Próza
Nedávno jsem byl na výstavě obrazů malíře Foltýna v litoměřické galerii; nedaleko mne postával hlouček půvabných dívek, tak šestnácti- až sedmnáctiletých studentek. Starý pán, průvodce galerií, se jim snažil jednotlivé obrazy výkladem přiblížit. Na jednom z nich surreálně pojatý Dostojevskij, na druhém jeho románová postava Raskolnikov. „Určitě víte, kdo to byl Dostojevskij,“ pravil ten pán, ale děvčata nevěděla a rozpačitě pokrčila rameny. Zcela zklamán se starý pán ještě děvčat zeptal, zdali mu můžou říci jméno aspoň jednoho současného českého spisovatele – ale holky zase nevěděly. Protože my, mnohem dříve narození, trávíme dodnes mnohé chvíle četbou (vedli nás k tomu totiž naši neuspěchaní rodiče a občas i učitelé), tak víme. Zdali to v dnešním pragmatickém světě k něčemu je, to netuším; ten náhle rozjetý vlak jsem zmeškal, už do něj nenastoupím a ani se mi nechce. Ale jaká to krása z neužitečné činnosti, pravil kdysi francouzský básník Henri de Régnier. A tak se této moudrosti držím zuby nehty.
V labskoústeckém knihkupectví Pod věží jsem si koupil nový román Miloše Urbana (1967) Lord Mord. V jediné místnosti přeplněné knihami, kde by se ani dítě na tříkolce neotočilo. A když se tam sejde pár knihomolů, šlapou si vzájemně na paty. Proč Pod věží? Bývala kdysi dominantou Ústí nad Labem značně nachýlená věž kostela – zvláštnost, architektonická kuriozita, asi jako šikmá věž v Pise. Jenže dominantou už dlouho nebude: přes protesty občanů ji v dohledné době vystřídá obžerské zábavní centrum. Když jsem si knížku nesl nevlídnými ulicemi architektonicky zpackaného města do svého příbytku, ještě jsem netušil, že také o tomhle bude v Urbanově novince symbolicky psáno.
Autor si zvolil za místo zdánlivě jednoduchého fiktivního děje, zpočátku připomínajícího laciné šestákové romány, Prahu konce devatenáctého století. A dobře věděl proč: o tom nás ubezpečuje v prologu upraveným úryvkem z Bestia triumphans, sepsaným Vilémem Mrštíkem roku 1897; cituji: „…dobrá její pověst je už bezmála holým snem, takže Praha už dnes platí ve své reprezentaci za jedno z nejzpozdilejších, inteligencí nejubožeji nadaných měst.“ Příběhem románu provází svérázná postava hraběte Arca, domnělého floutka a poživače života, věrně ilustrujícího rčení Oscara Wildea o pokušení, jemuž nejlépe odoláme tím, že mu podlehneme. Hrabě Arco je pravým bonviánem, žije přítomností a o budoucnost se příliš nestará, jsou mu šumafuk dobové potyčky pražských Němců a Čechů, zápecníků i radikálů. Občas se tyto dva znesvářené houfy semknou v zášti vůči pražským Židům, jejichž ghetto, pražský Josefov, je oblíbeným koutem hraběte Arca.
Jenže Josefov právě prochází asanací a je bezohledně bourán, čímž magistrát se svými poskoky šlápne hraběti na kuří oko. A tak se náš milý a sympatický dandy konečně vzbouří (z příslovečné lenosti) a ze zlatek, získaných z prodeje jakéhosi prášku, jenž má blahodárnou moc na neduhy duševní i fyzické, zakoupí dům na pokraji asanační zóny. Je pevně a statečně odhodlán nedat se z něj vystrnadit, i kdyby jej to mělo stát život. A právě o ten mu usilují jak magistrátní slouhové (groteskně podobni současným bodyguardům, střežícím kdejakého zloděje-zbohatlíka), tak bájný přízrak Josefova zvaný Masíčko alias Kleinfleisch, vrahoun prostitutek, ex-milenek hraběte Arca, anonymní netvor bez tváře (jakých i dnes je jistě dosti). Hrabě Arco má v závěru románu, narozdíl od nás, současníků, větší štěstí: Masíčko je i bez přispění policie odhalen – jenže povědět, kdo jím je, to bych vyzradil pointu celého příběhu a obnažil příliš i ze souboje, jenž odhalení předchází a v němž Arcovi protivníci užijí zrádné lsti (jistěže ani o ty dnes není nouze). Románový příběh zalidňují mnohé bizarní postavy, jež ve čtenáři probouzejí tu sympatie, tu odpor. A přestože se Lord Mord odehrává před více než sto lety, autor tyto aktéry domodeloval až do hrabivé a vůči kultuře a jejímu dědictví arogantní současnosti.
Grafické zpracování knihy, lákavě, nikoli však podbízivě vypravené Pavlem Růtem, s fiktivním Urbanovým příběhem zdařile rezonuje. Obojí v mé paměti vyprovokovalo vzpomínky na obraz Prahy zhruba před půlstoletím. Jejími nedávnými proměnami a její dnešní kramářskou podobou se cítím – stejně jako hrabě Arco – víc okraden, než obdarován, kdykoli do ní zavítám. Román jsem však pojal, díky autorově bohaté fantazii a vypravěčskému umění, jako výzvu: abych na nynější Prahu definitivně nezanevřel, v pevné víře, že městu bude navzdory hlupákům navráceno, co si zaslouží. Abych Prahu nemusel zatratit natrvalo, jako osvícený bonviván Arco v závěru knížky, poté, co jsou jeho dům i celý Josefov zbourány, poté, co město pro něj pozbude veškeré své poezie.
A to ještě hrdina, usazený opět ve svém rodném Stanově, neví, kolik práce mu dá uchránit svoji rodovou usedlost před lačnými pařáty zbohatlého plebsu. To ještě netuší, jak s ním a jemu blízkými příští roky a dekády nového století zatočí. O tom se už ale v novém románu Miloše Urbana nepíše. I když mezi řádky se čtenář dobere lecčehos.
Milan Charoust