Spisovatelka-světoběžnice Iva Pekárková (1963) se už druhým rokem zdržuje v Londýně – a právě odtud poslala do své staré domoviny novou knižní vizitku, v pořadí dvanáctou: soubor šesti povídek shrnutých pod titul Láska v Londýně.
Návaznost na předcházející Lásku v New Yorku (2006) je zřejmá nejen přes stejného vydavatele, titulní odkaz a zvolený žánr krátké prózy, ale je dána také příbuznou povahou měst, o nichž je řeč: jak americká, tak britská megalopole jsou příkladem kosmopolitismu, tím postmoderním tyglíkem, v němž se taví rasy, náboženství, národy, kultury – a samozřejmě lásky.
Pekárkové Láska v New Yorku byla knížkou pochmurnou, ba depresivní: texty si za téma nejčastěji braly existenciální bezvýchodnost a tančily na hraně poslední možnosti – uzavírala je tragická smrt, vražda, sebevražda. Láska v Londýně se poněkud zjasnila, zjemnila, přibylo jí optimismu. I když výchozí pozice zůstala beze změny: autorka nadále využívá stejného námětového rezervoáru, a ve svých příbězích tedy i tentokrát zpracovává rozličné podoby mezilidských vztahů, od mileneckého přes mateřský k sourozeneckému, probírá vazby heterosexuální i homosexuální, blízkosti fatální, ale též fatálně nezralé.
Postavy z autorčiny nově knížky své role (až na jednu výjimku) sehrávají v titulním Londýně, ale do Anglie, podobně jako spisovatelka sama, přišly odjinud: z Afriky, Asie, ale také z Ruska, Jamajky, ba dokonce z Prahy. A právě setkání „jiného“, častokrát tradicí a rituály spoutaného světa s „osvobozenou“, i když trochu dekadentní mentalitou Západu, dává povídkám v jednu chvíli ráz grotesky i tragédie. Hrdinové a hrdinky, kteří jsou pořád aspoň z poloviny „na cestě“, tu proplouvají situacemi, v nichž musejí odpovídat na základní otázky: Dá se skloubit láska s náboženským fanatismem? Vyváží lákadlo iniciace morální kocovinu svědka, který mlčel? Může žárlivá láska ospravedlnit několikahlavou pomstu? Anebo tu z titulní povídky Láska v Londýně: Jak dál mluvit s mladším bratrem, který nejspíš někomu podřízl krk?
Iva Pekárková má ovšem pro své „Londýňany“ pochopení. Jednak jim ulevuje ironickým humorem, s nímž odráží nástrahy, které na její hrdiny líčí zmíněné náboženské, etnické nebo kulturní různosti. A jednak si jako pomocníka povolala k sobě umění otevřeného konce: ve srovnání s Láskou v New Yorku totiž spisovatelka ponechává nynějšímu čtenáři více prostoru k dohadům a domněnkám – a nabízí mu tak, ať si na nejednu z vyslovených otázek dá odpověď sám a nejeden příběh dovypráví po svém.

Radim Kopáč

Převzato z: Právo 15. května 2008