Povolání a zájmy Stanislava Komárka (1958) lze uspořádat do dlouhé a rozmanité řady: je přírodovědec, filosof, esejista, autor populárně vědeckých prací, romanopisec i cestovatel. Poté, co v nakladatelství Lubora Kasala vydal svoji poezii, je možné tento výčet navíc rozšířit o pojem básník.

Stanislav Komárek vystudoval biologii. V osmdesátých letech minulého století emigroval do Rakouska. Do Čech se vrátil počátkem let devadesátých. Je univerzitním profesorem filosofie a dějin přírodních věd. Pravidelně publikuje např. v Lidových novinách a za svůj soubor esejů, nazvaný Leprosárium získal Cenu Toma Stopparda. V současnosti dokončuje svůj třetí román, Mandaríni. K jeho zálibám patří cestování: obvykle si vybírá exotické destinace, kdesi mezi Balkánem a Čínou, nebo v zemích Střední a Jižní Ameriky.

Co do bohatství aktivit je tedy činnost profesora Komárka obdivuhodná.

Ambice k vydání souborného básnického díla však patří k těm méně zdařilým.

Vezmeme-li v úvahu fakt, že polopoušť je přechodem mezi stepí a pouští, tedy ani step, ani poušť, snadněji pochopíme, že Komárkova sbírka tak trochu připomíná manipulativní postoj chytré Horákyně.

Autor představuje svých téměř osmdesát básní jako „kompletní dílo“. Text, kterým Stanislav Komárek svoji sbírku otevírá, navádí čtenáře, jak tomu všemu rozumět, kam si autora přiřadit. S ješitnou skromností zůstává, jako „poeta minor“, ve stínu svých básnických vzorů a oblíbenců, Máchy, Nezvala, Palivce, Reynka či Kryla, ale zároveň se s ješitnou povýšeností staví nad „fádní změť“ toho, „co se v současné době za poezii vydává“. Díky úvodnímu zamyšlení tak získá čtenář dvojí: drobný exkurz k obzorům básníka a jistě i nutkání utvořit si vlastní názor.

Komárkovy verše jsou výrazné a neobvyklé ve výčtu navštívených míst (Alžír, Mingečaur, Gobustán či Kahlenberg) a neobvyklých nebo méně známých odborných pojmů či jmen cizokrajných živočichů a rostlin. Jsou zajímavé v detailech, ale jejich celkový styl není příliš nápaditý: „Sud vodky z palírny / bárin dnes uctil kmány / a opar zkalí dny / jež přijdou nežádány.“

I když se Komárkovo veršování snaží vytěžit co nejvíce z nabízené inspirace a nepůsobit fádním dojmem, čtení je někdy komplikované, přetížené obrazností a metaforami: „Svět žabek princezen, hrdelní vaky / přísavky na listech, příšeří nor / obskurní tajemství zakletá do slizu / nazlátlá pupila upřená do tmy.“ Neotřelé jsou básně Stanislava Komárka v jednotlivých verších, především tam, kde čtenář poruší básníkovu přísnou svázanost rýmu a vytrhá si je – pro samostatný požitek, když si např. slova „Nebe je fialové / šíp sviští do temnot“ nedoplní jejich pokračováním: „přicházející dnové / si brousí vlastní hrot“. Jsou to zkrátka verše polo-geniální, ale také jaksi polo-tovarové, vhodné pro hru, přeskupení, dohotovení. Jejich zřejmé propracovanosti by snad slušela menší soustředěnost k udržení rýmu a trochu větší ležérnost.

Komárkovy polopouště jsou polobarevné. Nechybí jim příchuť atraktivity, ale ani pachuť všednosti. Vyznačují se dílčí pozoruhodností i celkovou slabostí. Konec konců: čtenář má možnost uvěřit autorovi hned v úvodu, když říká: „Z toho, co jsem kdy psal, budila poezie vždycky nejmenší pozornost.“

Milena M. Marešová

Převzato z: ČRo 3–Vltava, Mozaika 11. leden 2007