu pominulo a teď máme podzim. Text v kurzivě je naopak uměřený a je dávkován po špetkách. Mimo jiné i v tom tkví Vieweghovo spisovatelské mistrovství. Třeba v kapitolce o Štědrém dnu mu postačí k vypointování jediné slovo:
„Pořád se něčemu hrozně smáli, jenomže Sára nevěděla čemu – a nevěděla to dokonce ani maminka. Šla tatínka upozornit, že za chvíli tu bude babička, ale nestačila to ani doříct, a babička už stála v předsíni a držela se za nos, protože nesnáší kouř.
,No já nevěřím vlastním očím!‘ zvolala přísně. ,Vy na Štědrý den ve čtyři hodiny odpoledne pořádáte drogový večírek?‘ (Správně tušíte, že to slovo modrou kurzivou je slovo drogový.)
,Klid, máti,‘ zahlaholil tatínek. ,Kapři jsou vyluxovaný, koberec vobalenej.‘“
Nevím jak vy, ale já bych se od dětské knížky nenadál, že si tatínek před rozdílením dárků dá šluka marihuany. Další předností knížky je, že pasáže určené pro rodiče jsou psané se stejným vypravěčským nasazením jako ty pro děti. Pokud rádi mlsáte melounový cukr, přijdete si na své:
„Maminka taky ráda létá letadlem, jezdí autem nebo vlakem. Kdysi dávno, když ještě neznala tatínka, jela dokonce na slonovi. Ukazovala to Sáře a Báře na fotkách. (A modrou kurzivou:)
,To je vůl,‘ komentoval exotické snímky tatínek. ,Aspoň tak rozhodně vypadá.‘
‚To je slon!‘ smála se Sára, ale tatínek řekl, že myslel toho pána, co sedí na slonovi hned za maminkou.
Tatínek Sáry a Báry je docela známý herec. Hraje v divadle. Tatínkova fotografie bývá často v novinách, protože kromě divadla hraje i ve dvou seriálech.“
Maminka je magistrou v lékárně a my se konečně dostáváme k tomu, o čem vlastně Krátké pohádky pro unavené rodiče jsou. Začínají tím, jak se maminka při divadelním představení seznámila s tatínkem, jak se narodily Sára a Bára, jak děti dovedou potýrat rodiče brzkým vstáváním, o neuklízení hraček, o výletu na Karlštejn, návštěvě italské restaurace, návratu maminky z práce a dalších všednodenních trampotách – až se dostaneme k už zmíněným vánocům a tomu, že tatínek s maminkou nejsou manželé a Bára se Sárou si přejí pod stromeček jejich svatbu. Joint, nemanželské děti, naznačená tatínkova nevěra v podobě tří zlatých vlasů v jeho svetru – Viewegh do dětské knihy naprosto přirozeně zapojil atributy ze současného světa dospělých. Přesto kniha končí, jak se na pohádky sluší a patří, svatbou. Byť poněkud opožděnou a netradiční.
Byl jsem na nedávném křtu této knížky v pražském divadle na Dobešce a měl jsem možnost si ověřit, nakolik Krátké pohádky pro unavené rodiče fungují u čtenářů. V sále bylo plno, a když pan spisovatel předčítal, smály se maminky a tatínkové se smáli a smály se i jejich děti. Ty nejvíc. Ty se smály radostnými hlásky, jako když hrnečky rachtají v kredenci.
Modrou kurzivou dopisuji: Klóbrc dolů!

Michal Šanda