Zdálo se mi nejdříve, že bych novou, v řadě čtvrtou básnickou sbírku Radka Malého (1977) mohl jen chválit a chválit: je z ní patrna obrovská porce talentu i nemalá vůle tvárná, která však autora nesvazuje. Malý totiž svede napsat rytmicky sevřený, umně rýmovaný sonet; ale ani metrum pro něj není dogmatem: kde je to smysluplné, narušuje metrický spád, aby zdůraznil pasáže výrazně sémanticky zatížené; a co se rýmů týče: na pomyslný souboj by se svými skutečnými vertikálními zvukovými metaforami mohl vyzvat i takového Karla Kryla. A jistě by bylo lze pochválit také Malého rozhled po (vědomě přiznaných) tradicích, do nichž se našemu básníkovi vejdou němečtí expresionisté, jejich čeští pokračovatelé i neodekadentní ozvy jako z pera Jiřího H. Krchovského.
Cosi mi však v úplném nadšení nad Malého Malou tmou bránilo: jako bych pořád jen (byť zálibně a rád) klouzal po povrchu, který sice budí zdání hlubinných dramat, jenomže k těmto neotevírá cestu. Je tak dokonale vykroužen, že v něm není trhlin, jimiž by bylo možno vstoupit. Něčeho se mi zkrátka u Malého nedostává… Ale vezmu to popořádku.

Když už jsem tedy zmínil Krchovského: setrvává-li tento básník v rovině demonstrování individuálního, byť také panoptikálního, divadelně stylizovaného, a tudíž i karikovaného osudu, Malý od něj záhy odbíhá ku konstatováním týkajícím se kulis, aniž dovolí samotnému osudu rozžíti se natolik, aby osvědčil právoplatnost jak kulis a konstatování, tak nakonec vlastně tu svoji. Přečtu-li si u Malého „Pastýři starý s bohatými dary“ dobře přitom vím, kterak bychom u Bohuslava Reynka všude nalezli ony věci ruce zkrvavující a duši utěšující. Zatímco Malý tíhne k abstraktnímu a obecnému; proto „my“ namísto „já“ v jeho básních. Nemá-li ovšem prázdno od věci být symbolem postmoderní vyprázdněnosti pojmů (jazyka, literatury, života, nebe – vizme rým Pámbů / Rambů), které pod sebou pohřbívají i jimi pojmenovávané.

A když už jsem v souvislosti s Malým připomněl dva básníky, neobejdu ani Karla Kryla, na něhož jsem si vzpomněl nad verši: „Silvestr ochcává památník smíření. / Ale jsme veselí. To se dnes musí. / Zmrzli tři: dva bílí a jeden mouřenín. / Nebe se rozbilo na čtyři kusy.“ Malý se Krylovi ostatně podobá nejen rýmovou technikou, ale také způsobem zpřítomnění dávných dějů novozákonních. Zde je však Malý rozhodnut jít až na samu hranici blasfemie…

Počkat! Tohle není kritika, i když právě tato by se na tomto místě od věřícího katolíka čekala. Básník tě totiž právě takto nutí jít po hraně a sám si zvolit, na jakou (na čí) stranu se přikloníš. Našel jsem tedy první trhlinu (na niž ostatně ukazují sice mírně emblematické, přece však klíčové verše: „Kde Bůh šel kolem, ďábel musel přes / a člověk zůstal trčet na rozcestí.“ Dalšími budiž pasáže strukturující povrch a transformující jej do detailů, jež možno osahat, mj. pamětí („Lednový den jak vůně staré lékárny / po střechách rynku chodí popelavé slunce / Černí a platanoví hádci platanů.“) A také metafory, jež jsou nejen efektní, leč i efektivní a sdělující; vztahují se k úhrnnému smyslu básně („Noc brčkem topolů mléko mlh srká.“) Efektní se v efektivní proměnilo také v momentce z muzea, arciže muzea co alegorie („Za tebou věčně dědci tiší, šedí / se šourají a hledí, jestli hledíš.“). Přičemž sebereflexivnost Malého básnického jazyka vybavuje pak jeho text sotva zřetelným, leč na omak patrným ostnem ironie. Zdánlivě kradí vyslovené stává se prubířským kamenem čtenářovy zkušenosti („Jako bys v puse nosil skelnou vatu.“)

Zase už chválím! Co mi tedy vlastně v Malého poezii schází? Pro sebe si to definuji jako vhodně položené překážky. Asi bych měl vysvětlit jaké. S vědomím, že výsledná volba bývá vždycky na autorovi, jemuž vyčítám, že si z metra a rýmů občas vytváří šablonu, již pak už jen zbývá doplnit slovy. Tu je, myslím, ten největší problém: u takového slova pak věru málo váží, zda je nově nalezené a sémanticky nosné, zda do básně patří z její vnitřní podstaty. Při troše řemeslné zručnosti si přece vypomůžeme z všelijakých krkolomností. Když pak po straně utrousíme vtípky typu „Temno. Jako od Jiráska“, můžeme si připadat co skutečný básník, který je navíc i nad věcí.

Jenomže já po básníkovi chci, aby básně nejen psal, aby nad nimi přemýšlel, aby je do důsledků domýšlel. Být nad věcí pak pro mne značí vymýtit z textu všechno jen zdánlivé a předstírající, příliš snadno a napoprvé nalezené – volit to, co je nesnadné. V případě Radka Malého tedy nerýmovaný volný verš…?

Ivo Harák

Recenze Ondřeje Hanuse (A tempo revue, 12. 1. 2009)