Ivan Klíma

Miláčkové chřestýši a jiné ženské horory

Miláčkové chřestýši a jiné ženské horory Miláčkové chřestýši a jiné ženské horory
Academia, 2007

Ivan Klíma (1931) je neúnavný v hledání látek pro své prózy. Zatím nejnovějším produktem, v nějž toto hledání vyústilo, je soubor povídek Miláčkové chřestýši a jiné ženské horory (166 stran). Autor tu zvolil poněkud méně obvyklé spojení hororu s typem prózy, jejž bychom mohli charakterizovat jako milostné povídky o ženách pro ženy. Možná že ho k tomuto spojení vedl souhlas s obecným přesvědčením, že to jsou právě ženy, které mají v oblibě vyprávění o milostných vztazích, a přitom se také rády bojí. Spojení hororu s prózami o lásce se takto mohlo jevit jako natolik působivé a čtenářsky přitažlivé, aby zajistilo nové knížce úspěch.
Soubor zahrnuje šestnáct poměrně krátkých próz (rozsahem nepřekračují patnáct stránek), které se vyznačují úsporným, věcným stylem a – jak patří k tomuto žánru – spádným dějem a sklonem k překvapivé pointě. To vše dokazuje, že si autor na základě svých mnohaletých zkušeností zvolil žánr, na němž mohl předvést svou fabulační pohotovost a schopnost vystavět příběh na malé ploše. Přitom je to příběh, který dokáže čtenáře zaujmout a zároveň vyhovuje dobovému trendu umění, jež chce vnímatele oslovit v lapidární, chtělo by se říci až „klipovité“ zkratce, a přitom mu nabídnout námět nutící ho aspoň na chvíli setrvat u přečteného a zamyslet se nad ním.
Klíma přitom neusiluje (aspoň většinou) o vnějškové senzační zarámování svých příběhů, jeho fiktivní svět se v zásadě shoduje s tím, ve kterém autor i čtenář žijí a v němž se běžně orientují. Rámcem převážného počtu povídek jsou všední životní situace a také postavy žen, jež představují protagonistky příběhů, nejsou nijak výjimečné; setkáme se tu s poštovní úřednicí (Miláčkové chřestýši), pokladní (Laciné lůžko), textilačkou (V ráji), ženou v domácnosti (Pračka) ad.; jen občas se objeví v ústředním postavení žena intelektuálka (klavíristka – Juditiny rozhovory, redaktorka – Malomocní, studentka historie – Pohřeb).
Jaké hrůzy mohou tyto obyčejné ženy potkat, co mimořádného mohou zažít, aby je to vyšinulo z obvyklého řádu věcí? Cesty, jakými toho autor dosahuje, jsou různé; většinou jsou to náhlá setkání s muži, kteří je nějakým způsobem takřka osudově přitahují (Miláčkové chřestýši, Žaneta a houslista) nebo jsou to krizové situace, do jakých se dostávají (Beethovenova busta, V ráji, U optika, Cestou k ohni, Pohřeb). Ve většině případů jde ovšem o vztah milostný, jenž buď skomírá na stereotypy (Laciné lůžko, Pračka, Manželka), nebo přináší ženě frustraci (Eliška a zvíře, U optika). Vyskytnou se tu však i povídky, které přesahují rámce intimních vztahů a zasahují do sféry společenské. Sem je třeba především zařadit známou povídku Koulařka z konce sedmdesátých let, jež kolovala v samizdatových textech a mířila v satirické nadsázce do sféry režimem politicky zprofanovaného sportu. S časově posunutým hledím sem míří i povídky Pohřeb a Spásné kamiony, z nichž zřetelně zaznívá autorův skeptický hlas odhalující a stíhající výsměchem falešné pozlátko naší současné kultury a civilizace.
Je příznačné, že to jsou povídky, které z hlediska chronologického rámují celý soubor: časově první je povídka Koulařka z roku 1978, poslední, Spásné kamiony nese datum 2007. Většina dalších – až asi na dvě výjimky – byla napsána v letech 2004–06. Uvědomíme-li si, že Klíma v poslední době vydal i texty, v nichž výrazně aktualizoval svůj kritický postoj vůči společenskému dění – vzpomeňme na román Premiér a anděl z roku 2003, můžeme tu sledovat posun k širší společenské tématice. Neznamená to sice, že by se ve své ostatní tvorbě těmto problémům vyhýbal, ale přece jen v nich bylo možno sledovat převahu zřetele k osobním mezilidským, především milostným vztahům, někdy autobiograficky stylizovaným.
Klíma jakoby navzdory postmoderní skepsi, s jakou dnes mnozí spisovatelé i literární teoretici pohlížejí na možnost vykročit za rámec jazykových znaků, setrvává na pojetí umění jako specifického způsobu komunikace o existenci člověka v světě a jeho hodnotách. Toto jeho stanovisko se projevilo i v útlém souboru próz, které se na první pohled řadí k žánru vysunujícímu obvykle do popředí funkci zábavnou.
I hříčka však v sobě může skrývat hlubší náplň, dodat jí symbolický dosah. Doložit to lze například na některých příkladech; v povídce Malomocní autor vybavil fantomatický vlak s údajnými malomocnými modrými záclonkami; možná to bylo bezděčné, ale modrá barva je již od dob Novalisovy modré květiny symbolem romantismu. V protagonistce povídky, redaktorce podléhající smrtícímu bludu, bychom mohli spatřovat symbol romantické touhy vedoucí až do záhuby. Podobně v povídce Eliška a zvíře můžeme tajemného zubatého plaza podobného krokodýlovi spatřovat symbol nenávisti či zloby hrozící pohltit ženinu osobnost. Někdy jsou tyto symbolizující aluze okázalejší (a povrchnější) – když například v povídce Pohřeb prezentované jako velká reklamní show dává pohřbívané celebritě jméno Kája navozující asociaci se světem showbyznysu. Nicméně i z těchto ukázek je zřejmé, že autorovi šlo o víc než o zábavu a čtenářský úspěch.

Aleš Haman

Převzato z: Lidové noviny 27. srpna 2007

Academia, 2007