Próza

Románový debut Tomáše Zmeškala (narozeného 1966 v Praze) s titulem Milostný dopis klínovým písmem je takřka rodinnou ságou. Základní dějový rámec spadá do Československa 40. až 90. let minulého století. Hlavní děj je sklenut příběhem Josefa a Květy Černých. Román není sestrojen podle chronologické osy, a tak hned v první kapitole vstupujeme do závěru šedesátých let a zastihujeme jejich dceru Alici v okamžiku svatby. Na konci románu zas potkáme Josefa v západočeských lesích v ohrožení vlastního života během posledních dnů druhé světové války.

V průběhu četby se dozvíme, že Josef Černý se se svou ženou Květou seznámil před válkou na přednáškách o kultuře Chetitů, které pro veřejnost pořádal prof. Bedřich Hrozný, rozluštitel chetitského jazyka. (Historie a mýty Chetitů pak provází Josefa celým životem jako jakýsi pandán k jeho lásce ke Květě.) Květa tehdy dala přednost Josefovi před jejich společným přítelem Hynkem, Ten začal v 50. letech pracovat pro komunistickou policii a když byl Josef zatčen a uvězněn, vydala se Květa za Hynkem s prosbou o pomoc a o radu. Hynek zneužívá situace, nejprve vyčkává, pak následují psychicky i fyzicky ponižující schůzky.

Další vrstvu románu tvoří vize cukráře Marka Svobody, které zaznamenává rodinný přítel psychiatr dr. Lukavský. Vnímání cukráře Marka Svobody se pohybuje v rozmezí od knížete Myškina po Františka z Assisi, což ho předurčuje k tomu, aby viděl a reflektoval hlubší souvislosti dění. V románu se nacházejí jeho pozoruhodné vize o nesmrtelnosti, které představují vzhledem k celku jen zdánlivě nesouvisející kapitoly.

Začteme-li se do románu Milostný dopis klínovým písmem, narazíme pod povrchem událostí – tu skrytě, tu zjevně – na jisté „filosofie“ času, prezentované jednotlivými postavami a příběhy, celé dílo je potom třeba nazírat jako pokus o překročení těchto koncepcí v rámci románové všezahrnující syntézy. To, co dělí jednoho člověka od druhého, je čas; jak praví cukrář Svoboda: „Vidíš bratře, dvě a půl hodiny autem, to je velká vzdálenost, a to my lidé jsme od sebe vzdáleni ještě více.“ Vzdálenost mezi lidmi je tvořena časem. A tato vzdálenost je překonatelná zas jen časem, který ale nikdo nemá v moci. Ba co víc, čas vzdálení bývá lidmi samými a jejich počiny umocňován. Míjení a tragika patří k podstatě lidských vztahů.

Mezi Josefem a jeho ženou vyvstává vzdálenost díky jeho mnohaletému uvěznění a tato vzdálenost je pak prodloužena takříkajíc „až za hrob“ skrze poodhalené selhání Květy a Josefovo neodpuštění. A ona vzdálenost zůstává jako odkaz a břemeno další generaci. Dcera Alice nese tíhu jejich minulosti, je jí utkána, je jejím produktem; vše může jen nevědomě tušit a až s cizí pomocí rozluštit a pochopit. Čas vzdálení a nenaplnění se v románu zmnožuje, promítá se do dalších eónů, do jiných, vedlejších příběhů nebo do zmíněných cukrářových vizí, které představují kontrapunkt ke vztahu Josefa a Květy.

Román Tomáše Zmeškala vykazuje řadu předností v kontextu současné české prozaické a především románové tvorby. Je to dílo vpravdě vyhovující kriteriím románu, neboť bohatě rozvíjí děj hlavní i děje vedlejší, pojednává delší časové období, nepostrádá zápletku atd. atd. Nejde o jednoduché lineární vyprávění, o autobiografii, o dlouhou povídku či prodlouženou novelu. Jedná se o dílo promyšleně strukturované a zároveň živé, místy fantazijně živelné. Určité kapitoly v závislosti na ději a hypotetickém vypravěči mění styl.

Autor obratně popisuje psychické ustrojení a psychický vývoj postav, zvláště co se týče jejich setkání s realitou zla, jímž jsou postavy více či méně kontaminovány. Nejsou to černobílé figuríny, autor má smysl pro jejich křehkost a pro jejich náchylnost ke svodu s ohledem na osudové danosti a tragiku vycházející z člověka samého. Nikterak však přitom nerelativizuje vinu člověka. Realita dějinného zla se proplétá s osudy postav, román je českou historií minulého století doslova prosáklý, přičemž není třeba žádných historických úvodů či výkladů.

Jakkoli vyznívají osudy hlavních protagonistů tragicky, a vskutku tragické jsou, začínáme tušit, že tragické vnímání je hlubokým otiskem touhy po smyslu, že tragika je, jak praví Albert Camus, něco jako velké nakopnutí neštěstí.

Petr Pazdera Payne

Převzato z: Host 8/2008

Recenze

Recenze Doroty Dobrew na TelewizjaLiteracka.pl (2011, v polštině)