Není u nás příliš akademiků, kteří by se odvažovali vstupovat do ringu celospolečenských diskusí o aktuálních problémech (že je to možná dobré a pochopitelné, ukázala nedávná televizní debata Marka Ebena s filosofem Zdeňkem Neubauerem). Angažujících se intelektuálů typu Derrida, Foucault nebo Eco je jako šafránu. Nejpříkladnějším je asi Václav Bělohradský, paradoxně se však k českému dění vyjadřuje z italského „exilu“. Zkušenost s exilem, ovšem tím předlistopadovým, možnost žít jinde a cestovat jako by byla klíčová a iniciační pro odvahu, s jakou se do komentování naší reality pouští profesor filosofie a dějin přírodních věd Stanislav Komárek (1958), jinak také romanopisec „ecovského“ druhu a autor někdy více vědeckých, jindy více populárně-naučných knih. Systematicky plní svými úvahami celou řadu periodických tiskovin, zejména Salon Práva, Vesmír, Prostor nebo EkoList. Je jedním z mála komentátorů, kteří si dovolí nebo spíše dostanou příležitost vydávat své promluvy k aktualitám, tedy povýšit je z časového média, jakým je tisk, do nadčasového média – knihy.

Aktuální soubor pojmenovaný Leprosárium zahrnuje texty napsané a většinou vydané tiskem mezi roky 2001 a 2004. Náměty je titul rozkročen nad širokou krajinou; jejími hranicemi mohou být třeba fenomén myslivosti na počátku milénia a míra kolaborace autora Ferdy Mravence s komunistickým režimem. Hojně se Komárek věnuje popisům cizokrajných realit a mentalit. V exkursech do Tibetu, Číny nebo Indie, jejichž reálie líčí věcným, ale poutavým způsobem, snad nejvíce vynikne Komárkův zároveň analyzující, syntetizující a hlavně komparatistický styl myšlení. Vždy, když mluví o cizích zemích, jako by se zároveň per negatione vyjadřoval k České republice. A analogicky, když hovoří o jevech českých (nebo evropských), tak jakoby z nadhledu, ze světové perspektivy, kterou my, jež s Asií a ostatními kontinenty nemáme žitou zkušenost, často redukujeme na plošnou, prý globální realitu americko-evropskou. O co víc se mýlíme, když světovou moc připisujeme dvěma podle nás „světovým“ velmocím, ukazuje Komárek na popisech všeobecného vzestupu Číny a ostatních „asijských tygrů“ – v této souvislosti hovoří o příchodu „doby čínské“. Cestovatelství (a nejen myšlenkovému) je věnováno téměř půl objemu Leprosária; z Komárkova „filosofického“ zeměpisu zaměřeného tam či onam vystupuje několik zásadních témat, přesahujících problémy jednotlivých zemí, zejména motiv sounáležitosti a střetu „civilizací“ – muslimské a křesťanské, resp., jak autor navrhuje, spíše „demokratické“.

Po části „geografické“ následují úvahy dějinné. Dějiny, to je však pro Komárka spíše více či méně blízká přítomnost. Zvláštní pozornost věnuje fenoménu Václava Havla s některými znaky stejnými za minulého i současného režimu: „Po tři desetiletí je nepochybně nejlépe monitorovanou osobou české kotliny, jeho sebebezvýznamnější soukromé slovo je lapáno a zaznamenáváno, z počátku StB, nyní rozmanitými pseudožurnalistními naslouchači…“ K Havlovi a polistopadové garnituře, vzešlé z disentu, se autor vyjadřuje pozitivně, říká také, že „na rozdíl od mnoha jiných se nedomnívám, že se při transformaci celé společnosti udělala nějaká zásadní a neodpustitelná chyba, která způsobila, že se vše nepěkně zvrtlo…“ Komárkovu politickou pozici lze pro tyto i další názory označit jako „státotvornou“ nebo „hradní“, konformní se současným stavem věcí. Také tehdy, když je v podstatě „za“ vstup do EU, i když z jiných důvodů, než je masmediálně zdůrazňováno, a i když v této souvislosti říká někdy „kacířské“ věci („…vidím v projektu sjednocené Evropy pomalý a poměrně bezzubý pokus provést to, co v Číně proběhlo v některých směrech už před dvěma tisíciletími“; „Nemá-li se Evropa stát za dvacet let jen folkloristicko-turistickým přívěskem Asií dominovaného světa, …musí se vzpamatovat velmi rychle…“ atd.).

Určité procento kacířství v jinak racionálně a pragmaticky vedených úvahách (např. v úvaze Do ráje a zpět, kde se vyjadřuje k drogové problematice, navrhuje dekriminalizaci drog a inspirován Huxleyho Krásným novým světem uvažuje o možnosti denního dávkování nějaké drogy všem lidem) koření Komárkovo myšlení a je určitě „sexy“ zejména pro mladší čtenáře a posluchače. Že Komárek píše zejména pro své studenty, je zjevné z jeho četných apelů na několika místech. Vůbec by si fenomén zastoupení osobních vazeb v jinak neosobním, všeobecném a k „mase“ promlouvajícím textu zasluhoval podrobnou analýzu, zvláště s přihlédnutím k produkci českých intelektuálů. Jako by se zde ozývala předlistopadová skutečnost kontaktních bytových seminářů a nemožnosti zveřejňovat své myšlenky jinak než ústně. Apely směrem do akademické komunity implikují představu autora jako určitého gurua. Pokud je pro někoho Stanislav Komárek něčím jako guru, je to jistě daleko méně škodlivé, než kdyby jím byli Sri Chinmoy nebo Šárka Vaňková.

Jaroslav Balvín ml.